Jdi na obsah Jdi na menu
 


19.kapitola

19. 1. 2010

KNIHA III.

Bella

 

 

Soukromá láska je přepych, který můžeš mít jenom potom, co

jsou všichni tvoji nepřátelé zlikvidováni. Do té doby jsou

všichni, které miluješ, rukojmí, oslabující tvoji odvahu

a kazící tvůj úsudek.

Orson Scott Card

Empire

 

 

Už to nadále nebyla jen noční můra. Černý zástup k nám postupoval skrz ledovou mlhu, rozvířenou jejich kroky.

Zemřeme, pomyslela jsem si zděšeně. Zoufale jsem potřebovala ten skvost, co jsem chránila, ale dokonce i pomyslet na to bylo odvedení pozornosti, které jsem si nemohla dovolit.

Stále se přibližovali, jejich černé pláště se vlnily v rytmu jejich pohybu. Spatřila jsem jejich ruce barvy kostí sevřené do pěstí. Postupovali nezávisle na sobě, snažíc se k nám přijít ze všech stran. Měli početní převahu. Bylo po všem.

A potom, jako blesk rozčísnuvší jasnou oblohu, byla scéna jiná. Přesto se nic nezměnilo – Volturiovi stále kráčeli přímo k nám, připraveni nás zabít. Vše, co se změnilo, bylo, jak to na mě působilo. Najednou jsem po tom lačnila. Chtěla jsem s nimi zamést podlahu. Jakmile jsem se přikrčila, na tváři úsměv, panický strach přešel do krvežíznivosti a já odhlalujíc zuby divoce zavrčela.


 19. Spalující

Ta bolest byla až matoucí.

Přesně tak – byla jsem zmatená. Nemohla jsem to pochopit, nic z toho co se dělo, mi nedávalo smysl.

Moje tělo se snažilo zahnat tu bolest a já byla znovu a znovu vtahována do temnoty, která mě zbavila několika vteřin nebo možná i minut utrpení, ale činila těžším udržet krok s realitou.

Snažila jsem se je oddělit.

Falešná realita byla černá a tolik to v ní nebolelo.

Skutečná realita byla červená a cítila jsem se v ní, jako bych byla přeřezávána na půl, sražena autobusem, mlácena profesionálním boxerem, udupávána býky a ponořena do kyseliny. To všechno hezky najednou.

V realitě se moje tělo kroutilo a převracelo, i když jsem se kvůli bolesti nemohla ani pohnout.

V realitě nade mnou viselo vědomí, že bylo něco mnohem, mnohem důležitějšího než tohle utrpení, ale nebyla jsem si schopná vzpomenout, co to bylo.

Realita přicházela tak rychle.

V jednom okamžiku bylo všechno přesně tak, jak mělo být. Kolem dokola lidé, které jsem milovala. Úsměvy. Tak nějak, i když to bylo nepravděpodobné, se zdálo, že jsem měla dostat všechno, za co jsem bojovala.

A potom se jedna drobná, nedůležitá věc pokazila.

Sledovala jsem, jak se můj kelímek převrhl a tmavá vytékající krev znečistila do té doby dokonalou bílou. Reflexivně jsem se vrhla k nešťastné nehodě. Viděla jsem ty ostatní, rychlejší ruce, ale moje tělo pokračovalo v pohybu…

Něco uvnitř mě sebou škublo na opačnou stranu.

Trhání. Praskání. Bolest.

Pohltila mě temnota, která byla následně odplavena vlnami utrpení. Nemohla jsem dýchat – už jednou předtím jsem se topila, ale tohle bylo jiné; do krku se mi nahrnula přílišná horkost.

Kusy mě se tříštily, praskaly, trhaly na části…

Další temnota.

Když se bolest vrátila tentokrát, křičely kolem mě hlasy.

„Placenta se musela oddělit!“

Projelo mnou něco mnohem ostřejšího než kterýkoli nůž – ta slova navzdory veškerému utrpení dávala smysl. Oddělená placenta – věděla jsem, co to znamenalo. Moje dítě uvnitř mě umíralo.

„Dostaň ho ven!“ křičela jsem na Edwarda. Proč to ještě neudělal? „Nemůže dýchat! Udělej to hned!“

„Morfium-“

Chtěl čekat, dát mi analgetika, zatímco naše dítě umíralo?!

„Ne! Hned-,“ vydala jsem ze sebe přidušeně, neschopná to dokončit.

Temné skvrnky přikryly světlo v místnosti, zatímco se mi ledový bod, způsobující novou bolest, chladně zabodával do břicha. To mi nepřipadalo dobré – automaticky jsem se snažila ochránit svoje lůno, svoje dítě, svého maličkého Edwarda Jacoba, ale byla jsem příliš slabá. Plíce mě pálily, kyslík vyhořel.

Ta bolest se znovu vytratila, napříč tomu že teď jsem se toho držela. Moje děťátko, moje děťátko umíralo…

Jak dlouho uplynulo? Vteřiny, nebo minuty? Bolest byla pryč. Otupění. Nic jsem necítila. Dokonce jsem ještě pořád neviděla, ale alespoň slyšela. V mých plících byl znovu vzduch, prodírající se v drsných bublinách nahoru a dolů mým krkem.

„Zůstaň se mnou, Bello! Slyšíš mě? Vydrž! Neopouštěj mě. Udrž svoje srdce tlukoucí!“

Jacob? Jacob byl pořád tady, stále se snažící mě zachránit.

Samozřejmě, chtěla jsem mu říct. Samozřejmě že udržím svoje srdce tlukoucí. Neslíbila jsem jim to snad oběma?

Pokoušela jsem se zaznamenat svoje srdce, najít ho, ale byla jsem příliš ztracena ve svém vlastním těle. Necítila jsem věci, které bych měla a nic se nezdálo být na správném místě. Zamrkala jsem a znovu prozřela. Spatřila jsem světlo. Nebylo to přesně to, co jsem hledala, ale pořád lepší než nic.

Zatímco se moje oči snažily přizpůsobit jasné záři, Edward zašeptal: „Renesmee.“

Renesmee?

Ne ten bledý, dokonalý syn z mých představ? Na vteřinu jsem upadla do šoku. A následně mě pohltila vlna tepla.

Renesmee.

Silou vůle jsem donutila svoje rty k pohybu, dokázala jsem na jazyku přeměnit bublinu vzduchu na slabý šepot. Přinutila jsem svoje strnulé ruce se nadzvednout.

„Nech mě… Dej mi ji.“

Světlo tančilo, lámající se o Edwardovi křišťálové ruce. Ty jiskřičky prosycené červenou, krví, která pokrývala jeho kůži. A v jeho rukou bylo ještě víc červené. Něco malého a vzpírající ho se, obaleného krví. Dotkl se tím teplým tělíčkem mých zesláblých paží, téměř jako bych ji skutečně držela. Její mokrá kůže byla tak rozpálená – přesně jako Jacobova.

Moje oči zaostřily; najednou bylo všechno naprosto jasné.

Renesmee neplakala, ale její dýchání bylo zrychleno zděšením. Oči otevřené a výraz natolik polekaný, že to bylo téměř směšné. Maličká, dokonale oválná hlavička byla pokryta silnou vrstvou slepených, zakrvavených kudrlinek. Její duhovky byly povědomě – ale ohromeně – čokoládově hnědé. Pod vší tou krví vypadala její kůže bledě, krémově bílá. Kromě jejích líček, která byla zapálena červení.

Její malý obličej byl naprosto dokonalý, až mě to omračovalo. Byla dokonce ještě krásnější než její otec. Neuvěřitelné. Nemožné.

 „Renesmee,“ zašeptala jsem. „Tak… překrásná.“

Ten neskutečně nádherný obličej se náhle usmál – širokým, záměrným úsměvem. Za těmi slabě růžovými rty byla plná sestava sněhově bílých zubů.

Sklonila hlavičku k mému hrudníku, zanořujíc se do té hřejivosti. Její kůže byla teplá a hebká, ale ne takovým způsobem jako moje.

Opět se objevila bolest – jen jeden horký řez. Zalapala jsem po dechu.

A byla pryč. Moje dítě s tváří andílka zmizelo. Už jsem ji neviděla ani necítila.

Ne! Chtěla jsem křičet. Vrať mi ji!

Ale slabost byla příliš silná. Moje paže se mi na chvilku zdály jako z ochablé gumy, a potom už jsem je necítila vůbec. Necítila jsem ani sebe.

Temnota zastínila moje oči ještě pevněji než předtím. Jako neprůhledná páska, pevná a stálá. Nepřikrývala však jen moje oči, ale také celé moje s drtivou vahou. Bylo vyčerpávající se tomu vzpírat. Věděla jsem, že by bylo mnohem jednodušší to vzdát. Nechat tu temnotu zatlačit mě hlouběji a hlouběji a hloupěji, až na místo kde nebyla žádná bolest, únava, obavy nebo strach.

Kdyby to bylo jenom na mě, nebyla bych schopná vzpírat se příliš dlouho. Byla jsem jen člověk, s úplně obyčejnou lidskou silou. Snažila jsem se udržet krok s nadpřirozenem už příliš dlouho, přesně jak řekl Jacob.

Ale tohle nebylo jen o mě.

Kdybych si teď vybrala tu lehčí možnost, nechala tu černou nicotu mě pohltit, ranilo by je to.

Edward. Edward. Naše životy byly zamotané do jednoho vlákna. Přetni jedno, přetneš obě. Kdyby zmizel, nebyla bych schopná žít dál. Kdybych zmizelá já, ani od by to nedokázal. A svět bez Edwarda se zdál naprosto nesmyslný. Edward musel existovat.

Jacob – který mi říkal svoje sbohem stále znovu a znovu, ale pokaždé se vrátil, když jsem ho potřebovala. Jacob, kterého jsem ranila už tolikrát, že by to mělo být trestné. Ublížit mu znovu, tentokrát ještě horším způsobem? Navzdory všemu tu pro mě zůstal. A teď všechno, co žádal, bylo, abych tu já setrvala pro něj.

Ale byla tu taková tma, že jsem nemohla vidět ani jednu z těch tváří. Nic nevypadalo skutečně. A proto bylo ještě těžší to nevzdát.

Přesto jsem se temnotě nepřestávala vzpínat, bylo to téměř jako reflex. Nezkoušela jsem ji nadzvednout. Jen jsem ji vzdorovala. Nedovolujíc jí úplně mě rozdrtit. Ta temnota byla těžká jako planeta, ale já nebyla Atlas; nemohla jsem ji podpírat. Všechno, co jsem dokázala, bylo nenechat se úplně vymazat.

Byl to vzorec mého života – vždycky neschopná vypořádat se s věcmi, které se mi vymkli z rukou, zaútočit na nepřítele nebo ho předběhnout. Vyvarovat se bolesti. Vždycky lidské a slabá. Jediná věc, kterou jsem byla schopná udělat, bylo pokračovat dál. Vydržet. Přežít.

Stačilo to, abych se dostala až sem. Bude to muset stačit i dnes. Budu tohle snášet, dokud nepřijde pomoc.

Věděla jsem, že Edward udělá všechno, co bude moci. Nevzdal by to. A stejně tak ani já.

Držela jsem si tu temnotu neexistence od těla na špičkách palců.

Přesto to nebylo dost – to odhodlání. Jak čas neúprosně postupoval dopředu, temnota získávala převahu a já potřebovala něco dalšího, z čeho bych čerpala potřebnou sílu.

Nedokázala jsem si k sobě dokonce ani přitáhnout obraz Edwardova obličeje. Ani Jacobův, Alicin, Rosaliin, Charlieho, Renéein, Carlislelův nebo Esmein… Nic. Děsilo mě to, ale zároveň jsem uvažovala, jestli to znamenalo, že už bylo příliš pozdě.

Cítila jsem, jak jsem sklouzávala dolů – nebylo nic, co by mě zadrželo.

Ne! Tohle jsem musela přežít. Edward na mě byl závislý. Jacob. Charlie. Alice. Rosalie. Carlisle. Renée. Esme…

Renesmee.

A potom, napříč tomu že jsem stále nic neviděla, jsem náhle něco cítila. Jako člověk po amputaci končetin jsem si představovala, že znovu cítím svoje ruce. A v nich něco malého, tvrdého a opravdu velice teplého.

Moje dítě. Mého malého útočníka.

Zvládla jsem to. Navzdory všemu jsem měla dost síly, aby Renesmee přežila. Vydržela jsem, dokud ona sama nebyla dost silná na život beze mě.

Ten bod tepla v mých domnělých končetinách mi připadal tak skutečný. Stiskla jsem to těsněji. Bylo to přesně v místě, kde by se mělo nacházet moje srdce. Pevně svírající hřejivou vzpomínku na svoji dceru jsem věděla, že budu schopná bojovat s temnotou tak dlouho, jak jen budu muset.

Teplo kolem mého srdce se stávalo stále víc a víc skutečné, nabíralo na hřejivosti. Horkosti. Ten žár byl tak opravdový, že skoro ani nešlo uvěřit, že jsem si to jen představovala.

Rozpálenější.

Už nepříjemné. Příliš žhavé. Opravdu šíleně moc horké.

Jako když popadnete špatný konec kulmy na vlasy – mojí automatickou reakcí bylo upustit tu rozpálenou věc v mých rukou. Jenže v mých rukou nic nebylo. Neměla jsem ruce složené na prsou. Moje ruce byly jen mrtvé věci ležící někde po mém boku. To horko bylo uvnitř mě.

Ten spalující žár nabýval na intenzitě – rostl až dosáhl maxima, a potom znovu rostl, dokud nepřekonal všechno, co jsem kdy cítila.

Za tím ohněm, který se mi teď proháněl hrudí, jsem narazila na svůj puls a uvědomila si, že jsem opět nalezla svoje srdce zrovna ve chvíli, kdy jsem si přála, aby to tak nebylo. Kdy jsem si přála, abych odejmula tu temnotu, když jsem měla ještě šanci. Chtěla jsem zvednout ruce, rozdrápat si hrudník a vyrvat z něj svoje srdce – cokoli, čím bych se zbavila tohohle utrpení. Ale necítila jsem paže, nedokázala pohnout ani jedním zmizelým prstem.

James, drtící mi nohu pod svým chodidlem. To nic nebylo. Jako pohodlné místo k odpočinku na posteli s péřovou madrací. Teď bych to brala všemi deseti, klidně i stokrát po sobě. Sto prasknutí. Brala bych to a ještě za to byla vděčná.

Dítě, kopy mi lámající žebra, protrhávající si skrze mě cestu kousek po kousku. To nic nebylo. Jen plavání v ledové vodě. Brala bych to tisíckrát za sebou. Brala bych to a ještě byla vděčná.

Oheň se rozhořel ještě silněji a já chtěla křičet. Žebrat, aby mě hned někdo zabil, než budu muset prožít byť jen jednu další vteřinu s touhle bolestí. Ale nedokázala jsem pohnout rty. Ta tíha byla stále tady, tlačící na mě.

Uvědomila jsem si, že mě neomezovala temnota; bylo to moje tělo. Tak těžké. Pohřbívající mě v plamenech, které si teď prokousávaly cestu z mého srdce, rozšiřující se do ramen a břicha, propalující si cestu nahoru mým krkem, olizující mi tváře.

Proč jsem se nemohla hýbat? Proč jsem nemohla křičet? Tohle nebylo součástí těch příběhů.

Moje mysl byla nesnesitelně čistá – zbystřená prudkou bolestí – takže jsem spatřila odpověď téměř ve stejnou chvíli, kdy jsem zformulovala ty otázky.

Morfium.

Připadalo mi to vzdálené milion mých vlastních úmrtí, co jsme to probírali – Edward, Carlisle a já. Edward a Carlisle doufali, že dostatečné množství analgetik by pomohlo překonat bolest způsobenou jedem. Carlisle to zkoušel na Emmettovi, ale jed byl v těle ještě před lékem, zalepíc mu žíly. Nebyl čas, aby lék zapůsobil.

Nechala jsem svoji tvář hladkou a klidnou a děkovala svým mimořádně šťastným hvězdám, že Edward nemohl číst moje myšlenky.

Protože už předtím jsem měla morfium a jed zaráz v organismu a znala jsem pravdu. Věděla jsem, že když si jed propaloval cestu skrz moje žíly, znecitlivění léky bylo naprosto bezvýznamné. Ale neexistovala možnost, že bych tu skutečnost zmínila. Nic, co by ho učinilo víc zdráhajíc se mě přeměnit.

Nemyslela jsem, že morfium bude mít takovéhle účinky – že mě přimáčkne k zemi a nasadí mi roubík. Že mě bude držet znehybněnou, zatímco budu hořet.

Znala jsem všechny ty příběhy. Věděla jsem, že když to Carlisleho spalovalo, vydržel dost tiše, aby se vyhnul objevení. Věděla jsem, že podle Rosalie jekot ničemu nepomohl. A doufala jsem, že bych možná mohla být jako Carlisle. Že uvěřím Rosaliiným slovům a nechám pusu zavřenou. Protože jsem věděla, že každý výkřik, který by mi unikl ze rtů, by trýznil Edwarda.

Teď, když se moje přání naplnilo, to vypadalo jako špatný vtip.

Když jsem nedokázala křičet, jak jsem jim měla říct, aby mě zabili?

Všechno, co jsem chtěla, bylo umřít. Nikdy se nenarodit. Celý můj dosavadní život nepřevážil tuhle bolest. Nestálo za to procházet tím byť jen po jeden další úhoz srdce.

Nechte mě umřít, nechte mě umřít, nechte umřít.

A to byla jediná věc v celém vesmíru. Jenom spalující utrpení a moje neslyšné výkřiky, prosící smrt, aby přišla. Nic jiného, dokonce ani čas. To to učinilo neomezeným, bez začátku a bez konce. Jeden neustále pokračující okamžik bolesti.

 Jediná změna nastala když se náhle, nemožně, moje bolest zdvojnásobila. Spodní polovina mého těla, předtím otupěná morfiem, najednou hořela také. Nějaké přerušené spoje byly zaceleny – stmelené sežehujícími plameny.

Nekonečný žár se rozběsnil.

 

Mohlo to trvat vteřiny nebo dny, týdny nebo roky, ale nakonec čas zase začal něco znamenat.

Tři věci se přihodily zaráz, prorostlé sebou navzájem tak, že jsem nevěděla, která přišla první: čas se znovu spustil, tíha morfia se vytrácela a já sílila.

Cítila jsem, jak se ke mě vláda nad mým tělem v postupných vlnách vraceela, a tyhle vlny byly prvními známkami toho, že čas plynul. Zjistila jsem to, když jsem byla schopná zakývat špičkami nohou a prsty na rukou zohnout do pěstí. Zjistila jsem to, ale nejednala podle toho.

Přestože se oheň ani o sebemenší kousíček nezmenšil – ve skutečnosti jsem začínala objevovat novou schopnost prožívání, novou vnímavost ke každému jednomu spalujícímu jazyku plamenů, které mi putovaly skrz žíly – odhalila jsem, že jsem o tom mohla přemýšlet.

Vzpomněla jsem si, proč bych neměla křičet. Vzpomněla jsem si na důvod, proč jsem se zavázala vydržet tuhle nesnesitelnou bolest. Vzpomněla jsem si, že napříč tomu že mi to teď připadalo nemožné, bylo tu něco, co by mohlo stát za to utrpení.

Ta tíha opustila moje tělo právě v čas, abych nepolevila. Pro kohokoli, kdo by mě pozoroval, by se nic nezměnilo. Ale pro mě, snažící se udržet křik a otřesy uzamčené uvnitř svého těla, kde nemohly ublížit nikomu dalšímu, to bylo jako kdybych přestala být uvázána ke kůlu, u kterého mě upalovali, a namísto toho ten kůl pevně sevřela, abych v tom ohni setrvala.

Měla jsem jen dost síly tu nehnutě ležet, zatímco jsem hořela zaživa.

Slyšela jsem stále jasněji a jasněji a pro označení čas počítala zběsilé údery svého srdce.

Počítala jsem plytké nádechy, cezené skrz zuby.

Počítala jsem pomalé, stálé nádechy, které přicházely odněkud zblízka vedle mě. Tyhle zvuky byly ze všech nejpomalejší, takže jsem se soustředila na ně. Označovaly nejdelší časové intervaly. Dokonce víc než hodinové kyvadlo mě tamty výdechy tlačily skrz spalující vteřiny vstříc konci.

Pořád jsem sílila, moje myšlenky byly jasnější. Když se ozval nový zvuk, naslouchala jsem mu.

Byly to lehké kroky, šepot vzduchu rozvířeného otvírajícími se dveřmi. Kroky se přiblížily a já ucítila tlak na vnitřní straně zápěstí. Nezpozorovala jsem studenost těch prstů. Ten oheň setřel všechny vzpomínky na chlad.

„Stále žádná změna?“

„Žádná.“

Nejlehčí stisk, dech proti mé ožehnuté kůži.

„Není tu jediného náznaku, že by morfium přestalo působit.“

„Já vím.“

„Bello? Slyšíš mě?“

Věděla jsem, beze vší pochybnosti, že kdybych povolila sevření zubů, ztratila bych to – ječela bych, vřískala, svíjela se a mlátila sebou. Kdybych otevřela oči, kdybych jenom pohnula prstem – jakákoli změna by znamenala ztrátu mého sebeovládání.

„Bello? Bello, lásko? Můžeš otevřít oči? Můžeš mi stisknout ruku?“

Tlak na mých prstech. Bylo obtížné neodpovědět tomu hlasu, ale zůstala jsem nehybná. Věděla jsem, že ta bolest odrážející se mu ve hlase teď, byla zanedbatelná ve srovnání s tou, která by mohla být. Právě teď se jenom obával, že trpím.

„Možná… Carlisle, možná jsem příliš otálel.“ Jeho hlas se utlumil; zlomil se na slově otálel.

Moje odhodlání na chvíli zakolísalo.

„Poslouchej její srdce, Edwarde. Bije dokonce silněji než Emmetovo. Nikdy jsem neslyšel něco tak plného života. Bude v pořádku.“

Ano, bylo správné zůstat potichu. Carlisle ho uklidní. Nemusel trpět se mnou.

„A její – její páteř?“

„Její zranění nebyla o moc horší než Esmeina. Jed ji kompletně uzdraví.“

„Ale je tak nehybná. Musel jsem udělat něco špatně.“

„Nebo správně, Edwarde. Synu, udělal jsi všechno, co jsi mohl a dokonce i víc. Nejsem si jistý, jestli bych měl vytrvalost, důvěru vzít na sebe její záchranu. Přestaň se obviňovat. Bella bude v pořádku.“

Lámaný šepot. „Musí mít bolesti.“

„To nevíme. Měla v organismu spoustu morfia. Nevíme, jaký účinek to bude mít na její vnímání.“

Sotva patrný dotek v mé loketní jamce. Další šepot. „Bello, miluji tě. Bello, je mi to líto.“

Tak neskutečně moc jsem mu chtěla odpovědět, ale nemohla bych ještě zhoršit jeho bolest. Ne pokud jsem měla sílu vydržet v klidu.

Přes tohle všechno ten mučivý oheň pokračoval v mém spalování. Ale v mé hlavě teď byla spousta volného prostoru. Prostoru na přemýšlení o jejich rozhovoru, na vzpomínání na proběhlé události, na pohled do budoucnosti. A i přesto tam pořád zbýval ten stejný nekonečný prostor pro utrpení.

A také prostor pro obavy.

Kde bylo moje dítě? Proč nebyla tady? Proč o ní nemluvili?“

„Ne, zůstanu tady,“ zašeptal Edward, odpovídající na nevyslovenou myšlenku. „Oni si to vyřeší sami.“

„Pozoruhodná situace,“ odpověděl Carlisle. „A to jsem si myslel, že už jsem viděl všechno.“

„Budu se tím zabývat později. My se tím budeme zabývat.“ Něco se zlehka přitisklo na moji rozpálenou dlaň.

„Jsem si jistý, mezi námi pěti, že můžeme zabránit, aby se to zvrtlo do krveprolití.“

Edward si povzdechl. „Nejsem si jistý, kterou stranu si vybrat. Nejraději bych je seřezal oba. Tedy později.“

„Zajímá mě, co si bude myslet Bella – kterou stranu si vybere,“ přemítal Carlisle.

Krátké, tiché, napjaté uchechtnutí. „Jsem si jistý, že mě překvapí. Tak jako vždycky.“

Carlisleovi kroky se opět vytratily a já zůstala flustrovaná, že se mi nedostalo dalšího vysvětlení. Mluvili tak záhadně jen aby mě naštvali?

Vrátila jsem se zpátky k počítání Edwardových výdechů, abych měla alespoň nějaký přehled o čase.

O desettisíc devět set čtyřicet tři výdechů později do místnosti proklouzly jiné kroky. Lehčí. Víc… rytmické.

Zvláštní, že jsem mohla rozlišit nepatrné rozdíly mezi kroky, které jsem nikdy předtím nebyla schopna zaznamenat.

„Jak dlouho ještě?“ zeptal se Edward.

„Už ne moc dlouho,“ řekla mu Alice. „Vidíš, jak jasnou se stává? Vidím jí teď mnohem lépe.“ Povzdechla si.

„Stále mírně zatrpklá?“

„Ano, mnohokrát ti děkuji, že jsi to nadhodil,“ zabručela. „Taky by jsi byl pokořený, kdyby jsi si uvědomil, že jsi byl spoutaný svojí vlastní podstatou. Vidím nejlépe upíry, protože jsem jeden z nich; lidi vidím dobře, protože jsem byla jeden z nich. Ale tuto neobvyklou polo-rasu nevidím vůbec, protože s ní nemám žádné zkušenosti. Pcha!“

„Soustřeď se, Alice.“

„Správně. Bellu teď vidím téměř bez námahy.“

Na dlouho se rozprostřelo ticho a potom si Edward povzdech. Byl to nový zvuk, šťastnější.

„Opravdu bude v pořádku,“ vydechl.

„Samozřejmě že ano.“

„Před dvěma dny jsi nebyla tak optimistická.“

„Před dvěma dny jsem dobře neviděla. Ale teď, když se zbavila všech slepých míst, je to hračka.“

„Mohla by jsi se kvůli mně na něco zaměřit? Na hodiny –odhadni jak dlouho.“

Alice si povzdechla. „Tak netrpělivý. Dobře. Dej mi vte-“

Poklidné dýchání.

„Děkuji ti, Alice.“ Jeho hlas byl jasnější.

Jak dlouho? Nemohli by to pro mě alespoň říct nahlas? Chtěla jsem toho tolik? Kolik dalších vteřin mě to bude ještě spalovat? Desettisíc? Dvacet? Další den – osmdesát šest tisíc čtyři sta? Nebo víc?

„Bude okouzlující.“

Edward tiše zavrčel. „To byla vždycky.“

Alice si odfrkla. „Víš, jak to myslím. Podívej se na ni.“

Edward neodpověděl, ale Alicina slova mi poskytla naději, že jsem se možná nepodobala té dřevěné briketě, na kterou jsem se cítila. Připadalo mi, že jsem teď musela být jen ožehnutá hromádka kostí. Každá buňka mého těla byla spálená na popel.

Slyšela jsem, jak Alice odplula z pokoje. Slyšela jsem šustění látky otírající se o sebe, když se hýbala. Slyšela jsem tiché bzučení světla zavěšeného u stropu. Slyšela jsem slabý vánek otírající se z venku o dům. Slyšela jsem všechno.

V přízemí někdo sledoval basebalový zápas. Námořníci vyhrávali o dva body.

„Jsem na řadě,“ zaslechla jsem Rosalii na někoho vyprsknout a v odpovědi se jí dostalo tichého zavrčení.

„Dělej,“ varoval Emmett.

Někdo zasyčel.

Natahovala jsem uši, ale už ke mně nedolehlo nic než zápas. Baseball nebyl dostatečně zajímavý, aby moji pozornost odvedl od bolesti, takže jsem se znovu zaposlouchala do Edwardova dechu, počítajíc vteřiny.

O dvacet jedna tisíc devět set sedmnáct a půl vteřiny později se bolest změnila.

Dobrá stránka věci, začalo mi to ustupovat z konečků prstů a špiček. Sláblo to opravdu pomalu, ale přinejmenším se dělo něco nového. Tohle muselo být ono. Bolest byla na cestě pryč…

A pak ta špatná stránka. Oheň v mém hrdle nebyl ten stejný jako předtím. Teď už jsem jenom nehořela, ale také byla vyprahlá. Vyschlá na kost. Tak žíznivá. Spalující oheň a spalující žízeň…

A ještě jedna zlá novinka: Oheň uvnitř mého srdce ještě zesílil.

Jak to bylo možné?

Tlukot mého srdce, už tak příliš rychlí, se ještě vystupňoval – oheň doháněl jeho rytmus k novému šílenému tempu.

„Carlisle,“ zavolal Edward. Jeho hlas byl slabý, ale zřetelný. Věděla jsem, že to Carlisle uslyší, pokud se bude nacházet vevnitř nebo v blízkosti domu.

Žár ustupoval z mých dlaní, zanechávajíc je dokonale bezbolestné a chladné. Ale stahoval se do mého srdce, které planulo víc než slunce a bušilo novou, zběsilou rychlostí.

Carlisle vstoupil do místnosti s Alicí po boku. Jejich kroky byly tak odlišné, že jsem mohla říct, že Carlisle byl nalevo a krůček před Alicí.

„Poslouchejte,“ řekl jim Edward.

Nejhlasitější zvuk v místnosti bylo moje bouřlivé srdce, tlukoucí do tempa ohně.

„Ah, už je téměř po všem,“ konstatoval Carlisle.

Moje úleva z jeho slov byla zastíněna mučivou bolestí v mém srdci.

Moje zápěstí i kotníky byly osvobozeny. Oheň tam úplně zhasl.

„Brzy,“ souhlasila Alice nedočkavě. „Seženu ostatní. Měla bych Rosalii…?“

„Ano – udržujte to dítě z dosahu.“

Co? Ne. Ne! Co to znamenalo, udržujte to dítě z dosahu? Co tím myslel?

Moje prsty sebou cukly – rozčílené narušení mé dokonalé fasády. Místnost, až na moje divoce bušící srdce, ztichla, jak všichni na vteřinu přestali dýchat.

Něčí ruka mi sevřela vzpurné prsty. „Bello? Bello, lásko?“

Dokázala bych mu odpovědět bez křiku? Chvilku jsem to zvažovala, ale ten oheň v mé hrudi stále sílil, stahující se tam z mých loktů a kolen. Lepší bude to nepokoušet.

„Přivedu je rovnou nahoru,“ řekla Alice naléhavě a já slyšela zasvištění větru, jak vyrazila pryč.

A potom – oh!

Moje srdce bušilo rychlostí otáček vrtule helikoptéry, zvuk téměř nepřetržité noty; jako by mi to pilovalo žebra. Oheň ve středu mého hrudníku se rozzuřil, vysávající poslední pozůstatky plamenů ze zbytku mého těla, aby podnítil ještě víc sžírající žár. Bolest stačila na moje ochromení, na probojování se skrz moje železné sevření kůlu. Prohnula se mi záda, zakřivená jak mě oheň tlačil nahoru za mým srdcem.

Když můj trup znovu klesl na stůl, nedovolila jsem žádnému dalšímu kousku svého těla porušit polohu.

Uvnitř mě se odehrávala bitva – moje zběsilé srdce závodilo s útočícím ohněm. Nikdo nevyhrál. Oheň byl odsouzený k záhubě, neboť pohltil vše, co bylo spalitelné; moje srdce běželo vstříc svému poslednímu úderu.

Oheň se sevřel, soustřeďujíc se na jediný zbývající lidský orgán s posledním, nesnesitelným náporem. Odezvou mu bylo hluboké, prázdně znějící bouchnutí. Moje srdce dvakrát vynechalo a potom tiše bouchlo už jen jednou.

Naprosté ticho. Žádné dýchaní. Dokonce ani moje.

Na chvilku byla absence bolesti všechno, co jsem mohla vnímat.

Potom jsem otevřela oči a s úžasem zírala nad sebe.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jjjjjjjjjjjjjjjjjjj

(Magda, 13. 3. 2012 15:21)

Mylím že mnohem líp vyprável Jacob.

Re: jjjjjjjjjjjjjjjjjjj

(Ona, 25. 3. 2020 23:22)

Já mám radši když vypráví Bella.

úža

(kiki, 20. 11. 2012 22:37)

bomba

Neuvěřitelný

(Kaplí, 4. 7. 2010 17:23)

To je uplně neuvěřitelný jak ona dokáže popsat bolest... Tak jakobyste ji sami cítily neuvěřitelně skutečně!

Re: Neuvěřitelný

(---, 11. 8. 2012 20:15)

Fakt jo :DD To bych teda netvrdila xD LOL

huráááá

(kjgf, 26. 4. 2012 18:53)

No konečně.

lucík

(Okamžik, 22. 3. 2011 21:21)

Bylo to ůžasný ! neuvěřitelně dokonaly
libi se mi to z pohledu Jacoba i Belly ale tohle bylo jednoduse dokonale !

...

(mishA, 19. 3. 2011 22:37)

s úžasem zírala nad sebe.
tak takhle jsem to asi taky dělala když jsem to dočetla

super

(adela, 10. 3. 2011 16:52)

tohle je fakt dobra kapitola

No konečně...

(Anůšé.Cullen, 6. 2. 2011 3:31)

Tak jako konečně je to zase z pohledu Belly :* A jinak super :***

Rozbřesk

(W♥lfy, 10. 10. 2010 10:58)

Myslím si že z obou pohledů je to zajímavý. Jacoba žeru a Bella mi nevadí. Je docela fajn. A knížka je napínavá a to mám ráda :D

:)*

(Katý, 17. 9. 2010 11:38)

Nejlepší kapitola tohle :)) Miluju tuhle ságu :)****

nej par edward a bella

(jacob ble, 16. 8. 2010 10:00)

sem rada ze uz to je zpohledu belly

..............

(Miška, 16. 7. 2010 22:13)

doufámm jenom že bella zase uvídí Renesmee