14. RODINA

Krčila jsem se vedle Jacoba a moje oči pátraly v lese po dalších vlkodlacích. Když se objevili, kráčejíce mezi stromy, nevypadali tak, jak jsem očekávala. V hlavě mi utkvěla představa obrovských vlků. Tohle byli jen čtyři opravdu velcí polonazí kluci.

Znovu mi připomněli bratry, čtyřčata. Tím, jak se pohybovali, jak se téměř souběžně zastavili proti nám přes silnici. Všichni měli pod stejnou rudohnědou kůží stejně pevné vypracované svaly, černé vlasy měli stejně ostříhané. I jejich výraz se změnil v přesně stejnou chvíli.

Z lesa vyšli zvědaví a obezřetní. Když mě tam viděli, napůl schovanou vedle Jacoba, všichni vzpláli zuřivostí v ten samý okamžik.

Sam byl stále ten největší, ačkoliv Jacob už ho skoro dorůstal. Sam se ve skutečnosti mezi kluky nepočítal. Jeho tvář byla starší – ne podle vrásek nebo známek stárnutí, ale zralostí, trpělivostí jeho výrazu.

„Co jsi to udělal, Jacobe?“ zeptal se.

Jeden z ostatních, kterého jsem neznala – Jared nebo Paul – se nacpal vedle Sama a promluvil dřív, než se Jacob mohl obhájit.

„Proč nemůžeš prostě dodržovat pravidla, Jacobe?“ zakřičel a rozhodil pažemi do vzduchu. „Co si ksakru myslíš? Je snad ta holka důležitější než všechno ostatní – než celý kmen? Než lidi, kteří jsou zabíjeni?“

„Ona nám může pomoct,“ řekl Jacob tiše.

„Pomoct!“ křičel rozhněvaný chlapec. Paže se mu začínaly třást. „No, to jí tak budu věřit! Jsem si jistý, že ta milovnice pijavic zrovna umírá touhou nám pomoct!“

„Nemluv o ní takhle!“ zakřičel na něj Jacob, popuzený jeho kritikou.

Tím druhým klukem zalomcoval třes podél ramen a dolů po páteři.

„Paule! Zklidni se!“ poručil mu Sam.

Paul zakroutil hlavou ze strany na stranu, ne ve vzdoru, ale jako kdyby se snažil soustředit.

„Ježíši, Paule,“ zamručel další z kluků – pravděpodobně Jared. „Seber se.“

Paul otočil hlavu k Jaredovi a podrážděně ohrnul rty. Pak přesunul svůj pohled na mě. Jacob udělal krok, aby se přede mě postavil.

A bylo to.

Jasně, ještě ji ochraňuj!“ zařval Paul urážlivě. Další otřes, jeho tělem zmítala křeč. Zaklonil hlavu a z hrdla se mu vydralo skutečné zavytí.

„Paule!“ zakřičeli společně Sam i Jacob.

Paul padal jakoby na přední a divoce se chvěl. V půli pádu se ozval hlasitý trhavý zvuk a chlapec vybuchl.

Vystřelil z něj temně stříbrný kožich, který narostl do těla pětkrát většího, než byla jeho původní velikost – mohutného, nahrbeného těla, připraveného ke skoku.

Vlk vycenil zuby a z jeho kolosální hrudi se vydralo další zavytí. Jeho tmavé, rozzuřené oči se zaměřily na mě.

V tu samou vteřinu Jacob přeběhl silnici přímo k nestvůře.

„Jacobe!“ zakřičela jsem.

Uprostřed kroku se Jacobovi po páteři rozběhlo dlouhé zachvění. Skočil plavmo hlavou napřed do prázdného vzduchu před sebou.

S dalším ostrým trhavým zvukem Jacob vybuchl taky. Vybuchl ze své kůže – do vzduchu vyletěly cáry černého a bílého oblečení. Stalo se to tak rychle, že kdybych mrkla, celá transformace by mi utekla. V jedné vteřině Jacob vyskočil do vzduchu, a v druhé tu byl obrovský rudohnědý vlk – tak ohromný, že jsem nedokázala pochopit, jak se ta hmota do Jacoba vejde – a napadl tu nakrčenou stříbrnou bestii.

Jacob s tím druhým vlkodlakem začal zápolit. Jejich zlostné vrčení se odráželo ozvěnou od stromů jako údery hromu.

Černé a bílé cáry – zbytky Jacobova oblečení – se snášely k zemi tam, kde zmizel.

„Jacobe!“ zakřičela jsem znovu a zavrávorala dopředu.

„Zůstaň, kde jsi, Bello,“ nakázal mi Sam. Sotva jsem ho slyšela přes řev dvou zápasících vlků. Chňapali po sobě a rvali se, ostrými zuby si šli navzájem po krku. Zdálo se, že vlk – Jacob – má navrch – byl viditelně větší než ten druhý, a vypadalo to, že je také silnější. Znovu a znovu vrážel ramenem do šedého vlka a tlačil ho zpátky mezi stromy.

„Vezměte ji domů k Emily,“ zakřičel Sam na ostatní kluky, kteří sledovali konflikt uchvácenými pohledy. Jacob úspěšně vystrkal šedého vlka ze silnice a zmizel s ním do lesa, ačkoliv zvuk jejich vrčení byl stále hlasitý. Sam utíkal za nimi a cestou skopával boty. Jak se vrhal mezi stromy, třásl se od hlavy k patě.

Vrčení a chňapání v dálce sláblo. Najednou ten zvuk utnul a na silnici bylo velmi ticho.

Jeden z chlapců se začal smát.

Otočila jsem se a podívala se na něj – moje vykulené oči mi připadaly jako zmrzlé, jako kdybych s nimi nedokázala ani mrknout.

Zdálo se, že se ten kluk směje mému výrazu. „No, něco takového nevidíš každý den,“ hihňal se. Jeho obličej mi byl nějak povědomý – hubenější než u ostatních… Embry Call.

„Já ano,“ zabručel ten druhý kluk, Jared. „Každičký den.“

„Ále, Paul neztrácí nervy každý den,“ nesouhlasil Embry a stále se křenil. „Možná každý druhý.“

Jared přestal sbírat něco bílého ze země. Zvedl to a ukázal Embrymu; viselo mu to v ruce ve zplihlých pruzích.

„Úplně na cáry,“ řekl Jared. „Billy říkal, že tohle byly poslední, které mohl koupit – Jacob asi teď bude muset chodit bos.“

„Tahle přežila,“ řekl Embry a zvedl bílou tenisku. „Jake může hopsat po jedné noze,“ dodal se smíchem.

Jared začal sbírat ze štěrku různé kousky látky. „Seber Samovy boty, jo? Všechno ostatní jde do popelnice.“

Embry popadl boty a pak klusal ke stromům, kde Sam zmizel. Za pár vteřin se vrátil s ustřiženými džínami přehozenými přes ruku. Jared sbíral roztrhané zbytky Jacobova a Paulova oblečení a smotával je do koule. Najednou si asi vzpomněl, že jsem tam s nimi.

Opatrně se na mě podíval a uvažoval.

„Hele, nehodláš tu omdlít nebo blít nebo tak něco?“ zeptal se.

„Myslím, že ne,“ zajíkla jsem se.

„Nevypadáš moc dobře. Možná by sis měla sednout.“

„Dobře,“ zamumlala jsem. Podruhé během jednoho rána jsem si dala hlavu mezi kolena.

„Jake nás měl varovat,“ stěžoval si Embry.

„Neměl si sem vodit svoji holku. Co čekal?“

„No, teď už se s tím nic nenadělá.“ Embry si povzdechl. „Ještě se máš co učit, Jaku.“

Zvedla jsem hlavu, abych se zlobně podívala na ty dva kluky, kteří to brali tak zlehka. „Copak se o ně vůbec nebojíte?“ zeptala jsem se.

Embry překvapeně zamrkal. „Bát se? A proč?“

„Můžou si navzájem ublížit!“

Embry s Jaredem se zařehtali.

„Já doufám, že se mu Paul podívá na zoubek,“ řekl Jared. „Dostane za vyučenou.“

Zbledla jsem.

„No, to určitě!“ nesouhlasil Embry. „Viděl jsi Jaka? Ani Sam se nedokáže proměnit takhle za letu. Viděl, že to Paul podělal, a trvalo mu to kolik, tak půl vteřiny, než zaútočil? Ten kluk má dar.“

„Paul má delší praxi. Vsadím se s tebou o deset dolarů, že po sobě nechá stopu.“

„To beru. Jake je přirozený talent. Paul nemá šanci.“

S úsměvem si potřásli rukama.

Když jsem viděla jejich bezstarostnost, snažila jsem se tím uklidnit, ale nemohla jsem vyhnat obraz bojujících vlkodlaků z hlavy. Žaludek mi kručel, bolavý a prázdný, a hlava mě bolela starostí.

„Půjdeme navštívit Emily. Určitě už má pro nás něco k jídlu.“ Embry se na mě podíval. „Neměla bys nic proti tomu, kdybychom chtěli svézt?“

„Jasně že ne,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně.

Jared zvedl obočí. „Možná bys měl řídit spíš ty, Embry. Ona pořád vypadá, že asi vrhne.“

„Dobrý nápad. Kde jsou klíčky?“ zeptal se mě Embry.

„V zapalování.“

Embry otevřel dveře na straně spolujezdce. „Vlez dovnitř,“ řekl vesele, jednou rukou mě zvedl ze země a nacpal mě na sedadlo. Zhodnotil, kolik je uvnitř místa. „Ty budeš muset jet vzadu,“ oznámil Jaredovi.

„To je v pohodě. Mám slabý žaludek. Nechci být uvnitř, až hodí šavli.“

„Vsadím se, že není tak měkká. Chodí s upíry.“

„Pět babek?“ zeptal se Jared.

„Dohodnuto. Mám z toho výčitky, když tě takhle připravuju o peníze.“

Embry nastoupil a nastartoval motor, zatímco Jared mrštně naskočil na korbu. Jakmile za sebou Embry zavřel dveře, zamručel na mě: „Nepozvracej se, jo? Mám jenom pětku, a jestli si Paul do Jacoba kousnul…“

„Dobře,“ zašeptala jsem.

Embry nás vezl zpátky k vesnici.

„Hele, jak Jake vůbec obešel zákaz?“

„Jaký zákaz?“

„No, příkaz. Víš, neprokecnout se. Jak ti o tomhle řekl?“

„Jo tak,“ pochopila jsem a vzpomněla si, jak se mi Jacob snažil včera v noci zatajit pravdu. „Nemusel nic obcházet. Uhodla jsem to sama.“

Embry našpulil pusu, vypadal překvapeně. „Hmm. Dejme tomu.“

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se.

„Domů k Emily. Je to Samova holka… ne, teď už asi spíš snoubenka. Sejdeme se tam všichni, až si to s nimi Sam vyřídí za to, co se právě stalo. A až si Paul s Jakem seženou něco na sebe, jestli Paulovi ještě něco zbylo.“

„A Emily ví o…?“

„Jo. A hele, moc na ni nečum. To Sama dožere.“

Zamračila jsem se na něj. „Proč bych měla čumět?“

Embry vypadal nesvůj. „Jak jsi právě viděla, pohybovat se v blízkosti vlkodlaků nese svoje rizika.“ Rychle změnil téma. „Hele, jsi v pohodě ohledně té záležitosti s tou černovlasou pijavicí tam na louce? Nevypadalo to, že by to byl tvůj kamarád, ale…“ Embry pokrčil rameny.

„Ne, nebyl to můj kamarád.“

„To je dobře. Nechtěli jsme si nic začínat, porušit smlouvu, víš.“

„Aha, jo, Jake mi jednou o té smlouvě říkal, už je to dávno. Proč byste zabitím Laurenta porušili smlouvu?“

„Laurenta,“ opakoval s úšklebkem, jako kdyby ho pobavilo, že upír má jméno. „No, prakticky vzato jsme byli v rajónu Cullenových. Nesmíme zaútočit na nikoho z nich, alespoň z Cullenových, jinde než na naší půdě – pokud oni neporuší smlouvu jako první. Nevěděli jsme, jestli je ten černovlasý nějaký jejich příbuzný nebo tak něco. Vypadalo to, že ho znáš.“

„Jak by mohli porušit smlouvu oni?“

„Kdyby kousli člověka. Jake nebyl zrovna nadšený představou, že to necháme zajít tak daleko.“

„Aha. Hm, díky. Jsem ráda, že jste nečekali.“

„Rádo se stalo.“ Znělo to, jako by to myslel doslovně.

Embry jel k nejvýchodnějšímu domu u dálnice, pak zabočil na úzkou štěrkovou cestu. „Tvůj náklaďák je pomalý,“ poznamenal.

„Promiň.“

Na konci cesty byl malý domek, který kdysi býval šedý. Měl jen jedno úzké okno vedle oprýskaných modrých dveří, ale truhlík pod ním byl plný jasných oranžových a žlutých měsíčků, takže celý dům vypadal vesele.

Embry otevřel dveře auta a nadechl se. „Mmm, Emily vaří.“

Jared seskočil z korby a namířil si ke dveřím, ale Embry ho zastavil tím, že mu položil ruku na hruď. Významně se na mě podíval a odkašlal si.

„Nemám u sebe peněženku,“ řekl Jared.

„To nevadí. Já nezapomenu.“

Vystoupili na schod a bez zaklepání vstoupili do domu. Nesměle jsem šla za nimi.

Přední pokoj, jako u Billyho, byla hlavně kuchyně. U pultu vedle dřezu stála mladá žena s hebkou měděnou kůží a dlouhými rovnými havraními vlasy. Vyndávala z plechu velké bábovičky a kladla je na papírový talíř. Na vteřinku mě napadlo, že důvod, proč mi Embry řekl, abych na ni nečuměla, byl ten, že je dívka tak krásná.

A pak se melodickým hlasem zeptala: „Máte hlad, kluci?“ a otočila se tváří k nám, na polovině obličeje úsměv.

Pravá strana jejího obličeje byla zjizvená od vlasů až po bradu třemi tlustými, jasně červenými čarami, které vypadaly čerstvě, ačkoliv byly dávno zahojené. Jedna jizva se táhla od koutku tmavého oka mandlového tvaru, další stáčela pravou stranu jejích úst do trvalého úšklebku.

Díky Embryho varování jsem rychle stočila oči k bábovičkám v jejích rukou. Báječně voněly – po čerstvých borůvkách.

„Ach,“ řekla Emily překvapeně. „Kdo je tohle?“

Vzhlédla jsem a snažila se soustředit pohled na levou polovinu jejího obličeje.

„Bella Swanová,“ představil mě Jared s pokrčením ramen. Bylo jasné, že už se tu o mně mluvilo. „Kdo jiný?“

„To je celý Jacob, ten aby si neprosadil svou,“ zamumlala Emily. Dívala se na mě a ani jedna polovina jejího kdysi krásného obličeje nebyla přátelská. „Takže ty jsi ta holka, co chodila s upírem.“

Ztuhla jsem. „Ano. A ty jsi ta holka, co chodí s vlkem?“

Zasmála se, stejně jako Embry a Jared. Levá polovina jejího obličeje roztála. „To asi jsem.“ Otočila se k Jaredovi. „Kde je Sam?“

„Bella, ehm, dneska ráno překvapila Paula.“

Emily zakoulela zdravým okem. „Ach ten Paul,“ povzdechla si. „Myslíš, že jim to bude dlouho trvat? Chtěla jsem začít dělat vajíčka.“

„Neboj,“ řekl jí Embry. „Jestli přijdou pozdě, my nedovolíme, aby se něco zkazilo.“

Emily se zahihňala a pak otevřela ledničku. „Bezpochyby,“ souhlasila. „Bello, nemáš hlad? Neostýchej se a vezmi si bábovičku.“

„Děkuju.“ Vzala jsem si jednu z talíře a začala ji ozobávat po okrajích. Byla vynikající a dělala dobře mému žaludku, který jsem měla pořád jako na vodě. Embry si bral už třetí a strčil si ji do pusy celou.

„Nech něco bratrům,“ napomenula ho Emily a pleskla ho po hlavě dřevěnou lžící. To slovo mě překvapilo, ale ostatním nepřipadalo nijak zvláštní.

„Prase,“ komentoval to Jared.

Opřela jsem se o pult a sledovala ty tři, jak se navzájem pošťuchují jako rodina. Emilyina kuchyně měla přátelskou atmosféru, byla světlá s bílými kredencemi a světlou dřevěnou podlahou. Na kulatém stolku stál nakřáplý modrobílý porcelánový džbán, který přetékal lučním kvítím. Embry s Jaredem se tu chovali úplně jako doma.

Emily míchala obrovské množství vajec, několik tuctů, ve velké žluté míse. Rukávy fialové košile měla vyhrnuté a já jsem viděla, že jizvy se jí táhnou po celé paži až na hřbet pravé ruky. Chodit s vlkodlakem opravdu mělo svá rizika, jak říkal Embry.

Domovní dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Sam.

„Emily,“ řekl a jeho hlas byl prodchnutý takovou láskou, že jsem si připadala trapně, jako nějaký vetřelec, když jsem se dívala, jak přešel jedním krokem místnost a vzal její obličej do svých širokých dlaní. Sklonil se a políbil tmavé jizvy na její pravé tváři, než ji políbil na ústa.

„Hele, nechte si to,“ stěžoval si Jared. „Já jím.“

„Tak kušuj a jez,“ usadil ho Sam a znovu políbil Emily na znetvořená ústa.

„Fuj,“ zasténal Embry.

Tohle bylo horší než nějaký romantický film; tohle bylo tak skutečné, že to nahlas zpívalo radostí a životem a opravdovou láskou. Odložila jsem svůj mufin a složila si paže přes prázdnou hruď. Zírala jsem na květiny a snažila se ignorovat dokonalý klid jejich soukromé chvíle a bezútěšný tepot mých ran.

Byla jsem vděčná za vyrušení, když dveřmi vstoupili dovnitř Jacob s Paulem, a pak šokovaná, když jsem viděla, že se smějí. Jak jsem se na ně dívala, Paul udeřil Jacoba do ramene a Jacob mu to oplatil dloubnutím do ledvin. Zase se zasmáli. Zdálo se, že jsou oba celí.

Jacob přehlédl místnost a jeho oči se zastavily, když mě našel, jak se nesvá a s pocitem, že sem nepatřím, opírám o linku v zadním koutě kuchyně.

„Ahoj, Bells,“ pozdravil mě vesele. Jak šel kolem stolu, popadl dvě bábovičky a šel se postavit vedle mě. „Promiň to předtím,“ zamumlal šeptem. „Jak se držíš?“

„Neboj. Je mi fajn. Dobré bábovičky.“ Zase jsem zvedla tu svou a začala jsem ji oždibovat. Na hrudi jsem měla lepší pocit, jakmile byl Jacob vedle mě.

„No, páni!“ zakvílel Jared a přerušil nás.

Vzhlédla jsem a on a Embry ohledávali blednoucí růžovou čáru na Paulově předloktí. Embry se vítězoslavně křenil.

„Patnáct dolarů,“ zavýskl.

„To jsi udělal ty?“ zašeptala jsem Jacobovi a vzpomněla si na sázku.

„Sotva jsem se ho dotkl. Do západu slunce se mu to zahojí.“

„Do západu slunce?“ pohlédla jsem na škrábanec na Paulově paži. Bylo to zvláštní, ale vypadal, jako by byl starý několik týdnů.

„Vlčí záležitost,“ zašeptal Jacob.

Přikývla jsem a snažila se nevypadat tak vyjeveně.

„Tobě nic není?“ zeptala jsem se ho šeptem.

„Nemám ani škrábnutí.“ Jeho výraz byl samolibý.

„Hele, kluci,“ řekl Sam hlasitě a přerušil všechny rozhovory, které v malé místnosti právě probíhaly. Emily stála u sporáku a seškrabovala vaječnou směs ze stěn velké pánve, ale Sam měl stále položenou jednu ruku na jejím kříži, aniž si to uvědomoval. „Jacob má pro nás nějakou informaci.“

Paul vypadal nevzrušeně. Jacob už to musel jemu a Samovi vysvětlit. Nebo… prostě slyšeli jeho myšlenky.

„Já už vím, co chce ta zrzka.“ Jacob namířil svá slova k Jaredovi a Embrymu. „To jsem se vám snažil předtím říct.“ Nakopl nohu židle, na které se usadil Paul.

„A?“ zeptal se Jared.

Jacobův obličej zvážněl. „Ona se vážně snaží pomstít svého druha – jenomže to nebyl ten černovlasý, kterého jsme zabili my. Jejího druha dostali vloni Cullenovi a ona teď jde po Belle.“

Tohle pro mě nebyla žádná novinka, ale stejně jsem se otřásla.

Jared, Embry a Emily se na mě dívali překvapeně s otevřenou pusou.

„Je to jenom holka,“ protestoval Embry.

„Já jsem neříkal, že to dává smysl. Ale kvůli tomu se ty pijavice snažily dostat přes nás. Ona měla namířeno do Forks.“

Pořád na mě zírali s ústy dokořán. Trvalo to dlouho. Sklonila jsem hlavu.

„Výborně,“ řekl Jared nakonec a koutky úst mu začal roztahovat úsměv. „Máme návnadu.“

Jacob s ohromující rychlostí popadl z pultu otvírák na konzervy a hodil ho Jaredovi na hlavu. Jaredova ruka vystřelila rychleji, než bych považovala za možné, a on popadl nástroj dřív, než ho udeřil do obličeje.

„Bella není žádná návnada.“

„Víš, jak to myslím,“ řekl Jared drze.

„Takže změníme rozestavení,“ pokračoval Sam a jejich potyčky si nevšímal. „Pokusíme se nechat pár děr a uvidíme, jestli nám na to skočí. Budeme se muset rozdělit, a to se mi nelíbí. Ale jestli jde opravdu po Belle, pravděpodobně se nebude snažit toho využít ve svůj prospěch.“

„Už brzy se k nám přidá Quil,“ zamručel Embry. „Pak budeme schopní rozptýlit se rovnoměrně.“

Všichni sklopili hlavu. Koukla jsem se Jacobovi do tváře a viděla jsem, že je zoufalá jako včera odpoledne u nich před domem. Bez ohledu na to, jak spokojení se zdáli být se svým osudem tady v této šťastné kuchyni, žádný z těchto vlkodlaků nechtěl stejný osud pro svého přítele.

„No, na to nebudeme spoléhat,“ řekl Sam tiše a pak pokračoval zase nahlas. „Paul, Jared a Embry si vezmou vnější hranice a my s Jacobem si vezmeme na starost vnitřní. Až nám vleze do pasti, sesypeme se na ni.“

Všimla jsem si, že se Emily nijak nezamlouvá, že Sam má být v té menší skupince. Její starost mě přiměla podívat se na Jacoba, který se také tvářil ustaraně.

Sam zachytil můj pohled. „Jacob si myslí, že bude nejlepší, když strávíš co nejvíc času tady v La Push. Ona nebude tak snadno vědět, kde tě hledat, kdyby něco.“

„A co Charlie?“ zeptala jsem se.

„Jarní mistrovský turnaj v basketbalu pořád běží,“ odpověděl Jacob. „Myslím, že Billy s Harrym dokážou udržet Charlieho tady u nás, když nebude v práci.“

„Počkejte,“ řekl Sam a zvedl jednu ruku. Jeho pohled střelil k Emily a pak zpátky ke mně. „Jacob tohle považuje za nejlepší řešení, ale musíš se rozhodnout ty sama. Měla bys velmi pečlivě zvážit rizika obou možností. Viděla jsi dnes ráno, jak rychle se s námi můžeš dostat do nebezpečné situace, jak rychle se věci můžou vymknout z rukou. Jestli si vybereš, že zůstaneš s námi, nemůžu ti nijak zaručit bezpečnost.“

„Já jí neublížím,“ zamručel Jacob, oči sklopené.

Sam se choval, jako kdyby ho neslyšel. „Jestli znáš ještě nějaké jiné místo, kde by ses cítila bezpečně…“

Kousla jsem se do rtu. Kam bych mohla jít, abych tím někoho neohrozila? Ucouvla jsem před myšlenkou, že bych do toho zatáhla Renée – zatáhla ji do středu terče, kde bylo místo vyhrazené pro mě… „Nechci zavést Victorii ještě někam jinam,“ zašeptala jsem.

Sam přikývl. „To je pravda. Je lepší mít ji tady, kde to můžeme skončit.“

Trhla jsem sebou. Nechtěla jsem, aby se Jacob nebo někdo z ostatních snažil skončit to s Victorii. Pohlédla jsem Jakovi do tváře; byla uvolněná, téměř taková, jakou jsem si ji pamatovala z dob před vypuknutím té vlčí záležitosti, a naprosto nevzrušená představou lovení upírů.

„Budeš opatrný, viď?“ zeptala jsem se, v krku slyšitelný knedlík.

Kluci pobaveně vyprskli a začali hlasitě hulákat. Všichni se mi smáli – až na Emily. Střetly jsme se pohledem a já jsem najednou viděla symetrii skrývající se pod jejím znetvořením. Její tvář byla stále krásná a odrážela se v ní starost ještě zuřivější než ta moje. Musela jsem se podívat jinam, než mě láska skrývající se za tou starostí mohla znovu rozbolet.

„Jídlo je hotové,“ oznámila v tu chvíli a rozhovor o strategii byl minulostí. Kluci spěchali zasednout ke stolu – který mi připadal takový titěrný a říkala jsem si, že ho určitě rozbijí – a zbaštili obrovskou pánev vajec, kterou před ně Emily postavila, v rekordním čase. Emily jedla opřená o pult jako já – chtěla se vyhnout tomu blázinci u stolu – a dívala se na ně láskyplným pohledem. Její výraz dával jasně najevo, že tohle je její rodina.

Zkrátka a dobře, od smečky vlkodlaků bych takové chování nečekala.

Strávila jsem v La Push celý den, z toho většinu času v Billyho domě. Nechal Charliemu vzkaz na záznamníku doma i na stanici a Charlie se ukázal kolem večeře se dvěma pizzami. Bylo dobře, že přinesl dvě velké; Jacob snědl jednu úplně sám.

Viděla jsem Charlieho, jak se na nás celý večer podezíravě dívá, obzvlášť na Jacoba, který se tak změnil. Zeptal se na jeho vlasy; Jacob pokrčil rameny a odpověděl, že mu to takhle prostě víc vyhovuje.

Věděla jsem, že jakmile s Charliem odjedeme domů, Jacob přestane hrát a půjde se proběhnout jako vlk, jak to průběžně dělal po celý den. On a jeho zvláštní bratrstvo byli neustále na hlídce a hledali nějaké známky Victoriina návratu. Ale protože ji včera v noci odehnali od horkých pramenů – podle Jacoba ji vyhnali na půl cesty do Kanady – je na ní, aby učinila další výpad.

Ani v nejmenším jsem nedoufala, že by to prostě vzdala. Takové štěstí jsem neměla.

Jacob mě po večeři doprovodil k náklaďáčku, zůstal stát u okénka a čekal, až Charlie odjede jako první.

„Dneska v noci se neboj,“ řekl mi Jacob, zatímco Charlie předstíral, že má potíže s bezpečnostním pásem. „Budeme venku hlídat.“

„Nebudu se bát o sebe,“ slíbila jsem.

„Jsi blázínek. Lovit upíry je zábava. To je na tom všem to nejlepší.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jestli já jsem blázínek, tak ty jsi nebezpečně vyšinutý.“

Uchechtl se. „Trochu si odpočiň, Bello. Holčičko. Vypadáš vyčerpaně.“

„Pokusím se.“

Charlie netrpělivě zatroubil na klakson.

„Tak ahoj zítra,“ rozloučil se Jacob. „Přijeď hned ráno.“

„Přijedu.“

Charlie mě následoval domů. Věnovala jsem pramalou pozornost světlům ve zpětném zrcátku. Místo toho jsem myslela na Sama, Jareda, Embryho a Paula, kteří běhají v noci někde venku. Přemítala jsem, jestli už se k nim Jacob přidal.

Když jsme dojeli domů, spěchala jsem nahoru, ale Charlie mě dohonil.

„Co se děje, Bello?“ zeptal se mě, než jsem mohla uniknout. „Myslel jsem, že se Jacob stal členem nějakého gangu a že jste se rozhádali.“

„Usmířili jsme se.“

„A ten gang?“

„Já nevím – dospívající kluci, kdo jim má rozumět? Jsou samé tajemství. Ale poznala jsem Sama Uleyho a jeho snoubenku Emily. Připadali mi docela milí.“ Pokrčila jsem rameny. „Celé to muselo být nedorozumění.“

Jeho obličej se změnil. „To jsem nevěděl, že už to s Emily vyhlásili oficiálně. To je milé. Chudák děvče.“

„Víš, co se jí stalo?“

„Zřídil ji medvěd nahoře na severu, když byla sezóna výtěru lososů – strašná nehoda. Už je to víc než rok. Slyšel jsem, že to Sama doopravdy vzalo.“

„To je strašné,“ opakovala jsem. Víc než před rokem. Vsadila bych se, že to svědčí o jediném – stalo se to, když byl v La Push jenom jediný vlkodlak. Otřásla jsem se při pomyšlení na to, jak se Sam musí cítit pokaždé, když se podívá Emily do tváře.

Tu noc jsem ležela dlouhou dobu vzhůru a snažila se roztřídit si zážitky z celého dne. Ubírala jsem se v myšlenkách pozpátku od večeře s Billym, Jacobem a Charliem k dlouhému odpoledni u Blackových doma, přes úzkostné čekání, až uslyším něco o Jacobovi, do Emilyiny kuchyně, k hrůze ze rvačky dvou vlkodlaků, k rozmluvě s Jacobem na pláži…

Myslela jsem na to, co mi Jacob říkal dnes brzy ráno o pokrytectví. Myslela jsem na to dlouho. Nelíbilo se mi pomyšlení na to, že jsem pokrytec, ale k čemu je dobré lhát si do kapsy?

Stulila jsem se pevně do klubíčka. Ne, Edward nebyl zabiják. Ani ve své temnější minulosti nikdy nebyl vrahem nevinných.

Ale co když někdy předtím byl? Co když se v době, než jsem ho poznala, choval jako každý jiný upír? Co když lidé mizeli z lesů tak jako teď? Zavrhla bych ho, kdybych to věděla?

Smutně jsem zavrtěla hlavou. Láska nemá rozum, připomínala jsem si. Čím víc někoho milujete, tím méně smyslu všechno dává.

Překulila jsem se na bok a snažila se myslet na něco jiného – a myslela jsem na Jacoba a jeho bratry, kteří běhají venku ve tmě. Usnula jsem a představovala si vlky, v noci neviditelné, jak mě střeží před nebezpečím. Když se mi zdál sen, stála jsem zase v lese, ale nebloudila jsem. Držela jsem Emily za zjizvenou ruku a spolu jsme se dívaly do stínů a úzkostně čekaly, až se naši vlkodlaci vrátí domů.