6. PŘÁTELÉ

Motorky jsme nemuseli nijak zvlášť schovávat, stačilo, že jsme je prostě dotlačili do Jacobova přístřešku. Billy se na vozíku sám nedokázal pohybovat po nerovné zemi, která oddělovala garáž od domu.

Jacob okamžitě začal první motorku – tu červenou, určenou pro mě – rozebírat na součástky. Otevřel v Rabbitu dveře u spolujezdce, abych si mohla sednout na sedadlo a nemusela dřepět na zemi. Hned se dal do práce a přitom vesele rozprávěl; z mé strany mu stačily jen lehoučké pobídky, aby konverzace běžela. Sděloval mi novinky z druhého ročníku, kam chodil, pokračoval vyprávěním o škole a o svých dvou nejlepších kamarádech.

„Quil a Embry?“ přerušila jsem ho. „To jsou neobvyklá jména.“

Jacob se uchichtl. „Quilovo jméno se dědí z generace na generaci a myslím, že Embryho pojmenovali podle nějaké hvězdy z telenovely. Ale já nemůžu nic říkat. Nedají si líbit, když si z nich někdo kvůli jménům utahuje – nadělali by z tebe čtyři malé do školky.“

„To jsou teda kámoši.“ Zvedla jsem obočí.

„Ne, vážně jsou fajn. Jenom se jim nepošklebuj kvůli jménům.“

V tu chvíli se v dálce ozvalo volání. „Jacobe?“ zakřičel někdo.

„To je Billy?“ zeptala jsem se.

„Ne.“ Jacob sklonil hlavu a vypadalo to, jako když se pod svou hnědou kůží červená. „My o vlku,“ zamumlal, „a vlk za humny.“

„Jaku? Jsi tady?“ Volající hlas teď byl blíž.

„Jo!“ zavolal Jake a povzdechl si.

Čekali jsme chviličku mlčky, až se kolem rohu do přístřešku přišourali dva vysocí kluci s tmavou pletí.

Jeden byl štíhlý a téměř stejně vysoký jako Jacob. Černé vlasy mu sahaly po bradu a uprostřed byly rozdělené na pěšinku, na jedné straně je měl zastrčené za levé ucho a na druhé straně mu volně plandaly. Ten menší kluk byl statnější, podsaditější. V bílém tričku se mu nadouvaly dobře vypracované svaly a zdálo se, že je na ně taky náležitě pyšný. Vlasy měl tak nakrátko, že připomínaly mech.

Oba kluci se na místě zarazili, když mě spatřili. Ten hubený koukl rychle na Jacoba, pak na mě a zase zpátky na Jacoba, zatímco podsaditý kluk se díval na mě a po tváři se mu pomalu šířil úsměv.

„Ahoj, kluci,“ pozdravil je Jacob váhavě.

„Ahoj, Jaku,“ řekl ten menší, aniž ze mě spustil oči. Neubránila jsem se úsměvu, protože jeho úsměv byl takový rozpustilý. Když jsem to udělala, mrknul na mě. „Ahoj.“

„Quile, Embry – tohle je moje kamarádka Bella.“

Quil a Embry, pořád jsem nevěděla, který je který, si vyměnili významné pohledy.

„Charlieho dcera, že jo?“ zeptal se mě ten pořízek a napřáhl ke mně ruku.

„Správně,“ potvrdila jsem a potřásla si s ním rukou. Jeho stisk byl pevný; bylo znát, že posiluje:

„Já jsem Quil Ateara,“ oznámil důležitě, než pustil mou ruku.

„Ráda tě poznávám, Quile.“

„Ahoj, Bello. Já jsem Embry, Embry Call – to sis ovšem už asi domyslela.“ Embry se na mě plaše usmál a mávl rukou, kterou si následně zastrčil do kapsy u džín.

Přikývla jsem. „Taky tě ráda poznávám.“

„Tak co tu děláte?“ zeptal se Quil a stále se díval na mě.

„Chceme s Bellou spravit tyhle motorky,“ vysvětlil Jacob nepřesně. Ale motorky jako by byly kouzelné slovo. Oba kluci se začali podrobně vyptávat na Jacobovy plány, zahrnovali ho spoustou zasvěcených otázek. Mnohá slova, která používali, pro mě byla španělská vesnice, a tak jsem usoudila, že bych musela mít chromozom Y, abych opravdu pochopila to jejich vzrušení.

Stále ještě byli ponořeni do hovoru o součástkách a náhradních dílech, když jsem si uvědomila, že se musím vydat domů, dřív než se tu ukáže Charlie. S povzdechem jsem vystoupila z Rabbita.

Jacob omluvně vzhlédl. „Nudíme tě, viď?“

„Ne.“ A nebyla to lež. Já jsem se bavila – to bylo zvláštní. „Jenom musím domů uvařit Charliemu večeři.“

„Aha… no, dneska večer dokončím to rozebírání a zjistím, co ještě budeme potřebovat, abychom je mohli začít přestavovat. Kdy chceš, abych na nich zase pracoval?“

„Mohla bych přijít zase zítra?“ Neděle pro mě byly prokletím. Doma nikdy nebylo tolik práce, abych se zaměstnala na celý den.

Quil šťouchl Embryho do paže a oba si vyměnili úsměv.

Jacob se potěšeně usmál. „To bude skvělé!“

„Když napíšeš seznam, můžeme jet nakoupit součástky,“ navrhla jsem.

Jacobův obličej trochu pohasl. „Pořád si nejsem jistý, jestli bych neměl něco zaplatit sám.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ani nápad. Tuhle srandu platím já ze své kapsy. Od tebe požaduju jenom práci a odbornost.“

Embry zakoulel očima na Quila.

„To mi nepřipadá spravedlivé,“ zavrtěl Jacob hlavou.

„Jaku, kdybych ty motorky vzala do opravny, kolik by mi naúčtovali?“ podotkla jsem.

Usmál se. „Dobře, tak jsme domluveni.“

„A k tomu navíc hodiny jízdy,“ dodala jsem.

Quil se široce zakřenil na Embryho a zašeptal něco, co mi uniklo. Jacobova ruka vystřelila, aby praštila Quila do týla. „To stačí, vypadněte,“ zamručel.

„Ne, já vážně musím jít,“ protestovala jsem a zamířila ke dveřím. „Uvidíme se zítra, Jacobe.“

Jakmile jsem byla z dohledu, uslyšela jsem Quila a Embryho sborově vyhrknout: „Týýýjóóó!“

Následoval zvuk krátké potyčky, přerušovaný výkřiky „au“ a „hej!“

„Jestli některý z vás zítra strčí byť i jen špičku nohy na náš pozemek…“ slyšela jsem Jacoba, jak hrozí. Jeho hlas se ztratil, jak jsem vkročila mezi stromy.

Tiše jsem se zachichotala. Když jsem ten zvuk uslyšela, údivem jsem vykulila oči. Smála jsem se, skutečně jsem se smála, a to se ani nikdo nedíval. Cítila jsem se tak lehce, že jsem se zasmála znovu, jen aby ten pocit trval trochu déle.

Byla jsem doma dřív než Charlie. Když vstoupil dovnitř, právě jsem vyndávala z pánve kousky smaženého kuřete a pokládala je na hromádku papírových utěrek.

„Ahoj, tati.“ Obdařila jsem ho zářivým úsměvem.

Po tváři mu přeběhl šokovaný výraz, než se srovnal. „Ahoj, holčičko,“ pozdravil nejistým hlasem. „Jak ses měla u Jacoba?“

Začala jsem servírovat jídlo na stůl. „Moc hezky.“

„No, to je dobře.“ Byl stále obezřetný. „Co jste dělali?“

Teď byla s obezřetností řada na mně. „Byla jsem u něj v garáži a dívala se, jak pracuje. Víš, že dává do kupy jeden starý Volkswagen?“

„Jo, myslím, že se o tom Billy zmiňoval.“

Když se Charlie pustil do jídla, musel přestat s výslechem, ale pořád se mi přitom upřeně díval do obličeje.

Po večeři jsem ještě pobíhala kolem, dvakrát jsem uklidila kuchyni a pak jsem v předním pokoji pomalu dělala domácí úkoly, zatímco Charlie se díval na hokejový zápas. Čekala jsem, jak dlouho jsem mohla, ale nakonec Charlie podotkl, že už je pozdě. Když jsem neodpovídala, vstal, protáhl se a pak odešel a zhasl za sebou světlo. Neochotně jsem ho následovala.

Když jsem šla nahoru po schodech, cítila jsem, jak ze mě vyprchává ten nezvyklý pocit pohody pozdního odpoledne a jak ho nahrazuje otupělý strach při pomyšlení, co mě teď čeká.

Už jsem nebyla jako umrtvená. Dnešní noc bude bezpochyby stejně děsivá jako ta včerejší. Ležela jsem v posteli a schoulená do klubíčka jsem se připravovala na útok. Pevně jsem stiskla oční víčka a… pak jsem si uvědomila, že už je ráno.

Zírala jsem na bledé stříbrné světlo, které ke mně pronikalo oknem, celá ohromená.

Poprvé za víc než čtyři měsíce jsem prospala noc bez snů. Snů nebo křiku. Nemohla jsem říct, který pocit ve mně je silnější – jestli úleva, nebo šok.

Ležela jsem v posteli bez pohnutí několik minut a čekala, až se to vrátí. Protože něco muselo přijít. Jestli ne bolest, tak otupělost. Čekala jsem, ale nic se nedělo. Už dlouho jsem se necítila tak odpočinutě.

Nevěřila jsem, že to vydrží. Balancovala jsem na nebezpečném ostří – stačí málo, a spadnu dolů. Už jenom dívat se po svém pokoji očima, z kterých mi spadly šupiny – všimnout si, jak divně vypadá, jak je nenormálně naklizený, jako kdybych v něm vůbec nežila –, bylo nebezpečné.

Vytěsnila jsem tu myšlenku z hlavy a při oblékání jsem se soustředila na to, že dneska zase uvidím Jacoba. To pomyšlení ve mně vzbuzovalo téměř… naději. Možná to bude stejné jako včera. Možná si nebudu muset připomínat, že se mám tvářit, jako že mě to zajímá, že mám přikyvovat a usmívat se ve správných intervalech, jako jsem to musela dělat před všemi ostatními. Možná… ale tomu se mi ani nechtělo věřit – že to vydrží. Nechtělo se mi věřit, že to bude stejné – tak snadné – jako včera. Nechtělo se mi takhle se připravovat na zklamání.

Také Charlie byl u snídaně opatrný. Snažil se skrývat zkoumavé pohledy, očima provrtával vajíčka na talíři, když si myslel, že se na něj dívám.

„Co máš dneska v plánu?“ zeptal se a koukal na uvolněnou nit na kraji manžety, jako kdyby ho moje odpověď nijak zvlášť nezajímala.

„Pojedu dneska zase k Jacobovi a budu tam.“

Přikývl, aniž vzhlédl. „Aha,“ řekl.

„Vadí ti to?“ předstírala jsem starost. „Můžu zůstat doma…“

Rychle se na mě podíval, v očích náznak paniky. „Ne, to ne! Jen jeď. Stejně jsem se domlouval s Harrym, že k nám přijde a budeme se spolu dívat na zápas.“

„Třeba by Harry mohl vzít s sebou i Billyho,“ navrhla jsem. Čím méně svědků, tím líp.

„To je skvělý nápad.“

Nebyla jsem si jistá, jestli je zápas jenom výmluva, aby mě mohl vykopat z domu, ale vypadal teď dostatečně vzrušeně. Mířil k telefonu, zatímco já jsem si oblékala bundu do deště. Cítila jsem se poněkud nesvá, v kapse jsem totiž měla zastrčenou šekovou knížku. Ještě nikdy jsem ji nepoužila.

Venku se spustil déšť, jako když se vychrstne voda z kbelíku. Musela jsem jet pomaleji, než jsem chtěla; viděla jsem před sebe sotva na délku auta. Ale nakonec jsem se dostala po blátivých silničkách až k Jacobovu domu. Než jsem vypnula motor, otevřely se vstupní dveře a Jacob vyběhl ven s velkým černým deštníkem v ruce.

Přidržoval mi ho nade dveřmi, když jsem vystupovala.

„Charlie volal – říkal, že jsi na cestě,“ vysvětloval s úsměvem.

Bez úsilí, bez vědomého pokynu mimickým svalům se mi po tváři taky roztáhl úsměv. V krku mi bublal vzhůru podivný pocit tepla navzdory ledovému dešti, který mi cákal do tváří.

„Ahoj, Jacobe.“

„Dobrý nápad, pozvat Billyho.“ Zvedl ruku, aby si se mnou plácl ve vítězném gestu.

Musela jsem sáhnout tak vysoko, abych na ni dosáhla, že ho to rozesmálo.

Jen o pár minut později se ukázal Harry, aby vyzvedl Billyho. Zatímco jsme čekali, až budeme bez dozoru, vzal mě Jacob na krátkou prohlídku svého malého pokoje.

„Tak kam, pane Kutile?“ zeptala jsem se, jakmile se za Billym zavřely dveře.

Jacob vytáhl z kapsy složený papír a uhladil ho. „Začneme na vrakovišti, uvidíme, jestli budeme mít štěstí. Tohle nebude tak docela levná záležitost,“ varoval mě. „Dá to ještě hodně práce, než ty motorky budou zase jezdit.“ Netvářila jsem se dost ustaraně, takže pokračoval. „Mluvím tady o sumě přesahující možná i sto dolarů.“

Vytáhla jsem svou šekovou knížku, ovála jsem se stránkami jako vějířem a zvedla oči v sloup nad jeho starostmi. „Krytí máme.“

Byl to velice podivný den. Bavila jsem se. I na vrakovišti, kde jsme chodili v nepříjemném dešti a po kotníky v blátě. Zpočátku jsem si říkala, jestli to není jenom následný šok po té ztrátě otupělosti, ale takové vysvětlení mi nepřipadalo dostačující.

Nakonec jsem došla k názoru, že za to vděčím hlavně Jacobovi. Nebylo to jenom tím, že byl vždycky šťastný, že mě vidí, ani že se na mě nedíval po očku a nečekal, až udělám něco, co prozradí mé šílenství nebo depresi. Se mnou to vůbec nesouviselo.

Bylo to prostě v něm. Jacob byl soustavně šťastný člověk a to štěstí si nosil s sebou jako auru a dělil se o ně s každým, kdo byl poblíž. Byl jako pozemské slunce. Kdykoliv byl někdo v dosahu jeho přitažlivé síly, Jacob ho zahřál. Bylo to přirozené, patřilo to k jeho osobnosti. Není divu, že jsem se nemohla dočkat, až se s ním zase uvidím.

I když komentoval zející díru v mé palubní desce, nevzbudilo to ve mně paniku, jak jsem čekala.

„Stereo se rozbilo?“ podivil se.

„Jo,“ zalhala jsem.

Prohmatal dutinu. „Kdo to vyndával? Je to hodně poškozené…“

„To já,“ přiznala jsem.

Zasmál se. „Možná bys na ty motorky neměla moc sahat.“

„V pohodě.“

Podle Jacoba jsme na vrakovišti měli opravdu štěstí. Velmi ho vzrušil nález několika kousků pokrouceného kovu zčernalých kolomazí; na mě udělalo dojem už jen to, že je dokázal správně pojmenovat a určit, kam patří.

Z vrakoviště jsme jeli do Checkerova obchodu s autosoučástkami dole v Hoquiamu. S mým náklaďáčkem to byla více než dvouhodinová jízda na jih po křivolakých silnicích, ale s Jacobem čas rychle ubíhal. Vyprávěl o svých kamarádech a o škole a já jsem se přistihla, že se ho vyptávám, a ani nic nepředstírám, opravdu mě zajímá, co mi chce říct.

„Všechno mluvení obstarávám já,“ stěžoval si po dlouhém vyprávění o Quilovi a o potížích, které způsobil, když pozval na rande holku jednoho čtvrťáka. „Co kdyby teď byla řada na tobě? Co se děje ve Forks? Musí tam být víc vzrušení než v La Push.“

„Chyba,“ povzdechla jsem si. „Tam se vůbec nic neděje. Tvoji kamarádi jsou mnohem zajímavější než moji. Líbí se mi. Quil je zábavný.“

Zamračil se. „Myslím, že ty se Quilovi taky líbíš.“

Zasmála jsem se. „Je pro mě trochu mladý.“

Jacob se zamračil ještě víc. „Není o tolik mladší než ty. Jen o rok a pár měsíců.“

Měla jsem pocit, že už se nebavíme o Quilovi. Pokračovala jsem lehkým, škádlivým tónem. „Jasně, ale když se vezme v úvahu rozdíl mezi dospíváním u kluků a u holek, neměl bys to počítat spíš na psí roky? To pak budu starší o kolik, tak o dvacet let, ne?“

Zasmál se a zvedl oči v sloup. „Dobře, ale jestli to chceš brát takhle, tak musíš zprůměrovat taky velikost. Ty jsi tak malá, že ti z tvého věku musím srazit deset let.“

„Metr šedesát tři je dokonalý průměr.“ Nakrčila jsem nos. „Já nemůžu za to, že ty jsi obřisko.“

Žertovali jsme takhle až do Hoquiamu, pořád jsme se dohadovali o správném vzorci, podle kterého stanovit věk – přišla jsem o další dva roky, protože jsem neuměla vyměnit pneumatiku, ale získala jsem jeden rok zpátky, protože jsem měla u nás doma na starosti vedení účtů – až jsme dojeli k Checkerovi a Jacob se musel znovu soustředit. Sehnali jsme všechny zbývající položky jeho seznamu a Jacob byl spokojený, že se nám lov pěkně vydařil.

Když jsme se vrátili do La Push, mně bylo dvacet tři a jemu třicet – rozhodně si při posuzování dovedností nadržoval.

Nezapomněla jsem na důvod, proč to dělám. A i když jsem se bavila víc, než bych považovala za možné, moje původní touha se nijak neumenšovala. Stále jsem chtěla podvádět. Bylo to nerozumné a mně to opravdu bylo jedno. Budu tak nezodpovědná, jak jen mi to ve Forks půjde. Nebudu jako jediná dodržovat neplatnou smlouvu. To, že musím trávit čas s Jacobem, mi jenom přinášelo hodně nečekané radosti navíc.

Billy se ještě nevrátil, takže jsme náš celodenní nákup nemuseli vykládat potají. Jakmile jsme měli všechno rozloženo na plastové fólii natažené na podlaze vedle Jacobovy bedny s nářadím, pustil se Jacob okamžitě do práce. Stále přitom povídal a smál se, zatímco se jeho prsty zkušeně probíraly kovovými součástkami, které měl před sebou.

Jacob měl úžasně šikovné ruce. Zdály se příliš velké pro jemné činnosti, které prováděly s lehkostí a přesností. Když pracoval, byly jeho pohyby téměř graciézní. Zatímco když stál na nohou, byl díky své výšce a velkým nohám skoro stejně nebezpečný jako já.

Quil a Embry se neukázali, takže možná jeho hrozbu ze včerejška vzali vážně.

Den utekl hrozně rychle. Před vraty garáže se setmělo dřív, než jsem čekala, a pak jsme uslyšeli Billyho, jak na nás volá.

Vyskočila jsem, abych pomohla Jacobovi odklidit věci, ale zaváhala jsem, protože jsem si nebyla jistá, co mám brát.

„Nech to tak,“ řekl. „Budu na tom dělat ještě později večer.“

„Nezapomeň na úkoly do školy a tak,“ připomněla jsem mu a cítila jsem se trochu provinile. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně dostal do potíží. Ten plán byl jenom pro mě.

„Bello?“

Oběma nám hlavy vylétly vzhůru, když se mezi stromy rozlehl Charlieho povědomý hlas a zněl blíž než u domu.

„Sakra,“ zamumlala jsem. „Už jdu!“ zakřičela jsem k domu.

„Jdeme.“ Jacob se usmál, naše romantické dobrodružství se mu líbilo. Zhasnul světlo a já jsem na okamžik nic neviděla. Jacob mě popadl za ruku a táhl mě ven z garáže mezi stromy, jeho nohy snadno nacházely známou cestu. Ruku měl hrubou a velmi teplou.

Navzdory pěšině jsme oba ve tmě zakopávali. Takže jsme se také oba smáli, když jsme došli k domu. Ten smích mi nevycházel z hloubi duše; byl lehký a povrchní, ale přesto milý. Byla jsem si jistá, že si Jacob nevšimne slabého náznaku hysterie. Nebyla jsem zvyklá se smát, připadalo mi to správné i velmi špatné zároveň.

Charlie stál pod malou černou verandou a Billy seděl ve dveřích za ním.

„Ahoj, tati,“ pozdravili jsme oba současně a zase jsme se rozesmáli.

Charlie na mě zíral s vykulenýma očima, které rychle sjely dolů a všimly si Jacobovy ruky, která svírala tu mou.

„Billy nás pozval na večeři,“ oznámil nám Charlie nepřítomně.

„Budou špagety podle mého super tajného receptu. Předávaného z generace na generaci,“ řekl Billy vážně.

Jacob se ušklíbl. „Pochybuju, že ragú už je na světě tak dlouho.“

Dům byl plný lidí. Byl tam také Harry Clearwater i se svou rodinou – s manželkou Sue, kterou jsem si trochu pamatovala ze svých letních pobytů ve Forks, když jsem byla malá, a se svými dvěma dětmi. Leah byla taky maturantka jako já, ale o rok starší. Byla krásná takovým exotickým způsobem – dokonalá měděná kůže, zářivé černé vlasy, řasy jako smetáky – a zaneprázdněná. Okupovala Billyho telefon a vůbec ho nepustila z ruky. Sethovi bylo čtrnáct; visel Jacobovi na rtech zbožňujícím pohledem.

Na jeden kuchyňský stůl nás bylo příliš mnoho, a tak Charlie s Harrym vynesli židle ven na dvůr a my jsme v matném světle z Billyho otevřených dveří jedli špagety z talířů, které jsme měli položené v klíně. Muži se bavili o zápasu a Harry s Charliem spřádali plány na rybaření. Sue popichovala manžela kvůli cholesterolu, ale její snaha vzbudit v něm pocit zahanbení a sníst něco zeleného a listnatého vyšla naprázdno. Jacob si povídal hlavně se mnou a Sethem, který ho dychtivě přerušoval, kdykoliv se mu zdálo, že by na něj Jacob mohl zapomenout. Charlie mě sledoval – myslel, že nenápadně – s potěšeným, ale obezřetným pohledem.

Byl tam hluk a někdy zmatek, jak všichni mluvili jeden přes druhého, a smích nad jedním vtipem přerušilo vyprávění vtipu jiného. Nemusela jsem mluvit často, ale hodně jsem se usmívala, a jenom proto, že se mi chtělo a že se mi to líbilo.

Nechtělo se mi domů.

Tady jsme ovšem byli ve Washingtonu, takže naši malou slavnost nakonec rozprášil nevyhnutelný déšť; a Billyho obývací pokoj byl moc maličký, aby v něm sešlost mohla pokračovat. Charlie se k Billymu svezl s Harrym, takže jsme zpátky domů jeli spolu mým náklaďáčkem. Ptal se, jak jsem se celý den měla, a já jsem mu většinou říkala pravdu – že jsme s Jacobem jeli shánět součástky a pak jsem se dívala, jak pracuje v garáži.

„Myslíš, že ho zase brzy navštívíš?“ zeptal se a snažil se o nevzrušený tón.

„Zítra po škole,“ přiznala jsem. „Úkoly si udělám, neboj.“

„Rozhodně na ně nezapomeň,“ napomenul mě a snažil se skrýt své uspokojení.

Byla jsem nervózní, když jsme dojeli domů. Nechtěla jsem jít nahoru. Teplo Jacobovy přítomnosti vyprchávalo a v jeho nepřítomnosti moje úzkost sílila. Byla jsem si jistá, že dvě poklidné prospané noci za sebou mi nemůžou jen tak projít.

Abych odložila čas, kdy si půjdu lehnout, zkontrolovala jsem si ještě e-maily; byla tam nová zpráva od Renée.

Psala o tom, jak se má, o novém knižním klubu, který jí vyplňuje časovou mezeru po lekcích meditace, kterých právě zanechala, o tom, že týden zaskakovala na druhém stupni a jak se jí stýská po dětech ze školky. Psala, že Philovi se líbí jeho nová práce trenéra a že si plánují druhý líbánkový výlet do Disney Worldu.

A já jsem si všimla, že se to celé čte jako novinový úvodník spíš než jako dopis někomu jinému. Zaplavily mě výčitky, které po sobě zanechaly nepříjemnou pachuť. To jsem ale dcera!

Rychle jsem jí odepsala. Okomentovala jsem každou část jejího dopisu a přidala novinky o sobě – popsala jsem špagetový večírek u Billyho a jak se mi líbilo sledovat Jacoba – s úctou a s kapkou závisti –, jak staví užitečné věci z malých kovových součástek. Nijak jsem nerozebírala, že tenhle dopis bude jiný než ty, které dostávala posledních několik měsíců. Sotva jsem si pamatovala, co jsem jí psala před týdnem, ale byla jsem si jistá, že to nebylo moc příjemné počtení. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím provinileji jsem se cítila; určitě jsem jí dělala těžkou hlavu.

Potom jsem ještě zůstala opravdu dlouho vzhůru; udělala jsem do školy i ty úkoly, které jsem neměla na pondělí. Ale ani spánkový dluh, ani čas strávený s Jacobem – kdy jsem byla tak nějak povrchně šťastná – nedokázaly zahnat sny na dvě noci po sobě.

Probudila jsem se celá roztřesená, s výkřikem zdušeným polštářem.

Za oknem se matné ranní světlo cedilo skrz mlhu a já jsem pořád ležela v posteli a snažila se setřást ze sebe ten sen. Tu noc v něm došlo k drobné odchylce, a na to jsem se zaměřila.

Tentokrát jsem nebyla v lese sama. Byl tam Sam Uley – ten muž, který mě zvedl ze země v lese tu noc, na niž jsem stále nesnesla ani pomyšlení. Byla to zvláštní, nečekaná změna. Jeho tmavé oči byly překvapivě nepřátelské, naplněné nějakým tajemstvím, které mi nebyl ochoten prozradit. Střelila jsem po něm pohledem pokaždé, když mi to moje horečnaté pátrání dovolilo; kromě té obvyklé paniky jsem cítila i nevoli, bylo mi nepříjemné, že tam je. Možná to bylo kvůli tomu, že když jsem se nedívala přímo na něj, jeho obrys se v mém periferním vidění jakoby chvěl a měnil. A on tam přitom jenom stál a díval se. Na rozdíl od našeho skutečného setkání mi nenabídl pomoc.

Charlie se na mě při snídani díval a já jsem se snažila ho ignorovat. Asi jsem si to zasloužila. Nemohla jsem čekat, že si tak rychle přestane dělat starosti. Bude pravděpodobně trvat týdny, než přestane sledovat, jestli se neměním zpátky v chodící mrtvolu, a já se prostě budu muset obrnit, aby mi to nevadilo. Koneckonců, sama jsem byla zvědavá, jak to se mnou bude. Dva dny nemohly stačit na to, aby se dalo říct, že jsem vyléčená.

Ve škole to bylo naopak. Teď když jsem si na to dávala pozor, jasně jsem pochopila, že mě dávno nikdo nesleduje.

Pamatuju se na svůj první den na střední škole ve Forks – jak jsem si zoufale přála, abych dokázala zešednout, splynout s mokrým betonem chodníku jako přerostlý chameleon. Zdálo se, že se mi to přání splnilo, jen o rok později.

Jako kdybych tam vůbec nebyla. Dokonce i učitelé přejížděli po mém místě očima, jako by bylo prázdné.

Dopoledne jsem hodně naslouchala, znovu jsem slyšela hlasy lidí kolem sebe. Snažila jsem se pochopit, co se děje, ale konverzace byly tak nespojité, že jsem to vzdala.

Jessica nevzhlédla, když jsem si při matematice sedla vedle ní.

„Ahoj, Jess,“ pozdravila jsem ji s hranou nenuceností. „Jak ses měla po zbytek víkendu?“

Je možné, že se stále zlobí? Nebo jí došla trpělivost s někým tak ujetým?

„Super,“ odsekla a zase zabořila nos do učebnice.

„To ráda slyším,“ zamručela jsem.

Slovní obrat studený čumák měl asi nějaký reálný základ. Cítila jsem teplý vzduch, který vycházel z průduchů v podlaze, ale pořád mi byla zima. Sundala jsem z opěradla židle bundu a znovu jsem si ji oblékla.

Čtvrtá hodina nám skončila později a stůl, u kterého jsem vždycky sedala při obědě, už byl plný, když jsem přišla. Byli tam Mike, Jessica s Angelou, Conner, Tyler, Erik a Lauren. Vedle Erika seděla Katie Webberová, zrzavá třeťačka, která bydlela u nás za rohem, a Austin Marks – starší bratr toho kluka s motorkami – seděl vedle ní. Přemítala jsem, jak dlouho tady asi sedají, a nedokázala jsem si vzpomenout, jestli je to poprvé, nebo už je to zaběhnutý zvyk.

Začínala jsem jít sama sobě na nervy. To poslední pololetí jsem klidně mohla strávit zabalená v krabici do polystyrénových lupínků.

Když jsem si sedala vedle Mika, nikdo ani nevzhlédl, ačkoliv židle na linoleu pronikavě zakvílela, jak jsem ji odtahovala.

Snažila jsem se pochytit, o čem se mluví.

Mike a Conner se bavili o sportu, takže to jsem okamžitě vzdala.

„Kde je dneska Ben?“ ptala se Lauren Angely. Vzhlédla jsem se zájmem. Přemítala jsem, jestli to znamená, že Angela s Benem pořád chodí.

Sotva jsem Lauren poznala. Nechala si ostříhat své blonďaté vlasy barvy kukuřičného chmýří – teď měla skřítkovský sestřih tak krátký, že i krk vzadu měla vyholený jako kluk. Vůbec mi to k ní nesedělo, nechápala jsem, že něco takového udělala. Přála jsem si vědět, co za tím vězí. Zalepila se jí do vlasů žvýkačka? Nebo je prodala? Nebo si na ni všichni ti, na které byla obyčejně protivná, počkali za tělocvičnou a ostříhali ji? Usoudila jsem, že není fér, abych ji teď posuzovala podle svého původního názoru. Co já vím, třeba se z ní mezitím stala milá holka.

„Ben dostal střevní chřipku,“ odpověděla jí Angela tichým, klidným hlasem. „Naštěstí je to jenom taková jednodenní záležitost. Včera večer mu bylo vážně špatně.“

Angela taky změnila účes. Nechala si narůst dlouhé vlasy.

„Co jste dělali o víkendu?“ zeptala se Jessica, ale znělo to, jako když jí na odpovědi nezáleží. Vsadila bych se, že to byla jen úvodní věta, aby mohla spustit své vlastní historky. Říkala jsem si, jestli bude vyprávět o Port Angeles, když sedím dvě místa od ní? Byla jsem natolik neviditelná, že nikomu nepřipadne trapné mluvit o mně, když tam jsem?

„Vlastně jsme si původně chtěli v sobotu udělat piknik, ale… rozmysleli jsme si to,“ odpověděla Angela. V jejím hlase zazněl podtón, který upoutal mou pozornost.

Jess tolik ne. „To je škoda,“ řekla a už chtěla spustit. Ale já jsem nebyla jediná, kdo dával pozor.

„Co se stalo?“ zeptala se Lauren zvědavě.

„No,“ pokračovala Angela a připadala mi ještě váhavější než obvykle, ačkoliv ona byla vždycky rezervovaná. „Jeli jsme na sever, téměř až k horkým pramenům – je tam jedno takové místo jen asi míli od turistické cesty. Ale když jsme byli vpůli cesty… něco jsme viděli.“

„Něco jste viděli? A co?“ Lauren stáhla bledé obočí. Zdálo se, že dokonce i Jess teď poslouchá.

„Já nevím,“ řekla Angela. „My si myslíme, že to byl medvěd. Každopádně byl černý, ale zdál se nám… moc veliký.“

Lauren se ušklíbla. „To snad ne, tak vy taky!“ V očích se jí objevil posměch a já jsem usoudila, že o jejím charakteru nemusím pochybovat. Její osobnost zjevně neprošla stejnou proměnou jako její vlasy. „Tyler se mi minulý týden snažil namluvit to samé.“

„Nemáš šanci spatřit medvědy tak blízko města,“ postavila se Jess na stranu Lauren.

„Vážně,“ protestovala Angela tiše, oči upřené na stůl. „My jsme ho opravdu viděli.“

Lauren se zahihňala. Mike stále mluvil s Connerem a děvčatům nevěnoval pozornost.

„Ne, ona má pravdu,“ vpadla jsem do toho netrpělivě. „Zrovna v sobotu jsme v krámě měli turistu, který toho medvěda taky viděl, Angelo. Říkal, že byl veliký a černý a že na něj narazil hned za městem, viď že jo, Miku?“

Nastalo ticho. Oči všech lidí u stolu se obrátily ke mně a šokovaně na mě zíraly. Ta nová holka, Katie, měla pusu otevřenou, jako kdyby před ní právě něco vybuchlo. Nikdo se nepohnul.

„Miku?“ zamumlala jsem pokořeně. „Pamatuješ si toho chlapíka, co mluvil o tom medvědovi?“

„J-jasně,“ zakoktal se Mike po chviličce. Nevěděla jsem, proč se na mě tak divně kouká. Přece jsem s ním mluvila v práci, ne? Nebo ne? Myslela jsem, že ano…

Mike se vzpamatoval. „Jo, byl tam chlap, který říkal, že viděl obrovského černého medvěda přímo na cestě – a že byl větší než grizzly,“ potvrdil.

„Hm.“ Lauren se otočila k Jessice s rameny napjatými a změnila téma.

„Ozvali se ti z Univerzity Jižní Karolíny?“ zeptala se.

Také všichni ostatní se na mě přestali dívat, až na Mika a Angelu. Angela se na mě váhavě usmála a já jsem jí úsměv honem oplatila.

„Takže co jsi dělala ty tenhle víkend, Bello?“ zeptal se Mike zvědavým, ale podivně obezřetným tónem.

Všichni kromě Lauren se otočili zpátky a čekali na mou odpověď.

„V pátek večer jsme s Jessikou jely do kina v Port Angeles. A pak jsem strávila sobotní odpoledne a skoro celou neděli dole v La Push.“

Oči všech střelily k Jessice a zpátky ke mně. Jess vypadala roztrpčeně. Přemítala jsem, jestli nechtěla, aby o tom někdo věděl, že si se mnou vyjela, nebo jestli jenom chtěla tu historku dát k dobru sama.

„A na jakém filmu jste byly?“ zeptal se Mike a začal se usmívat.

„Na Slepé ulici – to je ten s těmi oživlými mrtvolami.“ Povzbudivě jsem se usmála. Možná že něco z té škody, kterou jsem napáchala za dobu, kdy jsem sama byla oživlou mrtvolou, se dá napravit.

„Slyšel jsem, že je to horor. Připadalo ti to tak?“ pokračoval Mike dychtivě v rozhovoru.

„Bella musela ke konci odejít, jak moc se bála,“ vpadla do toho Jessica se škodolibým úsměvem.

Přikývla jsem a snažila se tvářit zahanbeně. „Bylo to vážně děsivý.“

Mike se mě nepřestával vyptávat, dokud nebylo po obědě. Ostatní se postupně vrátili k hovoru mezi sebou, ačkoliv se na mě pořád ještě hodně dívali. Angela mluvila hlavně s Mikem a se mnou, a když jsem vstala, abych odnesla podnos, šla se mnou.

„Díky,“ řekla tiše, když jsme byly kousek od stolu.

„Za co?“

„Za to, že jsi promluvila, že ses za mě postavila.“

„V pohodě.“

Podívala se na mě upřímně starostlivě, ne s tím urážlivým podtextem, jako že jsem ztracená. „Už jsi v pořádku?“

Právě kvůli tomuhle jsem dala přednost Jessice před Angelou – ačkoliv jsem Angelu měla vždycky radši –, když jsem hledala někoho, s kým jít do kina. Angela byla příliš vnímavá.

„Ne tak docela,“ přiznala jsem. „Ale už jsem na tom trošku líp.“

„To jsem ráda,“ řekla. „Chybělas mi.“

V tu chvíli kolem nás přešly Lauren s Jessikou a já jsem slyšela, jak Lauren hlasitě šeptá: „Jaká radost, Bella se vrátila.“

Angela zakoulela očima směrem k nim a povzbudivě se na mě usmála.

Povzdechla jsem si. Bylo to, jako bych začínala úplně od začátku.

„Kolikátého je dneska?“ napadlo mě najednou.

„Devatenáctého ledna.“

„Hmm.“

„Co je?“ zeptala se Angela.

„Včera to byl rok, co jsem sem přišla poprvé,“ uvažovala jsem.

„Nic moc se od té doby nezměnilo,“ zamumlala Angela a podívala se za Lauren a Jessikou.

„Já vím,“ souhlasila jsem. „Právě mě napadlo to samé.“