9. TŘETÍ KOLO

Čas začal poskakovat vpřed rychleji než předtím. Škola, práce a Jacob – ačkoliv ne nutně v tomto pořadí –, to bylo jasné a snadné schéma, kterého jsem se držela. A Charliemu se splnilo jeho přání: už jsem nebyla zoufalá. Samozřejmě že sebe samu jsem úplně neoblbla. Když jsem se zastavila, abych si udělala inventuru svého života, což jsem se snažila nedělat příliš často, nemohla jsem ignorovat, co s sebou moje chování nese.

Byla jsem jako ztracený měsíc – moje planeta byla zničená jako v nějakém scénáři katastrofického filmu –, který navzdory všem gravitačním zákonům dál obíhá na malé oběžné dráze kolem prázdného prostoru, který po planetě zůstal.

Na motorce mi to šlo čím dál líp, což znamenalo méně obvazů, které Charliemu dělaly starost. Ale také to znamenalo, že hlas v mé hlavě začínal slábnout, až jsem ho vůbec neslyšela. Tiše jsem panikařila. Vrhla jsem se do pátrání po té louce s ještě větší intenzitou. Lámala jsem si hlavu ve snaze vymyslet další aktivity, při kterých se vyplavuje adrenalin.

Neměla jsem povědomí o tom, jak ubíhají dny – nebyl důvod to sledovat, protože jsem se snažila co nejvíce žít přítomností, žádná minulost nebledla, žádná budoucnost nehrozila. Takže když se na mě Jacob jednu studijní sobotu vytasil s tím datem, zaskočilo mě to. Když jsem po práci dojela k nim, čekal na mě před domem.

„Všechno nejlepší k Valentýnu,“ popřál mi při pozdravu s úsměvem, ale se skloněnou hlavou.

Podal mi na dlani malou růžovou krabičku. Srdíčkové bonbony se zamilovanými nápisy.

„Teda, teď si připadám jako idiot,“ zamumlala jsem. „Dneska je Valentýna?“

Jacob zavrtěl hlavou v předstíraném smutku. „Ty dokážeš občas být tak mimo. Ano, dneska je čtrnáctého února. Tak co, budeš moje valentýnka? Když jsi mi nekoupila ani bonbony za padesát centů, je to to nejmenší, co můžeš udělat.“

Začala jsem se cítit nepříjemně. Ta slova byla veselá, ale jenom zdánlivě, na povrchu.

„Co to přesně obnáší?“ vytáčela jsem se.

„Obvyklé věci – budeš můj otrok na celý život a tak podobně.“

„Aha, no, jestli je to všechno…“ Vzala jsem si bonbon. Ale snažila jsem se vymyslet způsob, jak jasně stanovit hranice. Znovu. Zdálo se, že se nám časem hodně rozmazaly.

„Takže, co budeme dělat zítra? Výšlap, nebo pohotovost?“

„Výšlap,“ rozhodla jsem. „Nejsi jediný, kdo dokáže být umanutý. Začínám si myslet, že jsem si to místo vymyslela…“ Zamračila jsem se do prázdna.

„My to najdeme,“ ujistil mě. „Motorky v pondělí a v pátek?“ nabídl.

Viděla jsem šanci a chopila se jí, aniž bych si vzala čas na rozmyšlenou.

„V pátek jdu do kina. Už celou věčnost slibuju kamarádům z jídelny, že s nimi půjdu.“ Mike bude mít radost.

Ale Jacobův obličej pohasl. Zachytila jsem výraz v jeho tmavých očích dřív, než je sklopil, aby se podíval na zem.

„Ty půjdeš taky, viď?“ dodala jsem rychle. „Nebo by to pro tebe byla moc velká otrava, s partou nudných čtvrťáků?“ Využila jsem šance zase mezi nás postavit jistý odstup. Nesnesla jsem pomyšlení, že Jacobovi ubližuju; jako bychom byli zvláštním způsobem spojeni a jeho bolest zasazovala drobné rány mně samé. Také představa, že budu mít společnost na toho bobříka – vážně jsem Mikovi slíbila, že s ním půjdu do kina, ale vůbec se mi nechtělo ten slib plnit –, byla opravdu lákavá.

„Ty bys chtěla, abych šel, když tam budeš mít kamarády?“

„Ano,“ přiznala jsem upřímně, a jak jsem pokračovala, věděla jsem, že si svými slovy pravděpodobně zadělávám na problém. „Bude mě to mnohem víc bavit, když tam budeš. Přiveď Quila a uděláme z toho mejdan.“

„Quil bude nadšený. Čtvrťačky.“ Zařehtal se a zvedl oči v sloup. O Embrym jsem se nezmiňovala a on taky ne.

Také jsem se zasmála. „Postarám se, aby měl z čeho vybírat.“

* * *

V pondělí na angličtině jsem na to téma zavedla řeč s Mikem.

„Hele, Miku,“ řekla jsem, když hodina skončila. „Máš tenhle pátek volno?“

Vzhlédl, modré oči okamžitě plné naděje. „Jo, mám. Chceš něco podniknout?“

Pečlivě jsem volila slova odpovědi. „Říkala jsem si, že bych dala dohromady partu…“ to slovo jsem zdůraznila, „a mohli bychom jít do kina na Ostřelovače.“ Tentokrát jsem se doma připravila – dokonce jsem četla filmové kritiky, abych měla jistotu, že mě film nevyvede z míry. V tomhle měly téct potoky krve od začátku až do konce. Ještě jsem se nezotavila natolik, abych dokázala snést něco zamilovaného. „To by mohla být zábava, ne?“

„Jasně,“ souhlasil, ale jeho nadšení viditelně pohaslo.

„Super.“

Po vteřině se dostal téměř zpět na úroveň svého předchozího vzrušení. „Co kdybychom s sebou vzali Angelu a Bena? Nebo Erika a Katie?“

Bylo vidět, že by to rád pojal jako takové dvojité rande.

„A co takhle všechny čtyři?“ chytla jsem se toho. „A tady Jessiku samozřejmě. A Tylera a Connera, a možná Lauren,“ dodala jsem neochotně. Slíbila jsem Quilovi slušný výběr.

„Tak dobrá,“ zamručel poraženě Mike.

„A,“ pokračovala jsem, „mám pár kamarádů z La Push, které chci taky pozvat. Takže to vypadá, že budeme potřebovat tvůj Suburban, jestli pojedou všichni.“

Mike podezíravě přimhouřil oči.

„To jsou ti kamarádi, co s nimi teď trávíš všechen čas nad učením?“

„Jo, to jsou oni,“ odpověděla jsem vesele. „Ačkoliv by se to dalo považovat spíš za doučování – jsou to teprve druháci.“

„Aha,“ řekl Mike překvapeně. Chviličku přemýšlel a pak se usmál.

Nakonec ovšem Suburban nebyl potřeba.

Jessica a Lauren tvrdily, že něco mají, jakmile se Mike prořekl, že jsem to celé naplánovala já. Eric a Katie už taky něco měli – slavili tři týdny od začátku známosti nebo tak něco. Lauren se dostala k Tylerovi a Connerovi dřív než Mike, takže tihle dva už taky měli něco jiného. I Quil byl ze hry venku – měl domácí vězení za rvačku ve škole. Nakonec byli schopní jít jen Angela a Ben, a samozřejmě Jacob.

Snížený počet účastníků ovšem neutlumil Mikova očekávání. V pátek už o ničem jiném nemluvil.

„Víš jistě, že nechceš radši jít na Zítra a navždy?“ zeptal se u oběda a jmenoval aktuální kasovní trhák, zamilovanou komedii. „Rotten Tomatoes na webu jim dávali lepší kritiky.“

„Já chci vidět Ostřelovače,“ stála jsem si na svém. „Mám náladu na akčňák. Sem s krví a vnitřnostmi!“

„Dobře.“ Mike se otočil, ale stejně jsem si všimla jeho výrazu, z kterého se dalo vyčíst, že si říká, jestli jsem se náhodou nezbláznila.

Když jsem ze školy dorazila domů, parkovalo u nás auto, které jsem velmi dobře znala. O kapotu se opíral Jacob a tvář měl roztaženou do širokého úsměvu.

„Není možná!“ zavolala jsem, jakmile jsem vyskočila z náklaďáčku. „Ty jsi hotový! Já tomu nemůžu uvěřit! Tys dokončil Rabbita!“

Zářil. „Zrovna včera večer. Tohle je první jízda.“

„Neuvěřitelné.“ Zvedla jsem ruku, abych si s ním plácla ve vítězném gestu.

Pleskl svou dlaní o mou, ale místo aby ji pak odtáhl, propletl mi prsty. „Tak smím dneska večer řídit?“

„To rozhodně,“ řekla jsem a pak jsem si vzdychla.

„Co se děje?“

„Já to vzdávám – tohle nemůžu překonat. Tak jsi vyhrál. Jsi starší.“

Pokrčil rameny, moje kapitulace ho nepřekvapila. „To se přece rozumí samo sebou.“

Za rohem zabafal Mikův Suburban. Vykroutila jsem svou ruku Jacobovi z dlaně a on udělal obličej, který jsem neměla vidět.

„Pamatuju si tohohle kluka,“ řekl tiše, když Mike parkoval naproti přes ulici. „To je ten, který si myslel, že s ním chodíš. Pořád si to plete?“

Zvedla jsem jedno obočí. „Některé lidi je těžké odradit.“

„Ovšem,“ řekl Jacob zamyšleně, „někdy se vytrvalost vyplatí.“

Mike vystoupil z auta a přešel ulici.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě a pak nasadil ostražitý výraz, když pohlédl na Jacoba. Taky jsem krátce na Jacoba koukla a snažila jsem se být objektivní. Opravdu vůbec nevypadal jako druhák. Byl tak veliký – Mikova hlava mu stěží dosahovala k ramenům; ani jsem nechtěla myslet na to, kam mu sahám já – a i v obličeji vypadal starší, než býval i jen před měsícem.

„Ahoj, Miku! Pamatuješ si na Jacoba Blacka?“

„Ani ne.“ Mike napřáhl ruku k pozdravu.

„Starý rodinný přítel,“ představil se Jacob a potřásl si s ním rukou. Když povolili sevření, Mike si protáhl prsty.

Slyšela jsem, jak v kuchyni zvoní telefon.

„Radši to půjdu zvednout – mohl by to být Charlie,“ řekla jsem a spěchala jsem dovnitř.

Byl to Ben. Angela měla žaludeční virózu a jemu se nechtělo jít bez ní. Omlouval se, že nás tak vyšplouchli.

Šla jsem zpátky k čekajícím klukům. Upřímně jsem přála Angele, aby se brzy zotavila, ale musela jsem připustit, že jsem byla sobecky naštvaná z toho, jak se situace vyvinula. Jenom my tři, Mike, Jacob a já, spolu strávíme večer – to se nám to úžasně vyvrbilo, pomyslela jsem si se vzteklým sarkasmem.

Nezdálo se, že by Jake a Mike udělali v mé nepřítomnosti nějaký pokrok k vzájemnému přátelství. Stáli několik metrů od sebe a dívali se každý jinam; Mikův výraz byl mrzutý, ačkoliv Jacob se tvářil vesele jako vždycky.

„Ang je nemocná,“ oznámila jsem jim podmračeně. „Takže s Benem nikam nejdou.“

„Myslím, že viróza dělá další kolo. Austina a Connera to taky dneska chytlo. Možná bychom to měli odložit na někdy jindy,“ navrhl Mike.

Než jsem mohla souhlasit, promluvil Jacob.

„Já jsem pořád pro. Ale jestli chceš jet radši domů, Miku –“

„Ne, já jedu,“ přerušil ho Mike. „Jenom jsem myslel na Angelu a Bena. Tak jdeme.“ Vyrazil ke svému Suburbanu.

„Hele, vadilo by ti, kdyby řídil Jacob?“ zeptala jsem se. „Dovolila jsem mu to – zrovna dokončil svoje auto. Postavil si ho od základu, úplně sám,“ chlubila jsem se, pyšná jako maminka, jejíž studentík dostal ředitelskou pochvalu.

„Fajn,“ souhlasil Mike a prásknul dveřmi trochu víc, než bylo nutné.

„Tak dobře,“ řekl Jacob, jako kdyby se tím všechno urovnávalo. Zdál se být víc v pohodě než my dva.

Mike si v Rabbitu sedl dozadu se znechuceným výrazem.

Jacob byl ve své normální prosluněné náladě, klábosil, až jsem málem zapomněla na Mika, navztekaného na zadním sedadle.

Ale pak Mike změnil strategii. Naklonil se dopředu a položil si bradu na opěradlo mého sedadla; tvářemi jsme se téměř dotkli. Odtáhla jsem se a opřela se zády o okno.

„Copak v tomhletom auťáku nefunguje rádio?“ zeptal se Mike s nádechem rozmrzelosti a přerušil Jacoba v půli věty.

„Ale jo,“ odpověděl Jacob. „Ale Bella nemá hudbu ráda.“

Zírala jsem překvapeně na Jacoba. Nikdy jsem mu nic takového neřekla.

„Bello?“ zeptal se Mike otráveně.

„Má pravdu,“ zamumlala jsem a stále jsem se dívala na Jacobův klidný profil.

„Jak můžeš nemít ráda hudbu?“ zeptal se Mike.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Prostě mi vadí.“

„Hm.“ Mike se odklonil.

Když jsme dojeli do kina, Jacob mi podal desetidolarovku.

„Co je to?“ namítla jsem.

„Nejsem dost starý na to, aby mě tam pustili,“ připomněl mi.

Zasmála jsem se nahlas. „A pak kdo je tady starší. Zabije mě Billy, když tě dostanu dovnitř?“

„Ne. Řekl jsem mu, že máš v plánu připravit mě o mou mladickou nevinnost.“

Zařehtala jsem se a Mike zrychlil tempo, aby nás dohnal.

Skoro mě mrzelo, že se Mike neodporoučel domů. Pořád byl otrávený – byla s ním zábava jak na funusu. Ale na druhou stranu jsem nechtěla skončit sama s Jakem na rande. To by ničemu nepomohlo.

Film byl přesně takový, jak se od něj očekávalo. Už v úvodních titulcích byli čtyři lidé vyhozeni do vzduchu a jeden přišel o hlavu. Dívka přede mnou si zakrývala oči rukama a pak zabořila obličej do prsou svého kluka. Hladil ji po rameni a každou chvíli sebou trhal. Nezdálo se, že Mike sleduje film. Obličej měl ztuhlý a oči měl upřené na záhyb opony nad plátnem.

Pohodlně jsem se usadila, abych přestála ty dvě hodiny, a sledovala jsem na plátně jen barvy a pohyb a moc jsem nevnímala obrysy lidí, aut a domů. Ovšem Jacob se začal chechtat.

„Co je?“ zašeptala jsem.

„Ale no tak!“ zasyčel na mě. „Ta krev z toho kluka tryskala šest metrů. Nepřehánějí to s těmi triky?“

Znovu se zachechtal, když vlajková žerď přibodla dalšího chlapíka na betonovou zeď.

Začala jsem film opravdu sledovat a smála jsem se s ním, jak bylo to hemžení na plátně stále směšnější. Jak mám mezi námi udržet bortící se hranice, když jsem s ním tak ráda?

Jak Jacob, tak Mike si nárokovali područky na obou stranách mého sedadla. Každý tam na své straně položil ruku v nepřirozeně vypadající pozici, dlaní vzhůru. Vypadaly jako ocelové pasti na medvěda, otevřené a připravené. Jacob měl ve zvyku brát mě za ruku, kdykoliv se mu k tomu naskytla příležitost, ale tady v přítmí kinosálu, když se Mike dívá, by to mělo jiný význam – byla jsem si jistá, že to ví. Nemohla jsem uvěřit, že si Mike myslí to samé, ale měl ruku položenou úplně stejně jako Jacob.

Založila jsem si paže pevně na prsou a doufala, že obě jejich ruce usnuly.

Mike to vzdal první. Asi v půlce filmu ruku stáhl a naklonil se dopředu, aby si položil bradu do dlaní. Zpočátku jsem si myslela, že reaguje na něco na plátně, ale pak zasténal.

„Miku, není ti něco?“ zašeptala jsem.

Pár před námi se otočil a pohoršeně se na něj podíval, když znovu zasténal.

„Jo,“ vzdychl. „Myslím, že je mi špatně.“

Ve světle z plátna jsem viděla, jak se mu na obličeji leskne pot.

Mike znovu zasténal a pádil ke dveřím. Vstala jsem, abych šla za ním, a Jacob mě okamžitě napodobil.

„Ne, ty tu zůstaň,“ zašeptala jsem. „Podívám se, jestli je v pořádku.“

Jacob šel stejně se mnou.

„Nemusíš se mnou chodit. Užij si krvavou lázeň za svých osm dolarů,“ přemlouvala jsem ho, když jsme šli po chodbičce.

„To je v pohodě. Peníze vzal čert. Ten film už mi fakt leze krkem.“ Jeho hlas zesílil ze šepotu do normální hlasitosti, jakmile jsme vyšli ven z kina.

V hale nebylo po Mikovi ani stopy, a já jsem byla ráda, že šel Jacob přece jen se mnou – nakoukl na pánské záchody, aby se podíval, jestli tam není.

Byl zpátky za pár vteřin.

„Je to v pořádku, vážně je uvnitř,“ řekl a obrátil oči v sloup. „To je ale salát. Měla by sis najít někoho se silnějším žaludkem. Někoho, kdo se směje při pohledu na krveprolití, z kterého slabší povahy zvrací.“

„Budu mít oči na stopkách a po někom takovém se poohlédnu.“

Byli jsme úplně sami. V obou sálech byl film zrovna v půlce, takže v hale nebyla ani noha – bylo tam takové ticho, že jsme slyšeli, jak puká popcorn u stánku v chodbě.

Jacob se šel posadit na manšestrem čalouněnou lavici u zdi a poklepal na místo vedle sebe.

„Podle zvuku bych řekl, že si tam ještě chvilku pobude,“ prorokoval a natáhl si dlouhé nohy před sebe. Uvelebil se a čekal.

S povzdechem jsem udělala to samé. Vypadalo to, že chce setřít další hranice. Jakmile jsem se posadila, posunul se a položil mi paži kolem ramen.

„Jaku,“ zaprotestovala jsem a odtáhla se. Spustil ruku, ale zdálo se, že ho to malé odmítnutí vůbec nerozhodilo. Natáhl se, vzal mě pevně za ruku a druhou ruku mi ovinul kolem pasu, když jsem se snažila zase odtáhnout. Kde se v něm brala ta sebedůvěra?

„Teď chviličku vydrž, Bello,“ řekl klidným hlasem. „Něco mi pověz.“

Ušklíbla jsem se. Tohle jsem nechtěla. Nejenom teď, ale vůbec. V tuhle chvíli mi v životě nezbývalo nic důležitějšího než Jacob Black. Ale zdálo se, že on je odhodlaný všechno zničit.

„Co je?“ zamručela jsem kysele.

„Máš mě ráda, že jo?“

„Ty víš, že mám.“

„Víc než toho vtipálka, co si támhle obrací žaludek naruby, že jo?“ Ukázal ke dveřím toalety.

„Ano,“ vzdychla jsem.

„Víc než kteréhokoli ze všech kluků, co znáš?“ Byl klidný, vyrovnaný – jako kdyby na mé odpovědi nezáleželo, nebo jako by už předem znal odpověď.

„Taky z holek,“ podotkla jsem.

„Ale to je všechno,“ řekl, a nebyla to otázka.

Bylo těžké odpovědět, říct to slovo. Ublíží mu to a bude se mi vyhýbat? Jak to snesu?

„Ano,“ zašeptala jsem.

Usmál se na mě. „To je v pohodě, víš. Pokud mě máš nejradši. A navíc si myslíš, že jsem hezký – teda celkem hezký. Rozhodl jsem se, že budu otravně vytrvalý.“

„Já se ale nezměním,“ řekla jsem, a ačkoliv jsem se snažila udržet hlas v normální poloze, slyšela jsem v něm smutek.

Jeho obličej byl zamyšlený, humor z něj vyprchal. „Pořád je tu ten druhý, viď?“

Přikrčila jsem se. Bylo zvláštní, jak věděl, že nemá vyslovovat jeho jméno – zrovna jako předtím v autě s tou hudbou. Spoustu věcí jsem před ním nikdy neřekla, ale on je přesto vytušil.

„Nemusíš o tom mluvit,“ řekl mi.

Vděčně jsem přikývla.

„Ale nezlob se na mě, když to nevzdám, ano?“ Popleskal mě po hřbetě ruky. „Protože já se nevzdávám. Mám fůru času.“

Povzdechla jsem si. „Neměl bys ho plýtvat na mě,“ řekla jsem, ale doufala, že mě neposlechne. Obzvláště když je ochotný brát mě takovou, jaká jsem – poškozené zboží, takříkajíc.

„Ale já chci, aspoň dokud se tobě bude líbit být se mnou.“

„Nedovedu si představit, jak by se mi to mohlo nelíbit,“ řekla jsem mu upřímně.

Jacob zářil. „Tak to mi stačí.“

„Jen nečekej víc,“ varovala jsem ho a snažila se odtáhnout ruku. Umanutě ji držel.

„Tohle ti ale nevadí, že ne?“ zeptal se a zmáčkl mi prsty.

„Ne,“ vzdychla jsem. Po pravdě řečeno, byl to pěkný pocit. Jeho ruka byla o tolik teplejší než moje; poslední dobou mi byla pořád hrozná zima.

„A taky je ti jedno, co si myslí on.“ Jacob ukázal palcem k toaletám.

„Asi jo.“

„Tak v čem je problém?“

„Problém,“ řekla jsem, „je v tom, že pro mě to znamená něco jiného než pro tebe.“

„No.“ Sevřel mou ruku pevněji. „Tak to je můj problém, ne?“

„Fajn,“ zabručela jsem. „Tak na to ale nezapomínej.“

„Nebudu. Teď mám v ruce odjištěný granát já, co?“ Šťouchl mě do žeber.

Zakoulela jsem očima. Když se mu chtělo obrátit to všechno v žert, tak na to měl asi právo.

Tiše se chvilku pochichtával, zatímco jeho narůžovělý prst mi nepřítomně kreslil na zápěstí.

„To je legrační jizva, co tady máš,“ řekl najednou a otočil mi ruku, aby si ji prohlédl. „Jak jsi k ní přišla?“

Ukazováčkem volné ruky přejížděl linii dlouhého stříbřitého půlměsíce, který byl pod mou bledou kůží sotva patrný.

Zamračila jsem se. „Vážně čekáš, že si budu pamatovat, kde jsem přišla ke všem svým jizvám?“

Čekala jsem, že ta vzpomínka udeří – otevře zející díru. Ale jako tak často, i tentokrát mě Jacobova přítomnost udržela pohromadě.

„Je studená,“ zamumlal a stiskl lehce místo, kde mě James kousl.

A pak se ze záchodu vypotácel Mike, obličej popelavý a lesklý potem. Vypadal příšerně.

„Ach, Miku,“ vydechla jsem.

„Vadilo by ti, kdybychom odjeli dřív?“ zašeptal.

„Ne, samozřejmě že ne.“ Uvolnila jsem ruku z Jacobova sevření a šla jsem Mika podepřít v chůzi. Vypadal, že se každou chvíli skácí.

„Copak, ten film byl na tebe moc silné kafe?“ rýpl si Jacob nemilosrdně.

Mike po něm šlehl zlovolným pohledem. „Vlastně jsem z něj nic neviděl,“ zamumlal. „Bylo mi špatně ještě dřív, než zhasli.“

„Proč jsi něco neřekl?“ kárala jsem ho, jak jsme vrávorali k východu.

„Doufal jsem, že to přejde,“ odpověděl.

„Momentíček,“ řekl Jacob, když jsme došli ke dveřím. Rychle se vrátil k prodejnímu stánku.

„Mohla byste mi dát prázdný kbelík na popcorn?“ zeptal se prodavačky. Podívala se na Mika a hodila Jacobovi kbelík.

„Vyveďte ho ven, prosím vás,“ zaprosila. Evidentně by to byla ona, kdo by musel uklízet podlahu.

Vytáhla jsem Mika ven na studený vlhký vzduch. Zhluboka dýchal. Jacob byl hned za námi. Pomohl mi naložit Mika na zadní sedadlo a s vážným pohledem mu podal kbelík.

„Prosím,“ řekl pouze.

Stáhli jsme okénka, aby do auta proudil ledový noční vzduch, a doufali jsme, že to Mikovi pomůže. Objala jsem si pažemi kolena, abych se zahřála.

„Zase zima?“ zeptal se Jacob a ovinul kolem mě paži, než jsem stihla odpovědět.

„Tobě není?“

Zavrtěl hlavou.

„Musíš mít horečku nebo co,“ zabručela jsem. Mrzlo. Dotkla jsem se prsty jeho čela, a opravdu bylo horké.

„Páni, Jaku – ty úplně hoříš!“

„Je mi dobře.“ Pokrčil rameny. „Jsem zdravý jako řípa.“

Zamračila jsem se a znovu jsem mu sáhla na hlavu. Jeho kůže mě pálila do prstů.

„Máš ruce jako led,“ stěžoval si.

„Možná je to mnou,“ uznala jsem.

Mike na zadním sedadle zasténal a vyzvracel se do kbelíku. Zašklebila jsem se a doufala, že můj vlastní žaludek ten zvuk a zápach snese. Jacob se úzkostně koukl přes rameno, aby se ujistil, že nemá potřísněné auto.

Zpáteční cesta mi připadala delší.

Jacob mlčel, byl zamyšlený. Nechal svou paži kolem mě, a ta byla tak horká, že mi studený vítr ani nevadil.

Zírala jsem ven z okna a sžíral mě pocit viny.

Byla to velká chyba, že se mi nepodařilo Jacoba odradit. Čisté sobectví. I když jsem se snažila vysvětlit mu, jak na tom jsem. Pokud pořád cítil nějakou naději, že by se náš vztah mohl vyvinout v něco víc než přátelství, tak jsem to nevyjasnila dostatečně.

Jak jsem mu to měla vysvětlit, aby pochopil? Byla jsem jako prázdná schránka. Jako opuštěný dům, zavržený, několik měsíců naprosto neobyvatelný I když poslední dobou trošku vylepšený. Přední místnost byla docela opravená. Ale to bylo všechno – jenom jedna malá místnost. A on si zasloužil něco lepšího než hroutící se dům s jedním pokojem. Sebevětší investice z jeho strany mě nemohly uvést do funkčního stavu.

Přesto jsem věděla, že ho pryč nepošlu. Byla jsem sobecká. Příliš jsem ho potřebovala. Možná bych mohla své stanovisko objasnit víc, aby pochopil, že mě má opustit. Při tom pomyšlení jsem se otřásla a Jacob mě sevřel pevněji.

Dovezla jsem Mika domů v jeho Suburbanu a Jacob jel za námi, aby pak odvezl domů mně. Celou zpáteční cestu k nám domů mlčel a já jsem přemítala, jestli myslí na to samé co já. Možná mění názor.

„Pozval bych se dovnitř, protože jedeme brzy,“ řekl, když jsme zastavili vedle mého auta. „Ale myslím, že máš s tou horečkou možná pravdu. Začínám se cítit trochu… divně.“

„Ale ne, ty taky? Chceš, abych tě odvezla domů?“

„Ne.“ Zavrtěl hlavou, obočí stažené k sobě. „Ještě mi není špatně. Jenom… divně. Když budu muset, zastavím.“

„Zavoláš mi, jakmile dojedeš domů?“ zeptala jsem se úzkostně.

„Jasně, jasně.“ Zamračil se, zíral před sebe do tmy a kousal se do rtu.

Otevřela jsem si dveře, abych vystoupila, ale popadl mě zlehka za zápěstí a držel mě tak. Znovu jsem si všimla, jak mě jeho kůže pálí.

„Co se děje, Jaku?“ zeptala jsem se.

„Chci ti něco povědět, Bello… ale bude to znít tak trochu otřepaně.“

Povzdechla jsem si. Chce pokračovat v tom, o čem jsme se bavili v kině. „Tak do toho.“

„Já jenom chci říct, že vím, že jsi hodně nešťastná. A možná to ničemu nepomůže, ale chtěl jsem, abys věděla, že jsem pořád tady. Já tě nikdy nezklamu – slibuju, že se mnou můžeš vždycky počítat. Tý jo, to zní vážně otřepaně. Ale ty to víš, viď? Že bych ti nikdy neublížil?“

„Jo, Jaku. Já to vím. A už s tebou počítám, možná víc, než tušíš.“

Po tváři se mu rozlil úsměv, jako když se slunce opře do mraků, a mě napadlo, proč jsem si radši neukousla jazyk. Neřekla jsem jediné lživé slovo, ale měla jsem lhát. Pravda byla zlá, ta mu ublíží. Já bych zklamala jeho.

Po tváři mu přelétl podivný pohled. „Opravdu si myslím, že bych už měl jet raději domů,“ řekl.

Rychle jsem vystoupila.

„Zavolej mi!“ zakřičela jsem za ním, když odjížděl.

Dívala jsem se, jak se vzdaluje, a zdálo se, že snad má auto pod kontrolou. Když byl pryč, dál jsem zírala na prázdnou ulici a cítila jsem se trochu zle, ale ne po fyzické stránce.

Jak moc jsem si přála, aby se Jacob Black býval narodil jako můj bratr, můj rodný bratr, abych na něj měla nějaký legitimní nárok, který by mě teď zbavoval vší viny. Bůhví že jsem Jacoba nikdy nechtěla zneužít, ale ten pocit viny, který jsem teď měla, jsem si nedokázala vyložit jinak, než že se mi to povedlo.

Ba co víc, nikdy jsem neměla v úmyslu ho milovat. Jednu věc jsem poznala opravdu dobře – pociťovala jsem to v žaludku, v kostech, od temene hlavy po plosky nohou, hluboko v prázdné hrudi –, a sice to, jak láska dává člověku moc toho druhého zlomit.

Já jsem byla polámaná, a spravit to nešlo.

Ale teď jsem Jacoba potřebovala, potřebovala jsem ho jako drogu. Moc dlouho jsem ho používala jako berličku a byla jsem v tom až po uši. A teď jsem nedokázala snést pomyšlení, že jsem ho ranila, ale nemohla jsem zabránit tomu, abych mu neubližovala. Myslel si, že mě čas a trpělivost změní, a i když jsem věděla, že se smrtelně mýlí, také jsem věděla, že ho nechám při tom.

Byl to můj nejlepší přítel. Budu ho vždycky mít ráda, ale nikdy, nikdy to nebude tak, jak by si zasloužil.

Šla jsem domů, sedla si k telefonu a kousala si nehty.

„Film už skončil?“ zeptal se Charlie překvapeně, když jsem vešla dovnitř. Ležel na podlaze, jenom kousíček od televize. Zápas musel být velmi vzrušující.

„Mikovi se udělalo špatně,“ vysvětlovala jsem. „Nějaká střevní viróza nebo co.“

„Ty jsi v pořádku?“

„Teď je mi dobře,“ řekla jsem pochybovačně. Co já vím, přišla jsem do kontaktu s nákazou.

Opřela jsem se o kuchyňskou linku, ruku pár centimetrů od telefonu, a snažila jsem se trpělivě čekat. Myslela jsem na podivný pohled na Jacobově tváři předtím, než odjel, a prsty mi začaly bubnovat o pracovní desku. Měla jsem trvat na tom, že ho odvezu domů.

Dívala jsem se na hodiny, jak ubíhají minuty. Deset. Patnáct. I když jsem řídila já, trvalo to jenom patnáct minut, a Jacob jezdil rychleji. Osmnáct minut. Zvedla jsem sluchátko a vytočila číslo.

Telefon zvonil a zvonil. Možná Billy spal. Možná jsem vytočila špatné číslo. Zkusila jsem to znovu.

Na osmé zazvonění, zrovna když jsem chtěla zavěsit, to Billy zvedl.

„Haló?“ zeptal se. Jeho hlas byl obezřetný, jako kdyby očekával špatné zprávy.

„Billy, to jsem já, Bella – už Jake dorazil domů? Odjel od nás asi před dvaceti minutami.“

„Je tady,“ řekl Billy bezvýrazně.

„Měl mi zavolat.“ Byla jsem trochu dotčená. „Začalo se mu dělat špatně, když odjížděl, tak jsem si dělala starosti.“

„On… bylo mu moc špatně, aby zavolal. Necítí se teď moc dobře.“ Billy zněl odtažitě. Uvědomila jsem si, že určitě chce být s Jacobem.

„Dejte mi vědět, kdybyste potřeboval pomoct,“ nabídla jsem se. „Mohla bych přijet k vám.“ Pomyslela jsem na Billyho, uvězněného v kolečkovém křesle, a na Jaka, jak se o sebe stará sám…

„Ne, ne,“ řekl Billy rychle. „My to zvládneme. Zůstaň doma.“

Znělo to od něj skoro až hrubě.

„Dobře,“ souhlasila jsem.

„Ahoj, Bello.“

Spojení se přerušilo.

„Na shledanou,“ zamumlala jsem.

No, alespoň dojel domů. Moji starost to kupodivu moc nerozptýlilo. Celá podrážděná jsem se loudala nahoru po schodech. Možná bych tam zítra, než půjdu do práce, měla dojet a zkontrolovat ho. Mohla bych vzít polévku – někde tu musíme mít plechovku Campbellovy polévky.

Všechny tyhle plány padly. Došlo mi to, když jsem se brzy ráno probudila – budík ukazoval, že je půl páté – a musela jsem si pospíšit do koupelny. Charlie mě tam našel o půl hodiny později, jak ležím na zemi, tvář přitisknutou na chladný okraj vany.

Dlouze se na mě zadíval.

„Žaludeční viróza,“ řekl nakonec.

„Ano,“ zasténala jsem.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se.

„Zavolej za mě Newtonovým,“ instruovala jsem ho chraptivě. „Řekni, že mám to samé co Mike a že to dneska nezvládnu. Řekni jim, že se omlouvám.“

„Jasně, žádný problém,“ ujistil mě Charlie.

Zbytek dne jsem strávila na podlaze v koupelně, pár hodin jsem spala s hlavou na složeném ručníku. Charlie tvrdil, že musí do práce, ale tušila jsem, že chce jenom mít volný přístup na záchod. Nechal vedle mě na podlaze sklenici vody, abych nebyla dehydrovaná.

Vzbudilo mě, když se vrátil domů. Viděla jsem, že je v mém pokoji tma – už se setmělo. Vylezl po schodech, aby se na mě podíval.

„Ještě žiješ?“

„Tak trochu,“ odpověděla jsem.

„Nechceš něco?“

„Ne, díky.“

Zaváhal, zjevně nesvůj. „Tak dobře,“ řekl a pak sešel zpátky dolů do kuchyně.

Slyšela jsem, jak o pár minut později zazvonil telefon. Charlie chvilku s někým mluvil tichým hlasem a pak zavěsil.

„Mikovi už je líp,“ zavolal na mě.

No, to bylo povzbudivé. Udělalo se mu špatně asi tak o osm hodin dřív než mně. Takže ještě osm hodin. Z toho pomyšlení se mi zvedl žaludek, a tak jsem se překulila, abych se naklonila nad mísu.

Znovu jsem usnula na ručníku, ale když jsem se probudila, byla jsem v posteli a za oknem bylo světlo. Nepamatovala jsem si, že bych se přesunula; Charlie mě musel odnést do pokoje – také mi na noční stolek postavil sklenici vody. Cítila jsem se vyprahlá. Obrátila jsem sklenici do sebe, ale voda chutnala divně, jak tam stála celou noc.

Pomalu jsem vstala, měla jsem strach, aby se mi zase neudělalo špatně. Byla jsem slabá a v puse jsem měla příšernou pachuť, ale žaludek byl dobrý. Podívala jsem se na hodiny.

Mých čtyřiadvacet hodin uběhlo.

Nechtěla jsem to dráždit, a tak jsem si k snídani dala jenom slané krekry Charliemu se viditelně ulevilo, když viděl, že je mi líp.

Jakmile jsem si byla jistá, že nebudu muset strávit další den na podlaze v koupelně, zavolala jsem Jacobovi.

Byl to on, kdo zvedl sluchátko, ale když jsem slyšela jeho pozdrav, věděla jsem, že to ještě nemá za sebou.

„Haló?“ Jeho hlas byl zlomený, nakřáplý

„Ach, Jaku,“ zasténala jsem soucitně. „Zníš strašlivě.“

„Cítím se strašlivě,“ zašeptal.

„Je mi líto, že jsem tě přinutila jet se mnou. To mě mrzí.“

„Jsem rád, že jsem jel.“ Mluvil stále jen šeptem. „Nevyčítej si to. To není tvoje chyba.“

„Brzy ti bude líp,“ utěšovala jsem ho. „Já jsem se probudila dneska ráno, a už mi bylo dobře.“

„Tobě bylo špatně?“ zeptal se hluše.

„Ano, já jsem to taky dostala. Ale už je mi dobře.“

„To rád slyším.“ Jeho hlas byl jako bez života.

„Takže tobě se za pár hodin určitě taky uleví,“ povzbuzovala jsem ho.

Jeho odpověď jsem sotva slyšela. „Myslím, že nemám to samé, co ty.“

„Copak ty nemáš žaludeční virózu?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ne. Tohle je něco jiného.“

„Co je ti?“

„Všechno,“ zašeptal. „Bolí mě celé tělo.“

Bolest v jeho hlase byla téměř hmatatelná.

„Co pro tebe můžu udělat, Jaku? Co ti můžu přivézt?“

„Nic. Nemůžeš sem přijet.“ Byl úsečný. Připomnělo mi to Billyho předevčírem večer.

„To, co máš ty, už jsem určitě měla taky,“ podotkla jsem.

Ignoroval mě. „Zavolám ti, až to půjde. Dám ti vědět, až sem budeš moct zase přijet.“

„Jacobe…“

„Musím jít,“ řekl s náhlým spěchem.

„Zavolej mi, až ti bude líp.“

„Jasně,“ souhlasil a jeho hlas měl zvláštní, hořký podtón.

Chvilku mlčel. Čekala jsem, že se rozloučí, ale on taky vyčkával.

„Brzy se uvidíme,“ řekla jsem nakonec.

„Počkej, až ti zavolám,“ zopakoval.

„Dobře. Tak zatím, Jacobe.“

„Bello,“ zašeptal moje jméno a pak zavěsil telefon.