B&E

27. Cestovní plány

Brala jsem mytologii mnohem víc vážně, co sem byla upír.

Často, když jsem se ohlédla na první tři měsíce mé nesmrtelnosti, představovala jsem si, jak by mohlo vypadat vlákno mého života v Osudo-tkalcovském stavu, kdyby ale věděl, že skutečně existuji? Byla jsem si  jistá, že mé vlákno změnilo barvu, myslím že to muselo pravděpodobně začít jako pěkná béžová, něco podpůrné a nekonfrontační, co by vypadalo dobře v pozadí. Nyní mám pocit, že musí být jasně rudé, nebo možná zlatě se lesknoucí.

Tento gobelín s rodinou a přáteli, který dohromady vířil kolem mě byl krásný, zářivý, plný své světlé, komplementární barvy.

Byla jsem překvapena některými vlákny které jsem musela zahrnout do mého života. Vlkodlaci, se svými hlubokými, lesními barvami, nebyli něco, co bych očekávala,  Jakob, samozřejmě, a Seth taky. Ale moji staří přátelé Quil a Embry se stali součástí tkaniny, když se přidali k Jakobově smečce, a dokonce i Sam a Emily tady byli. Napětí mezi našima rodinama zmírnilo, převážně kvůli Renesmee. Bylo snadné ji milovat.

Sue a Leah Clearwaterovy, další dvé které jsem nepředpokládala, byly taky vetkané do našeho života.
Zdálo se, že Sue vzala do svých rukou Charlieho hladký přechod do světa předstírání. Většinou přišla ke Cullenúm s ním, i když se zdálo, že se nikdy necítila skutečně příjemně, díky tomu co udělal její syn a zbytek Jakobovy smečky. Nemluvila často, jen starostlivě postávala kolem Charlieho. Byla vždycky prvním člověkem který si všiml, když Renesmee udělala něco znepokojivě nového, což bylo často. Ve zkratce, Sue pozorovala Setha tak cíleně, jako kdyby rovnou řekla, Jo, řekni mi o tom.

Lea byla ještě méně příjemná, než Sue a pořád byla tou částí naší rodiny, nedávno rozšířené, která byla otevřeně nepřátelská k fúzi. Nicméně, ona a Jakob měli nové kamarádství, které ji držalo blízko u nás. Zeptala jsem se ho na to jednou-nerozhodně, nechtěla jsem být vlezlá, ale ten vztah byl tak odlišný od toho, jaký býval kdysi, že mě to až překvapovalo. On jenom pokrčil rameny a řekl mi, že je to věc smečky. Byla to nyní jeho druhá-v-pořadí, jeho "beta", jak bych ji nazvala kdysi dávno.

"Přemýšlel jsem dlouho, jak se stát opravdovým Alphou" vysvětlil Jakob, "Chtěl jsem si jen vyjasnit věci."

Nová zodpovědnost dávala Leah pocit, že je třeba často ho kontrolovat, a protože byl vždy s Renesmee ...

Leah nebyla šťastná že jsme pořád kolem, ale to byla výjimka. Štěstí bylo nyní hlavní složkou v mém životě, dominantní vzor v gobelínu. Natolik, že můj vztah s Jasperem byl nyní mnohem bližší, než bych si kdy dovedla představit, že by mohl být.

Ačkoli zpočátku jsem byla opravdu naštvaná.

"Yeesh!" stěžovala jsem si jednu noc Edwardovi poté, co jsme chtěli dát Renesmee do kovové tepané postýlky. "Když jsem nezabila Charlieho nebo Sue doteď, pravděpodobně už se to nestane. Přála bych si, aby Jasper konečne přestal s tím postávaním kolem! "

"Nikdo o tobě nepochybuje Bello, ani v nejmenším," Ujistil mne. "Ty víš, jak Jasper neodolá dobrému emocionální klimatu. Jsi tak šťastná, celou dobu, lásko, že ho to k tobě přitahuje bez rozmýšlení. "

A pak mě pevně objal, protože nic se mu nelíbilo víc než moje naprostá extáze, v tomto novém životě.

A já byla euforická, převážnou většinu času. Dny nebyly dostatečně dlouhé, abych se přejedla zbožňování svý dcery; noci neměli dostatek hodin k uspokojení mé touhy po Edwardovi.

Ačkoli nebyla tu jen radost. Pokud by jste otočili strukturu našich životů naruby, představovala jsem si že vzor na rubu byl tkaný v nehostinných odstínech šedých pochybností a strachu.

Renesmee řekla svá první slova, když jí byl přesně jeden týden. To slovo bylo Máma, které dokázalo udělat múj den, odhlídnouc od toho že jsem byla tak vystrašená z jejího rústu, že jsem jen stěží přinutila svoji zmrzlou tvář usmát se na ni. Nepomohlo tomu ani to, že pokračovala od svého prvního slova ke své první větě plynule stejným dechem. "Máma, Kde je děda?" dožadovala se jasným vysokým sopránem, obtěžujíc se mluvením nahlas, jen protože jsem byla na druhé straně pokoje. Vlastně se už na to ptala Rosalie, svým normálním (nebo normálne nenormálním, z jiného úhlu pohledu), zpúsobem komunikace. Rosalie neznala odpověď, a tak se obrátila na mě.

Když začala poprvé chodit, méně než o tři týdny později, bylo to podobné. Jednoduše pozorovala dlouhý okamžik Alici, sledujíc pozorně jak její teta aranžuje kytice ve vázách roztroušených po celém pokoji, tančící tam a zpět přes celé patro s náručí plnou květin. Renesmee se postavila, absolutně sebejistě, a přešla pokoj napříč téměř stejně elegantně.

Jakob začal tleskat, protože to bylo evidentně to co Renesmee očekávala. Způsob, jakým byl na ní vázaný učinil jeho vlastní reakce druhotními, jeho první reflex bylo vždy dát Renesmee cokoli, co bylo zapotřebí. Ale naše oči se setkali, a viděla jsem všechnu tu paniku v odrazu jeho očí. Začala jsem tleskat taky, snažíc se skrýt můj strach z ní. Edward tleskal v tichosti po mém boku, a my nemuseli mluvit abychom vědeli, že naše myšlenky jsou stejné.

Edward a Carlisle se vrhli na výzkum, hledajíc jakékoliv odpovědi,které by nám řekli co můžeme očekávat. Bylo toho jen málo co bylo možno nalézt, a nic z toho dúvěryhodné.

Alice a Rosalie obvykle začali náš den módní přehlídkou. Renesmee nikdy nenosila stejné šaty dvakrát, a to zčásti proto, že ze svého oblečení vyrostla téměř okamžitě, a částečně proto, že se snažili vytvořit dětské album, které by zodpovídalo rozpětí let, nikoli týdnů. Udělali tisíce fotografií, které dokumentovali každou fázi jejího zrychleného dětství.

Ve třech měsících, Renesmee vypadala jako veliké jednoroční, nebo malé dvouleté dítě. Neměla přesně batolecí tvary, byla štíhlejší a šarmantnější, její proporce byli bližší dospělé osobě. Její bronzové prstýnky viseli nad jejím pasem, nedokázala jsem se přinutit zkrátit je, i kdyby to Alice dovolila. Mluvila s bezchybnou gramatiku a výslovností, ale jen zřídka se obtěžovala, raději prostě ukázala lidem, co chtěla. Vědela nejen chodit, ale i běhat a tančit. Uměla dokonce číst.

Jedného večera jsem jí četla Tennysona, protože plynutí a tempo jeho poezie se zdáli být uklidňující. (Musela jsem neustále hledat nové zdroje; Renesmee neměla ráda opakování příběhú před spaním, jako ostatní děti, a neměla trpělivost k prohlížení obrázkú v knížce.) Natáhla se k mé tváři, ve své mysli obraz nás dvou, jen knihu držela ona. Dala jsem ji jí, a usmála jsem se.

'"Je tady sladká hudba,'" přečetla bez váhání, "'která je měkčí než lístky růže zfouknuté do trávy, nebo noční rosa v temné žulové skále, v zářící pro-'"

 vzala jsem si knihu zpět, pohybujíc se jako robot.

"jak chceš usnout, když budeš číst?" zeptala jsem se hlasem, který se sotva chvěl.

Dle Carlisleho výpočtú, růst jejího těla se postupně zpomaloval, ale její mysl i nadále závodním tempem postupovala napřed. I kdyby se tempo ustálilo, nemělo by dospívání trvat víc než čtyři roky.

Čtyři roky. A patnáctiletá stařena.

Jen patnáct let života.

Ale ona byla tak zdravá. Vitální, rozjasněná, nadšená a šťastná. Bylo pro mě lehké být šťastná a odložit myšlenku na zítřek ve chvílích, které jsem trávila s ní s ohledem na její zřejmou pohodu.

Carlisle a Edward probíraly naše možnosti do budoucna z každého úhlu tichými hlasy, pokoušela sem se je neposlouchat. Nikdy nediskutovali, když byl Jakob kolem, protože byl jen jeden jistý způsob, jak zastavit stárnutí, a že to nebylo něco z čeho by byl Jakob vzrušený bylo zřejmé. Já taky ne. Příliš nebezpečné! můj instinkt na mě křičel. Jacob a Renesmee se zdáli být spojeni tolika způsoby, jako dvě poloviny jedné bytosti, dvě součásti celku. A všechny vlkodlačí tradice se shodovali v tom, že upíří jed byl rozsudek smrti, spíše než kurz k nesmrtelnosti. . . .

Carlisle a Edward vyčerpali výzkum na dálku, a teď se chystali následovat staré legendy k jejich zdroji. Měli jsme jít zpět do Brazílie, tam to mělo začít. V Ticunas měli legendy o dětech stejných jako Renesmee. ... Jestli vúbec děti jako ona kdy existovaly, snad nějaké pohádky o délce života polosmrtelných děti, stále váhali. . . .

Jedinou skutečnou otázkou bylo, kam přesně bychom měli jít.

Zdržovala jsem. Malá část ze mě chtěla zůstat v blízkosti Forks až do konce prázdnin kvúli Charliemu. Ale více než to mě táhla jiná cesta, o které jsem věděla, že přijde dřív- byla to jasná priorita. Samozřejmě, bude to sólový výlet.

Byla To jediná hádka s Edwardem, co jsem se stala upírem. Hlavním předmětem sporu byla "sólo" část. Ale fakta jsou taková jaká jsou, a můj plán byl jediný který dával smysl. Musela jsem navštívit Volturiovy, a musela jsem to udělat úplně sama.

Navzdory oslobodění od staré noční můry, od jakýchokoliv snú vůbec, bylo nemožné zapomenout na Volturiovy. Ani oni nás nenechali bez připomínky.

Až do dne, kdy se Aro ukázal, jsem nevěděla, že Alice poslala svatební oznámení vůdci Volturiových, byli jsme tehdy daleko na ESME ostrově, když měla vidění Volturiho vojáků - mezi nimi Jane a Aleca, pustošivě mocná dvojčata. Caius plánoval uspořádat lovčí party aby se přesvědčil, zda jsem ještě člověk, navzdory jejich prohlášení (protože jsem věděla o tajném upířím světe, buď se musím připojit, nebo mě ... umlčí trvale). Takže Alice poslala e-mailem oznámení, vzhledem k vidění, že tohle oddálí jejich příchod, když rozluští skrytý význam. Ale nakonec stejně přijdou. To bylo jisté.

Dárek sám o sobě nebyl otevřeně vyhrožující. Extravagantní, ano, téměř děsivý svou velkou extravagancí. Ta hrozba byla pod dělící čárou Arova blahopřejného listu, napsaná černým inkoustem na čtverci bíleho papíru Arovou vlastní rukou:

Těším se na setkání s novou paní Cullenovou osobně.

Dárek byl darovaný v ozdobně řezané, starobylé dřevěné krabičce vykládané zlatem a perletí, zdobený duhovými drahokamy. Alice řekla, že krabice byla sama o sobě tak drahocenný poklad, že by zastínil jakékoli šperk kromě jedného uvnitř.

"Vždycky jsem se divil, kde zmizeli korunovační klenoty poté co zosadili Jana Anglického ve třináctém století," řekl Carlisle. "Předpokládám, že by mě nemělo překvapovat, že Volturiovy v tom mají prsty."

Náhrdelník byl jednoduchý-zlato vetkané do tlustého řetězu, téměř šupinatého, hladkého jako had, který se obtočí těsné kolem krku. Jeden špek visel z lana: bílý diamant o velikosti golfového míčku.

Zřejmá připomínka v Arově listu, mě zajímla víc, než klenot. Volturiovy potřebují vidět, že jsem nesmrtelná, že Cullenovi poslechli jejich příkaz, a potřebují to vědět hned. Nesmíme dovolit aby se přiblížili k Forks. Existuje pouze jen jeden způsob, jak udržet naše životy v bezpečí.

"Nepújdeš sama," trval Edward na svém, drtil to přes zuby, zatínajíc ruce v pěst.

"Neublíží mi," řekla jsem, tak konejšivě, jak jsem jen dokázala, nutíc se do jistého tónu. "Nemají důvod. Jsem upír. Případ uzavřen. "

"Ne, v žádném případě. "

"Edwarde, je to jediný způsob, jak ji chránit."

Na tohle neměl odpověď. Moje logika byla vodotěsná.

I za krátký čas co jsem znala Ara, mi bylo jasné že je to sběratel-a jeho nejvíce ceněné poklady byly živé kousky. On spíš toužil po kráse, talentu, a raritách v řadách svých nesmrtelných následovníků než po jakémkoliv klenotu uzamčeném v jeho sklepení. Bylo už dost nešťastné, že zatoužil po Aliciných a Edwardových schopnostech. Nedávala bych mu žádný další důvod žárlit na Carlislovu rodinu. Renesmee byla nadaná a krásná a jedinečná- byla jediná svého druhu. Nesmí ji vidět, a to ani prostřednictvím někoho myšlenek.

A já byla jediná, jejíž myšlenky nemohl slyšet. Samozřejmě že pújdu sama.

Alice neviděla žádné problémy související s mou cestu, ale měla starost, protože její vize byly nezřetelné. Řekla, že byli podobně mlhavé, jako když záleží na rozhodnutí jestli dojde ke konfliktu, ale nebylo to jasně vidět. Tato nejistota zpúsobovala Edwardovo váhání, byl proti tomu, co jsem musela udělat. Chtěl jít se mnou, aspoň po spoj v Londýně, ale nechtěla jsem nechat Renesmee bez obou rodičú. Carlisle pújde místo něho. Oba nás to s Edwardem trochu uklidnilo s vědomím, že Carlisle by byl jen pár hodin ode mne.

Alice průběžně prohledávala budoucnost, ale to, co zjistila nesouviselo s tím co hledala. Nový trend v oblasti kapitálového trhu, možná Irinina návštěva na usmíření, ačkoli ještě nebyla pevně rozhodnuta, chumelenice, která neudeří po dobu dalších šesti týdnů; hovor od Renée (trénovala jsem "drsný" hlas, a denně se zlepšovala- Renée pořád myslela že jsem nemocná ale uzdravuju se).

Koupili jsme lístky do Itálie den po završení Renesmeeina třetího měsíce. Plánovala jsem velmi krátký výlet, takže jsem Charliemu o něm ani neřekla. Jakob věděl, a souhlasil s Edwardem. Nicméně, dnes byla debata o Brazílii. Jakob byl odhodlán jít s námi.

Tři z nás, Jakob, Renesmee, a já, jsme byli lovit společně. Dieta ze zvířecí krve nebyla Renesmeeina nejoblíbenější-a to byl důvod, proč Jakobovi bylo umožněno jít. Jakob z lovu udělal soutěž mezi nimi, což zpúsobilo že šla ochotněji než kamkoli jinam.

Renesmee měla zcela jasno v tom co je dobré a co zlé ohledem lovu lidí, akorát si myslela, že darování krve je hezký kompromis. Lidské jídlo ji nasytilo a vypadalo to že její tělo ho přijímá, ale reagovala na všechny druhy pevných potravin se stejnou mučednickou výdrží jako na květák a fazole. Zvířecí krev byla přinejmenším lepší než to. Měla soutěživou povahu, a výzva k překonání Jákoba ji vzrušila natolik, že lovila.

"Jakobe," řeklac jsem, snaží se zdúvodnit znovu zatímco Renesmee tančila před námi po dlouhé mýtině, hledajíc vůně které měla ráda. "Máš tady povinností. Seth, Leah-"

Zafrkal. "Já nejsem chúva smečky. Oni všichni mají v La Push stejnou odpovědnost. "

"Druh jako jste vy? oficiálně vás vyloučí ze školy, a pak? Pokud budete držet krok s Renesmee, budete muset studovat mnohem obtížněji. "

"Je to jen studijní volno. vrátím se do školy, když se věci ... zpomalí. "

Přestala jsem se soustředit na hádku když řekl tohle a oba jsme se automaticky podívali na Renesmee. Zírala na sněhové vločky třpytící se jí vysoko nad hlavou, roztápající se dřív než stihli dopadnout na sežloutlou trávu na louce ve tvaru dlouhé šipkyv na níž jsme se octli. Její rozevláté šaty barvy slonoviny byli jen o odstín tmavší než sníh, a jejím narudlým kudrlinkám se podařilo lesknout se, i když slunce bylo pohřben hluboko nad mraky.

Jak jsme se na ní dívali, na moment se přikrčila a pak vyskočila patnáct stop dop vzduchu. Její malé ruce se sevřeli kolem vločky a ona se lehce snesla zpátky na nohy.

Obrátila se k nám se svým šokujícím úměvem-opravdu to nebylo něco, na co by se dalo zvyknout-a otevřela ruce, aby nám ukázala dokonale tvarovanou osmicípou ledovou hvězdičku v dlani před tím, než se roztopila.

"Pěkné," zvolal Jakob vděčně. "Ale já myslím, že zpomaluješ, Nessie."

Soustředila se zpět na Jakoba, rozevřel náruč přesně v momentu kdy po něm skočila.Méli to dokonale nacvičené. Délala to vždy když chtěla něco říct. Pořád upřednostňovala nemluvit nahlas.

Renesmee se dotkla jeho obličeje, toužebně se mračíc jak sme všichni zaslechli malé stádo losů pohybující se dál v lese.

"Jiiiistě nemáš žízeň, Nessie," odpověděl Jákob trochu sarkasticky, ale více shovívavě, než cokoli jiného. "Jenom se prostě bojíš, že zase chytím ten největší kus!"

Vyletěla zpět z Jakobovy náruče, lehce  přistála na nohou, a překulila oči-v tom momentě vypadala jako Edward. Pak odpálila směrem ke stromúm..

"Mám to," řekl Jákob, když jsem se chystala ji následovat. Strhl si tričko, a vypálil za ní do lesa, už se chvějíc. "Nepočítá se když podvádíš," zavolal na Renesmee.

Usmála jsem se na lístky třepetající se za nimi, potřásajíc hlavou. Jakob byl někdy dítětem více než Renesmee.

Na chvíli jsem zastavila dávajíc mým lovcúm pár minut náskok. Mělo by být jednoduché stopovat je, a Renesmee by mě ráda překvapila  velikostí své kořisti. Znovu jsem se pousmála.

Úzká louka byla velmi tichá, velmi prázdná. Třepetající sníh topící se nademnou, téměř zmizel. Alice viděla, že se ještě po mnoho týdnú neudrží.

Obvykle jsme na tyto lovecké výlety chodívali Edward a já. Ale Edward byl dnes s Carlislem, plánovali výlet do Ria, Jakobovi za chrbtem. ... Zamračiôa jsem se. Když se vrátíme, postavím se na Jakobovu stranu. Měl by jít s námi. Měl na tomhle všem stejný podíl jako všichni ostatní-jeho život byl v sázce, stejně jako múj.

Zatímco  moje myšlenky byly ztraceny v blízké budoucnosti, moje oči se rutinně prohlíželi úbočí,pátrajíc po kořisti, vyhledávajíc  nebezpečí. Nepřemýšlela jsem o tom, nutkání bylo pudové.

Možná že existoval nějaký důvod pro mé skenování, drobná spoušť, která dala do pohybu mé smysly ostré jako břitva dřív, než jsem si uvědomila.

Jak moje oči poletovali přes okraj vzdáleného srázu, šedomodře vystupujícímu proti zeleno-černému lesu, jeden záblesk-stříbrná, nebo to byla zlatá?-upoutal mou pozornost.

Múj upřený pohled se zaměřil na barvy, které tam neměly být, tak daleko v mlze, že orel by toho nebyl schopen. Zírala jsem.

Ona zíral zpět.

To že byla upír bylo zřejmé. Její kůže byla jak bílý mramor, textura milion krát hladší než lidská kůže. Dokonce i pod mraky se občas zaleskla. Kdyby ji neprozradila kúže, udělala by to její nehybnost. Pouze upíři a sochy dokážou být tak dokonale nehybné.

Její vlasy byly světlé, světle blond, téměř stříbrné. To byl záblesk, který upoutal mou pozornost. Viseli jí rovně jako pravítko otupujíc hrany její brady, rozdělené uprostřed.

Byla pro mě cizí. Byl jsem si naprosto jistá že jsem ji nikdy dřív neviděla, dokonce ani jako člověk. Žádná z tváří v mé kalné paměti nebyla stejné jako tahle. Ale okamžitě jsem ji spoznala, podle jejích tmavě zlatých očí.

Irina se navzdory všemu rozhodla přijít.

Chvilku jsme na sebe zírali.  Divila bych se, kdyby taky okamžité uhodla kdo jsem. Pozvedlas jsem ruku abych zamávala  ale její rty se slabounce zkroutili, takže její tvář nabyla rázem nepřátelský výraz.

Slyšela jsem z lesa Renesmeein křik vítězství, ozvěnu Jakobova vytí, a viděla jsem Irininu reflexivní grimasu, když k ní doletěla ozvěna o několik vteřin později. Její pohled sklouzl mírně do prava, a já věděla, co vidí. Obrovského  červenohnědého vlkodlaka, možná toho, který zabil jejího Laurenta. Jak dlouho nás pozorovala? Dost dlouho na to, aby viděla náš laskavý rozhovor, byla jsem si jista.

Její tvář se stáhla bolestí.

Instinktivně jsem pozvedla paže v ospravedlňujícím gestu. Obrátila se zpátky ke mně, a její rty se ohrnuli přes zuby. Její čelisti se otevřeli jak zavrčela.

Když se slabý zvuk dostal až ke mně, ona se již obrátila a zmizela v lese.

"Sakra!" zasténala jsem.

Vběhla jsem do lesa za Renesmee a Jakobem, neochotně je spustíc s očí. Nevěděla jsem kterým směrem Irina šla, ani jsem nedokázala přesně odhadnout jak rozzuřená, právě teď byla. Pomsta byla posedlost společná všem upírúm, nebylo snadné ji potlačit.

Běžíc plnou rychlostí, mi trvalo jen dvě sekundy kým sem je doběhla.

"Můj je větší," Slyšela jsem, že jak trvá Renesmee na svém, jak jsem prolomila husté trní na malém prostranství, kde stáli.

Jakobovy uši přilehli k hlavě jak zachytil múj výraz, nakrčil se vpřed, odhalujíc zuby-jeho čenich byl posákaný krví z úlovku. Jeho oči střelili do lesa. Bylo slyšet vrčení deroucí se mu z hrdla.

Renesmee bya každým coulem v pozoru stejně jako Jakob. Upustila mrtvého jelena k nohám, a skočila do mé čekající náruče, tisknouc své zvědavé ruce k mé tváře.

"Přeháním," rychle jsem je ujistila. "Je to dobrý, myslím. Vydrž. "

Vytáhla jsem mobilní telefón a zmáčkla rychlé vytáčení. Edward odpověděl na první zvonění. Jakoba a Renesmee odhodlaně poslouchali při mně když jsem situaci líčila Edwardovi.

"Přijeď, a přiveď Carlisla," vypálila jsem tak rychle, že jsem se divila že mi Jakob rozuměl. "Viděla jsem Irinu, a ona viděla mě, ale pak uviděla, Jakoba a zešílela a utekla, myslím. Ještě se tu neukázala, ale vypadala pěkně naštvaná takže možná se ukáže. Když ne, ty a Carlisle byste měli jít za ní a promluvit s ní. Cítím se tak špatně. "

Jakob zachrčel.

"Budeme tam do půl minuty," ujistil mě Edward, a já slyšela jak rozvířil vzduch když vystřelil.

Vrátili sme se zpět na dlouhou louku a pak s Jakobem tiše čekali a pozorně naslouchali, ale zvuk návatu nebylo slyšet.

Když sme zvuk zachytili, zněl velmi povědomně. A pak byl Edward u mne, Carlisle pár sekund pozadu. Byl jsem překvapena, když jsem uslyšela těžké polštářky velkých tlapek následujících za Carlislem. Nemělo mě to překvapit. Když Renesmee hrozila cio i jen špetka nebezpečí, bylo samozřekňjmé, že Jakob zavolal posily.

"Byla nahoru na hřebenu," Řekla jsem jim najednou, ukazujíc na místo. Pokud Irina běžeka, měla už docela slušný náskok. Zastaví a bude naslouchat Carlislemu? Její výraz mi napovídala že ne.. "Možná bys měl zavolat Emmetta a Jaspera ať jdou s Váma. Vypadala ... opravdu naštvaná. Vrčela na mě. "

"Cože?" řekl Edward zlostně.

Carlisle mu položil ruku na rameno. "Ona truchlí. Pújdu za ní."

"Jdu s vámi," trval na svém Edward.

Vyměnili si dlouhý pohled-Carlisle snad zvažoval Edwardúv hněv na Irinu proti užitečnosti jeho čtení myšlenek. Konečně, Carlisle přikývl, a obrátili se, aby našli stopu, aniž by zavolali Jaspera a Emmetta.

Jakob se netrpělivě rozzlobil a postrčil mě čumákem do chrbta. Chtěl mít Renesmee zpátky v bezpečí domu, pro všechny případy. Souhlasila jsem s ním, takže sme se náhlili domú se Sethem a Leah v patách.

Renesmee byla spokojená v náručí, jednou rukou stále na mé tváři. Vzhledem k tomu, že lov byl přerušen, musela se spokojit s darovanou krví. Její myšlenky zněly trochu domýšlivě.