EPILOG – SMLOUVA

Téměř všechno se vrátilo k normálu – tomu dobrému normálu před Edwardovým odchodem – v kratším čase, než bych věřila, že bude možné. V nemocnici přivítali Carlislea zpátky s otevřenou náručí a ani se nenamáhali skrývat svou radost, že se Esme život v L. A. tak málo líbil. Díky testu z matematiky, který jsem prošvihla, když jsem byla v zahraničí, odmaturovali Alice s Edwardem lépe než já. Najednou byla vysoká škola prioritou číslo jedna (vysoká škola byla stále plán B, kdyby mě náhodou Edwardova nabídka přiměla zavrhnout variantu s Carlislem po maturitě). Mnoho termínů mi uteklo, ale Edward mi každý den nosil k vyplňování nové stohy přihlášek. On už si prošel Harvardem, takže mu nevadilo, že kvůli mému otálení oba možná příští rok skončíme na Peninsula Community College, zdejší provinční univerzitce.

Charlie ze mě neměl radost a s Edwardem nemluvil. Ale aspoň Edwardovi dovolil – během stanovených návštěvních hodin – chodit zase k nám domů. Já jsem jenom neměla dovoleno vycházet.

Jedinou výjimkou byla škola a práce, a tak jsem si poslední dobou obzvlášť oblíbila ty chmurné, kalné žluté zdi školních učeben. Velkou zásluhu na tom měla osoba, která sedala v lavici se mnou.

Edward doháněl svůj studijní plán od začátku roku, čímž se zase ocitl ve všech mých hodinách. Loni na podzim, po údajném stěhování Cullenových do L. A., bylo moje chování tak rozhozené, že se místo vedle mě nikdy neobsadilo. I Mike, vždycky dychtivý přijmout jakoukoli výhodu, si ode mě udržoval bezpečný odstup. Když se Edward vrátil, bylo to téměř, jako kdyby posledních osm měsíců byla jenom obtížná noční můra, která se doopravdy nikdy nestala.

Téměř, ale ne docela. Zaprvé tam byla ta situace s domácím vězením. A zadruhé, před loňským podzimem jsme nebyli nejlepší kamarádi s Jacobem Blackem. Takže se mi po něm tehdy samozřejmě nestýskalo.

Neměla jsem možnost jet do La Push a Jacob mě nechodil navštěvovat. Dokonce ani nebral moje telefonáty.

Volala jsem mu většinou v noci, poté, co Charlie přesně v devět vyhodil se zlověstným potěšením Edwarda z našeho domu, a předtím, než se Edward protáhl mým oknem dovnitř, když Charlie usnul. Vybrala jsem si tu dobu pro své marné telefonáty proto, že jsem si všimla, jak se Edward pokaždé podivně zatvářil, když jsem zmínila Jacobovo jméno. Tak nějak pohrdlivě a ostražitě… možná dokonce rozhněvaně. Tušila jsem, že má nějaké předsudky proti vlkodlakům, ačkoliv to nevyjadřoval slovně tak jasně jako Jacob, když mluvil o „pijavicích“.

Takže jsem se o Jacobovi moc nezmiňovala.

Když jsem měla Edwarda vedle sebe, bylo těžké myslet na smutné věci – i na bývalého nejlepšího přítele, který byl mojí vinou právě teď asi velice nešťastný Když už jsem na Jaka myslela, vždycky jsem se cítila provinile, že na něj nemyslím víc.

Na programu byla zase pohádka. Princ se vrátil, zlá kletba byla zlomena. Nebyla jsem si přesně jistá, co udělat s tou zbylou, nevyřešenou postavou. Kde je jeho šťastně až do smrti?

Týdny ubíhaly, a Jacob stále nebral moje telefony. Začínala se z toho stávat soustavná starost. Jako kapající kohoutek vzadu v hlavě, který jsem nemohla zavřít nebo ignorovat. Kap, kap, kap. Jacob, Jacob, Jacob.

Takže ačkoliv jsem se o Jacobovi nezmiňovala moc, někdy moje bezmocnost a úzkost přetekly.

„To je prostě přímo hrubé!“ ulevila jsem si jednoho sobotního odpoledne, když mě Edward vyzvedl z práce. Zlobit se mi připadalo snadnější než se cítit provinile. „Přímo urážlivé!“

Změnila jsem postup v naději, že se dočkám odlišné reakce. Zavolala jsem Jakovi tentokrát z práce, ale vzal mi to jenom Billy, a ten mi nepomohl. Zase.

„Billy říkal, že se mnou Jacob nechce mluvit,“ zuřila jsem a mračila se na déšť, který stékal po okénku spolujezdce. „Že je doma, ale nechce udělat ani ty tři kroky, aby se dostal k telefonu! Obvykle Billy říká, že je venku nebo má něco na práci nebo spí nebo tak. Chci říct, že samozřejmě vím, že mi lže, ale aspoň se snaží sdělit mi to nějak šetrně. Myslím, že mě Billy teď taky nenávidí. To není fér!“

„Nejde o tebe, Bello,“ řekl Edward tiše. „K tobě nikdo žádné nepřátelství necítí.“

„Ale vypadá to tak,“ zamručela jsem a složila si ruce na prsou. Nebylo to víc než umíněné gesto. Teď už jsem tam neměla žádnou díru – už jsem si stěží dokázala vybavit ten pocit prázdnoty.

„Jacob ví, že jsme zpátky, a jsem si jistý, že už se přesvědčil, že jsem s tebou,“ pokračoval Edward. „Nepřijde nikam, kde budu blízko já. To nepřátelství je příliš hluboce zakořeněné.“

„To je pitomost. On ví, že nejsi… jako ostatní upíři.“

„Pořád má dobrý důvod udržovat si bezpečnou vzdálenost.“

Zírala jsem předním oknem zuřivě ven rozostřeným pohledem a viděla jenom Jacobův obličej s nasazenou maskou hořkosti, kterou jsem nesnášela.

„Bello, my jsme, co jsme,“ řekl Edward tiše. „Já se dokážu ovládat, ale pochybuju, že to dokáže on. Je ještě moc mladý. Velmi pravděpodobně by se to mezi námi dvěma zvrhlo ve rvačku a nevím, jestli bych ji dokázal zastavit dřív, než bych ho za–“ zarazil se a pak tiše pokračoval. „Než bych mu ublížil. Byla bys nešťastná. Nechci, aby se něco takového stalo.“

Pamatovala jsem si, co Jacob říkal v kuchyni, ta slova se mi dokonale vybavila i s jeho chraptivým hlasem. Nejsem si jistý, že jsem dost vyrovnaný na to, abych se s tím popasoval… Tobě by se pravděpodobně moc nelíbilo, kdybych ti zabil kamarádku. Ale tehdy to dokázal zvládnout…

„Edwarde Cullene,“ zašeptala jsem. „Chtěl jsi říct ‚než bych ho zabil‘, to jsi chtěl?“

Nepodíval se na mě, zíral do deště. Červená na semaforu před námi, které jsem si nevšimla, se změnila v zelenou a on zase vyjel, ale velmi pomalu. Ne tak, jak obvykle jezdil.

„Snažil bych se… ze všech sil… to neudělat,“ řekl nakonec.

Zírala jsem na něj s pusou otevřenou dokořán, ale on se nadále díval přímo před sebe. Zastavili jsme na stopce na rohu.

Najednou jsem si vzpomněla, co se stalo s Parisem, když se Romeo vrátil. Jevištní poznámky byly prosté: Bijí se. Paris padne.

Ale to bylo směšné. Nemožné.

„No,“ řekla jsem, zhluboka jsem se nadechla a zatřásla hlavou, abych rozehnala ozvěnu těch slov. „K žádné rvačce nikdy nedojde, takže je zbytečné se tím zabývat. A ty víš, že zrovna teď se Charlie dívá na hodiny. Radši bys mě měl dovézt domů, než se dostanu do dalšího průšvihu za to, že jdu pozdě.“

Otočila jsem se tváří k němu a posmutněle jsem se usmála.

Pokaždé, když jsem se mu podívala do obličeje, do toho neskutečně dokonalého obličeje, srdce se mi silně a zdravě rozbušilo v hrudi, aby mi dalo najevo, že tam opravdu je. Tentokrát tlukot uháněl ještě větším tempem než obvykle. Všimla jsem si výrazu v Edwardově tváři, nehybné jako socha.

„Ty už jsi v průšvihu, Bello, a v pořádném,“ zašeptal nehybnými rty.

Sklouzla jsem níž a chytla se jeho paže, jak jsem sledovala jeho pohled a viděla to, co on. Nevím, co jsem čekala – možná Victorii, jak stojí uprostřed ulice, planoucí rudé vlasy jí vlají ve větru, nebo řadu vysokých černých plášťů… nebo smečku rozzuřených vlkodlaků. Ale neviděla jsem vůbec nic.

„Co je? Co se děje?“

Zhluboka se nadechl. „Charlie…“

„Můj táta?“ zaskřehotala jsem.

Pak se na mě podíval a jeho výraz byl docela klidný, takže ve mně panika trochu polevila.

„Charlie… tě asi nezabije, ale rozhodně o tom přemýšlí,“ řekl mi. Zase vyjel ulicí, ale minul dům a zaparkoval na kraji lesa.

„Co jsem provedla?“ zalapala jsem po dechu.

Edward se podíval zpátky na náš dům. Následovala jsem jeho pohled a poprvé jsem si všimla, co je to zaparkováno na příjezdové cestě vedle policejního auta. Nablýskaná, jasně červená, nebylo možné si jí nevšimnout. Na příjezdové cestě stála moje motorka v plné parádě.

Edward říkal, že je Charlie hotov mě zabít, takže to musel vědět – že byla moje. A za touhle zradou mohla stát jenom jediná osoba.

„Ne!“ vydechla jsem. „Proč? Proč by mi tohle Jacob udělal?“ Projela mnou bolest zrady. Jacobovi jsem bezpodmínečně věřila – svěřovala jsem se mu s každičkým tajemstvím, které jsem měla. Měl to být můj bezpečný přístav – člověk, na kterého se můžu vždycky spolehnout. Samozřejmě že právě teď to mezi námi bylo napjaté, ale nenapadlo mě, že se něco v základech našeho vztahu změnilo. Nenapadlo mě, že to bylo změnitelné!

Co jsem provedla, abych si tohle zasloužila? Charlie se bude strašně zlobit – ba co hůř, ublíží mu to a bude si dělat starosti. Copak už se nenatrápil dost? Nikdy by mě nenapadlo, že Jake bude tak malicherný a prostě podlý. Z očí mi vytryskly palčivé slzy, ale nebyly to slzy smutku. Byla jsem zrazená. Byla jsem najednou tak rozzlobená, že mě srdce bolelo, jako kdyby mělo vybuchnout.

„Je tam ještě?“ zasyčela jsem.

„Ano. Čeká tam na nás,“ řekl mi Edward a ukázal k úzké pěšině, která rozdělovala temný okraj lesa na dvě poloviny.

Vyskočila jsem z auta a vrhla se ke stromům s rukama zaťatýma v pěst, připravenýma dát první ránu.

Proč musel být Edward o tolik rychlejší než já?

Chytil mě kolem pasu, než jsem došla na pěšinu.

„Pusť mě! Já ho zabiju! Zrádce!“ křičela jsem směrem ke stromům.

„Charlie tě uslyší,“ varoval mě Edward. „A jakmile tě dostane dovnitř, může zazdít dveře.“

Instinktivně jsem se ohlédla zpátky na dům a zdálo se mi, že nevidím nic než tu nablýskanou červenou motorku. Viděla jsem rudě. Srdce mě zase rozbolelo.

„Dej mi jen jedno kolo s Jacobem, a pak se vypořádám s Charliem.“ Marně jsem se namáhala, abych se mu vykroutila.

„Jacob Black chce mluvit se mnou. Proto je ještě tady.“

To mě okamžitě zarazilo – chuť na rvačku mě okamžitě přešla. Ruce mi ochably Bijí se; Paris padne.

Byla jsem rozzuřená, ale ne do takové míry.

„Mluvit?“ zeptala jsem se.

„Více méně.“

„Tak více, nebo méně?“ Hlas se mi třásl.

Edward mi uhladil vlasy z obličeje. „Neměj starosti, není tady, aby se se mnou popral. Vystupuje jako… mluvčí smečky.“

„Aha.“

Edward se znovu podíval na dům, pak napjal paži kolem mého pasu a táhl mě ke stromům. „Měli bychom si pospíšit. Charlie začíná být netrpělivý.“

Nemuseli jsme jít daleko; Jacob čekal jen o kousek dál na pěšině. Opíral se o kmen stromu porostlého mechem a obličej měl tvrdý a hořký, přesně jak jsem si to myslela. Podíval se na mě a pak na Edwarda. Pusa se mu roztáhla do neveselého úšklebku. Odlepil se od stromu. Stál na špičkách svých bosých nohou a nakláněl se zlehka dopředu, ruce zaťaté v pěsti se mu třásly. Vypadal větší, než když jsem ho viděla posledně. Bylo to neskutečné, ale on pořád rostl. Převyšoval by Edwarda, kdyby stáli vedle sebe.

Ale Edward se zastavil, jakmile jsme ho spatřili, a nechal mezi ním a námi široký prostor. Pak natočil tělo a posunul mě tak, abych byla za ním. Vykláněla jsem se přes něj, abych se podívala na Jacoba, vrhla po něm žalující pohled.

Myslela bych si, že až uvidím jeho nedůtklivý, cynický výraz, ještě víc mě to rozzlobí. Místo toho jsem si připomněla, jak jsem ho viděla posledně, se slzami v očích. Když jsem se na něj dívala teď, moje zuřivost oslabovala a postupně mě opouštěla. Neviděla jsem ho už tak dlouho – těžce jsem nesla, že naše shledání musí být takovéhle.

„Bello,“ řekl Jacob místo pozdravu a pokývl ke mně, aniž by spouštěl oči z Edwarda.

„Proč?“ zašeptala jsem a snažila se zakrýt, že mám knedlík v krku. „Jak jsi mi to mohl udělat, Jacobe?“

Úšklebek zmizel, ale jeho obličej zůstával tvrdý a odměřený. „Je to tak nejlepší.“

„Co to má znamenat? Chceš, aby mě Charlie zaškrtil? Nebo jsi chtěl, aby dostal infarkt jako Harry? Nezáleží na tom, jak moc jsi rozzlobený na mě, ale jak jsi to mohl udělat jemu?“

Jacob sebou škubl a jeho obočí se stáhlo, ale neodpověděl.

„Nechtěl nikomu ublížit – jenom chtěl, abys dostala zaracha, abys měla zakázáno trávit se mnou čas,“ zabručel Edward a vysvětloval tak myšlenky, které Jacob nechtěl vyslovit nahlas.

Jacobovy oči jiskřily nenávistí, když Edwarda provrtával pohledem.

„Ó, Jaku!“ zasténala jsem. „Ale já už mám zaracha! Proč si myslíš, že jsem nebyla v La Push, abych ti nakopala zadek za to, že mi nebereš telefony?“

Jacobovy oči střelily zpátky ke mně, poprvé zmatené. „Tak proto?“ zeptal se a pak zaťal čelist, jako kdyby litoval, že něco řekl.

„Myslel si, že tě nechci pustit já, ne Charlie,“ vysvětloval znovu Edward.

„Nech toho,“ vyštěkl Jacob.

Edward neodpověděl.

Jacob pokrčil rameny a pak zatnul zuby stejně pevně jako pěsti. „Bella nepřeháněla o tvých… schopnostech,“ ucedil. „Takže už určitě víš, proč jsem tady.“

„Ano,“ souhlasil Edward tichým hlasem. „Ale než začneš, chci něco říct.“

Jacob čekal, zatínal a uvolňoval ruce, jak se snažil ovládnout chvění, které mu probíhalo v pažích.

„Děkuju,“ řekl Edward a jeho hlas se chvěl hloubkou jeho upřímnosti. „Nikdy nedokážu vyjádřit, jak jsem ti vděčný. Jsem tvým dlužníkem po zbytek své… existence.“

Jacob na něj bezvýrazně zíral, jeho chvění se tím překvapením uklidnilo. Vyměnil si se mnou rychlý pohled, ale můj obličej byl stejně zmatený jako ten jeho.

„Za to, že ses postaral, aby Bella zůstala naživu,“ vysvětlil Edward a jeho hlas byl drsný a vroucí. „Když jsem to já… neudělal.“

„Edwarde!“ začala jsem, ale zvedl ruku, oči upřené na Jacoba.

Jacobovi přeběhlo po tváři pochopení, ale pak se vrátila ta tvrdá maska. „Ale já jsem to nedělal kvůli tobě.“

„Já vím. Ale to nesmaže vděčnost, kterou cítím. Myslel jsem, že bys to měl vědět. Kdyby někdy bylo v mojí moci cokoliv pro tebe udělat…“

Jacob zvedl jedno černé obočí.

Edward zavrtěl hlavou. „To v mé moci není.“

„A v čí tedy?“ zavrčel Jacob.

Edward se podíval na mě. „V její. Učím se rychle, Jacobe Blacku, a nedělám stejnou chybu dvakrát. Budu tady, dokud mi neporučí, abych odešel.“

Na okamžik jsem se ponořila do jeho zlatého pohledu. Nebylo těžké pochopit, co mi v tom rozhovoru uniklo. Jediná věc, kterou Jacob chtěl od Edwarda, byla jeho nepřítomnost.

„Nikdy,“ zašeptala jsem, stále utopená v Edwardových očích.

Jacob si přidušeně odkašlal.

Neochotně jsem se vymanila z Edwardova pohledu a zamračila se na Jacoba. „Potřeboval jsi ještě něco, Jacobe? Chtěl jsi mě dostat do průšvihu – mise se zdařila. Charlie by mě ještě mohl poslat do vojenské školy. Ale to mě neodloučí od Edwarda. To nedokáže nic na světě. Co ještě chceš?“

Jacob se díval na Edwarda. „Jenom jsem potřeboval připomenout tvým pijavičím přátelům pár klíčových bodů smlouvy, kterou podepsali. Smlouvy, která jediná mi zabraňuje tady na místě mu rozervat chřtán.“

„My jsme nezapomněli,“ řekl Edward právě ve chvíli, kdy já jsem se ptala: „Jakých klíčových bodů?“

Jacob se stále hněvivě díval na Edwarda, ale odpověděl mi. „Smlouva je celkem výmluvná. Jestli některý z nich kousne člověka, příměří je pryč. Kousne, ne zabije!“ zdůraznil. Nakonec se podíval na mě. Jeho oči byly chladné.

Trvalo mi jenom vteřinku pochopit ten rozdíl, a pak jsem nasadila stejně chladný výraz jako on.

„Do toho ti nic není.“

„To sakra –“ bylo jediné, co ze sebe dokázal dostat.

Nečekala jsem, že moje uspěchaná slova vyvolají tak silnou odezvu. Navzdory varování, s kterým přišel, o mém rozhodnutí určitě nevěděl. Musel si myslet, že varování je jenom takové předběžné opatření. Neuvědomoval si – nebo nechtěl věřit – že já už jsem se rozhodla. Že mám vážně v úmyslu stát se členem Cullenovy rodiny.

Moje odpověď u Jacoba vyvolala málem křeče. Přitiskl si pěsti ztěžka na spánky, zavřel pevně oči a stulil se do klubíčka, jak se snažil ovládnout křeče. Jeho obličej nabral pod rudohnědou kůží sinale zelenou barvu.

„Jaku? Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se úzkostně.

Udělala jsem půlkrok k němu, ale pak mě Edward chytil a strhl mě zpátky za své tělo. „Opatrně! Neovládá se,“ varoval mě.

Ale Jacob už se částečně zase sebral; třásly se mu už jenom paže. Mračil se na Edwarda s čirou nenávistí. „Pch. Nikdy bych jí neublížil.“

Ani Edwardovi, ani mně neuniklo to obvinění, které se za tím skrývalo. Z Edwardových rtů uniklo tiché zasyčení. Jacob reflexivně zaťal pěsti.

„BELLO!“ ozval se od domu Charlieho řev. „OKAMŽITĚ POJĎ DOMŮ!“

Všichni jsme ztuhli a poslouchali ticho, které následovalo.

První jsem promluvila já; hlas se mi třásl. „Do prkýnka.“

Jacobův zuřivý výraz pohasl. „Je mi to líto,“ zamumlal. „Musel jsem udělat, co jsem mohl – musel jsem to zkusit…“

„Dík.“ Chvění v hlasu mi pokazilo sarkasmus. Vydala jsem se po pěšině. Skoro jsem čekala, že uvidím Charlieho, jak se žene mokrým kapradím jako rozzuřený býk. V takovém scénáři bych já byla ten rudý hadr.

„Jenom ještě jednu věc,“ řekl mi Edward a pak se podíval na Jacoba. „Na naší straně linie jsme nenašli žádnou stopu po Victorii – vy ano?“

Znal odpověď, jakmile si ji Jacob pomyslel, ale Jacob stejně odpověděl nahlas. „Naposledy to bylo, když Bella byla… pryč. Nechali jsme ji, aby si myslela, že proniká mezi námi – a zatím jsme utahovali smyčku a chystali se ji obklíčit.“

Po páteři mi přejel mráz.

„Ale pak vyrazila jako splašená a byla tatam. Pochopili jsme, že někde blízko zachytila pach té vaší malé holky a vypadla. Od té doby se nepřiblížila k našim pozemkům.“

Edward přikývl. „Až se vrátí, už to nebude váš problém. My ji…“

„Zabíjela v našem revíru,“ zasyčel Jacob. „Je naše!“

„Ne!“ začala jsem protestovat proti oběma prohlášením.

„BELLO! VIDÍM JEHO AUTO A VÍM, ŽE TAM JSI! JESTLI NEPŘIJDEŠ DOMŮ DO MINUTY…!“ Charlie se nenamáhal dokončit svou hrozbu.

„Jdeme,“ řekl Edward.

Rozervaně jsem se podívala zpátky na Jacoba. Uvidím ho ještě?

„Promiň,“ zašeptal tak tiše, že jsem mu to musela odečíst ze rtů, abych pochopila. „Sbohem, Bells.“

„Něco jsi mi slíbil,“ připomněla jsem mu zoufale. „Pořád přátelé, je to tak?“

Jacob pomalu zavrtěl hlavou a knedlík v mém krku mě málem zadusil.

„Ty víš, že jsem se snažil dodržet ten slib, ale… nevidím způsob, jak v tom pokračovat. Ne teď…“ Snažil se nechat si nasazenou tu tvrdou masku, ale znejistěla a pak zmizela. „Chybíš mi,“ vyslovil bez hlesu. Jedna jeho ruka se natáhla ke mně s prsty nataženými, jako kdyby si přál, aby byly tak dlouhé, že by překlenuly vzdálenost mezi námi.

„Ty mně taky,“ vypravila jsem ze sebe. Moje ruka sáhla k té jeho přes prázdný prostor.

Jako kdybychom byli spojeni, zkroutila mě ozvěna jeho bolesti. Jeho bolest, moje bolest.

„Jaku…“ udělala jsem krok k němu. Chtěla jsem ho obejmout kolem pasu a vymazat mu z tváře to zoufalství.

Edward mě zase přitáhl zpátky.

„To je v pořádku,“ ujišťovala jsem ho a vzhlédla jsem, abych se mu podívala do obličeje s důvěrou v očích. On to pochopí.

Jeho oči byly nečitelné, bezvýrazné. Chladné. „Ne, není.“

„Pusť ji,“ zavrčel Jacob, zase rozzuřený. „Ona chce!“ Udělal dva dlouhé kroky dopředu. V očích se mu zaleskl záblesk očekávání. Jeho hruď jako by se nafoukla, jak se třásla.

Edward mě odstrčil za sebe a otočil se, aby se postavil Jacobovi čelem.

„Ne! Edwarde –!“

„ISABELLO SWANOVÁ!“

„No tak! Charlie se zlobí!“ Z hlasu se mi ozývala panika, ale teď ne kvůli Charliemu. „Pospěš!“

Zatahala jsem ho a on se trochu uvolnil. Táhl mě pomalu zpátky, oči pořád upřené na Jacoba.

Jacob se na nás díval s temně podmračeným, hořkým výrazem. Očekávání v jeho očích zmizelo, a pak, ještě než se mezi nás postavil les, se jeho obličej najednou zhroutil v bolesti.

Věděla jsem, že ten poslední pohled na jeho obličej mě bude pronásledovat, dokud ho neuvidím zase se usmívat.

A právě tam jsem si přísahala, že ho uvidím se usmívat, a brzy. Najdu způsob, jak si svého přítele udržet.

Edward mě držel paží pevně kolem pasu, tiskl si mě k sobě. Jenom díky tomu jsem se nerozplakala.

Měla jsem vážné problémy.

Můj nejlepší přítel mě počítal mezi své nepřátele.

Victoria stále byla na svobodě a ohrožovala všechny, které jsem milovala.

Když se brzy nestanu upírkou, Volturiovi mě zabijí.

A teď se zdálo, že jestli se jí stanu, quileutští vlkodlaci se pokusí udělat to sami – a budou se snažit zabít ještě moji budoucí rodinu. Nevěřila jsem, že by opravdu měli nějakou šanci, ale co když bude můj nejlepší přítel v tom souboji zabit?

Velmi vážné problémy. Tak proč se teď najednou všechny zdály bezvýznamné, když jsme prošli mezi posledními stromy a já jsem zahlédla výraz na Charlieho fialovém obličeji?

Edward mě jemně stiskl. „Jsem tady.“

Zhluboka jsem se nadechla.

To byla pravda. Edward byl tady, objímal mě pažemi.

Dokud to tak bude, dokážu se postavit všemu na světě.

Narovnala jsem ramena a vyšla vpřed, abych čelila svému osudu, se svým vyvoleným pevně po boku.