B&E

36. Krvežíznivost

Přišli okázale, svým zpúsobem krásní.
Přišli v přísné, formální formaci. Hýbali se spolu, ale nebyl to pochod, vypluli perfektně sehraní spomezi stromú-tmavý, neporušený tvar, zdálo se že se pohybují pár palcú nad bílým sněhem, tak hladký byl jejich postup.
Vnějšího obvod byl sivý; s každou další řadou smřem dovnitř tmavší, ve středu nejhlubší černá. Každá tvář byla zastíněná kapucí. Na omdlení šoupavý zvuk jejich nohou byl natolik pravidelný, že to bylo jako hudba, komplikovaný neomylný rytmus.

Na nějaké znamení, které jsem nepostřehla-nebo snad žádné nebylo, pouze tisíciletí praxe-se sestava rozložila směrem ven. Pohyb byl příliš upjatý, příliš pravoúhlý, příliš připomínal otevírající se květinu, i barvou, byl to otevírající se vějíř, graciézní, ale příliš hranatý.

Šedě odětá část se rozložila na bocích, zatímco tmavší formy postupovali prudce dopředu přesně ve středu, každý pohyb pečlivě kontrolován.
Jejich postup byl pomalý, ale záměrný, a to beze spěchu, bez napětí, bez úzkosti. Bylo to tempo nepřemožitelných.
Tohle byla téměř moje stará noční můra. Jediné, co chybělo byla zlomyslná chtivost kterou jsem viděla v jejích tvářích v mém snu-úsměv mstivé radosti. Až doteď byli Volturiovi příliš disciplinovaní než aby ukázali vůbec nějaké emoce. Také nevykazovali překvapení nebo zděšení před sbírkou upírú kteří na ně čekali-sbírkou která ve srvonání s nimi vypadala chaotická a nepřipravená.

Nedali najevo překvapení před obrovským vlkem který stál v našem středu.

Nemohla jsem se ubránit abych je nespočítala. Bylo jich třicet dva. I kdyby jste nepočítali dvě zaostávajíci, černě oděté postavy úplně vzadu, myslím že to byli manželky-chráněná poloha naznačovla že se útoku nezúčastní-pořád nás počtem převyšovali. Bylo nás jen devatenáct, kteří budou bojovat, a pak dalších sedm, kteří se jen budou dívat, jak budem zničeni. Dokonce i kdybychom započítali deset vlků, měli nás.

"jdou Rudokabátníci, jdou Rudokabátníci," mumlal Garrett záhadně sám k sobě a pak se uchechtl. Posunul se krok blíže ke Kate.
"Přijeli," zašeptal Vladimir Stefanovi.
"Manželky," zasyčel zpět Stefan. "Celá garda. Všichni dohromady. Je dobře že jsme nezkusili Volterru. "

A pak, jako kdyby jich nebylo dost, zatímco Volturiovi pomalu a majestátně pokračovali, za nimi začali vstupovat na mýtinu další upíři.
Tváře v tomto zdánlivě nekonečném přílivu upírú byli protikladem k bezvýrazným disciplinovaným obličejúm Volturiú –tihle vyzařovali kaleidoskop emocí. Zpočátku to byl šok, a dokonce i úzkost jako viděli nečekanou silou čekající na ně. Ale tyhle obavy, prošli rychle, byli v bezpečí ve své drtivé převaze, v bezpečí jejich pozice za nezastavitelnou sílou Volturizú. Jejich projev se vrátil k výrazu, který měli na tvářích předtím než jsme je překvapili.
Bylo snadné pochopit jejich způsob myšlení- tvářili se jednoznačně. Tohle byl rozhněvaný dav, vydrážděný k šílenství a otročící pro spravedlnost. Plně jsem si neuvědomila upíří postoj k nesmrtelným dětem, doku jsem si nepřečetla tyto tváře.
Bylo jasné, že tato různorodá, chaotická horda-dohromady více než čtyřicet upírú-byli svědkové Volturiú. Kdbychom byli mrtví, šířili by řeči, že zločinci byli vyhlazeni, že Volturiovi jednali úplně nestranně. Většina vypadala, jako by doufali, ve víc než jen možnost stát se svědkem- chtěli pomoct trhat a pálit.
Nemodlili jsme se. I kdybychom mohli nějak neutralizovat výhody Volturiú, pořád by nás mohli pochovat pod hromadou jejich těl. I kdybychom zabili Demetriho, Jakob nebude schopen předběhnout je.
Cítila jsem stejné kompletní porozumění klesající kolem mě. V ovzduší převážilo zoufalství, tlačící mě víc než předtím.
Bylo zřejmé že jeden upír mezi odpúrci k nim nepatří, rozeznala jsem Irinu jak váhá mezi dvěma skupinami, její výraz vynikal mezi ostatními. Irinin zděšeně upřený pohled byl Tanyině pozici v přední linii. Edward zavrčel, je velmi tiše, ale vášnivě.
"Alistair měl pravdu," zamumlal Carlislovi.
Sledovala jsem Carlislúv tázavý pohled na Edwarda.
"Alistair měl pravdu?" zašeptala Tanya.
"Oni-Caius a Aro-přišli ničit a získat," Edward vydechl téměř tiše zpět jen naše strana to slyšela. "Oni mají mnoho vrstev strategie již na svém místě. Pokud se Irinino obvinění nějak ukáže být nepravdivé, najdou si další důvod, proč zaútočit. Ale teď vidí Renesmee, takže jsou naprosto optimistickí o průběhu akce. Dalo by se ještě pokusit se bránit proti jejich další nepřirozeným silám, ale nejprve budou muset zastavit, aby slyšeli pravdu o Renesmee. "Pak ještě tišeji. ", Což nemají v úmyslu udělat."
Jakob vydal trochu divné zafunění.
A pak nečekaně o dvě sekundy později se průvod zastavil. Tichá  hudba dokonale synchronizovaných pohybů se změnila na ticho. Bezchybná disciplína zůstala nepřerušená; Volturiovi zmrzli v absolutním tichu jako jeden. Stáli asi sto yardů od nás.

Za mnou, po stranách, jsem slyšela, jak bijou velká srdce, blíž než kdykoliv předtím. Riskla jsem pohled do leve a do prava, abych viděla, co zastavilo postup Volturiú.
Vlci se k nám přidali.
Na obou stranách naši nerovnoměrné line, byli vlci rozvětvení v dlouhé, hraničné formaci. Ušetřila jsem zlomek vteřiny abych zaznamenala že tam bylo víc než jen deset vlkú, abych rozeznala vlky které jsem znala a ty, které jsem předtím neviděla. Bylo jich šestnáct rozmístěných rovnoměrně kolem nás-celkem sedmnáct, počítajíc Jakoba. Bylo jasné, z jejich výšky a nadrozměrných tlapek, že všichni nově příchozí byli velmi, velmi mladí. Myslím že jsem to měla předvídat. S tolika upíry utábořenými v okolí, byla vlkodlačí populační exploze nevyhnutelná.
Více dětí, které zemřou. Divila jsem se, proč to Sam dovolil, a pak jsem si uvědomila, že neměl jinou možnost. Pokud by se kterýkoli z vlků postavil na naši stranu, Volturiovi by jistě vyhledali zbytek. Dali do hry celý svúj druh.
A my prohrajem.
Náhle jsem byla vzteklá. Pod vztekem jsem byla vražedně rozčílená. Moje beznadějné zoufalství úplně zmizelo. A na nejasná načervenalá záře zahalila tmavé postavy předemnou, a vše, co jsem chtěla v té chvíli byla šance zatnout do nich zuby, otrhat jim končetiny od těla a upálit je na hranici. Byla jsem tak šílená že bych mohla tancovat kolem hranice, kde se praží zaživa; smála bych se, zatímco se mění v dým. Moje rty se automaticky stáhli a tiché, nelítostné bručení rozeznělo můj krk z jámy mého žaludku. Uvědomila jsem si, že koutky mám zvednuté v úsměvu.
Zafrina a Senna vedle mě tiše vrčeli v ozvěně. Edward mi stlačil ruku kterou mi stále držel, aby měč upozornil.
Zatíněné tváře Volturiú byly stále z větší části bezvýrazné. Pouze dva páry oči neprozrazovali vůbec žádné emoce. V samém centru, dotýkajíc se rukama, Aro a Caius zastavili aby shodnotili, a celá garda zastavila s nimi, čekajíc na příkaz zabít. Ti dva se na se na sebe nedívali, ale bylo zřejmé, že komunikují. Marcus, který se dotýkal Ara na druhé straně se nezdál být součástí konverzace. Jeho výraz nebyl tak tupý jako u gardy, ale byl téměř prázdný. Zdálo se že se docela nudí, stejně jako když jsem ho viděla předtím.

Postavy svědkú Volturivých byli nakloněny směrem k nám, jejich oči zuřivě zafixované  na Renesmee a na mě, ale zůstali stát blízko okraje lesa, čímž ponechávali široký prostor mezi sebou a vojáky Volturiú. Pouze Irina se vznášela blízko za Volturii, jen pár kroků od starobylých žen-obě s blond vlasy a vybledlou kúží a potaženýma očima-a jejich dvou masivních bodyguardú.

Byla tam jedna žena v tmavěji šedém plášti hned za Arem. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to, že se ve skutečnosti dotýká jeho zad. Bylo to další štít, Renata? Byla jsem stejně jako Eleazar zvědavá, jestli bude schopna odpudit mně.

Ale já bych nepromrhala svúj život ve snaze dostat Caia nebo Ara. Měla jsem více dúležitých cílú.
Teď jsem hledala jak je naplnit a neměla jsem problém vybrat dva útlé, tmavě šedé pláště blízko srdci seskupení. Alec a Jane, docela dobře nejmenší členové gardy stáli po Marcusově boku, doprovázeni Demetrim na straně druhé. Jejich tváře byly krásně hladké, což jim nic neubíralo, ale měli na sobě nejtmavší plášě s výjimkou černých plášťú Starých. Čarodějnická dvojčata, jak jim říkal Vladimir. Jejich síla byla základním kamenem ofenzivy Volturiú. Šperky v Arově sbírce.
Moje svaly se napjali a ústa mi zaplavil jed.
Arovy a Caiovy potažené červené oči  probleskli celou naší linii. V Arově tváři jsem četla zklamání jak jeho upřený pohled přelétl přes naše tváře znovu a znovu, hledajíc jednu, která chyběla. Rty mu ztuhli zklamáním.
V té chvíli jsem necítila nic než vděčnost že Alice utekla.
Jak se pauza prodlužovala, slyšela jsem, jak se Edwardovi zrychlil dech.
"Edwarde?" zeptal se Carlisle, tiše a úzkostlivě.
"Nejsou si jisti, jak postupovat. Zvažují  možnosti, výběr klíčových cílů-mě, samozřejmě tebe, Eleazara, Tanyu. Marcus čte sílu našich vzájemných vazeb, hledá slabá místa. Dráždí je přítomnost Rumunú. Bojí se tváří, které neznají- zejména Zafrina a Senna-a přirozeně vlkú. Ještě nikdy předtím je nikdo nepřevážil počtem. To je to, co je zastavilo. "
"Převážil počtem?" zašeptal Tanya nedůvěřivě.
"Nepočítají své svědky," vydechl Edward. "Pro gardu jsou nic, nesmyslní. Aro má prostě rád publikum. "
"Měl bych promluvit?" zeptal se Carlisle.
Edward zaváhal, pak přikývl. "Tohle je jediná šance, kterou dostaneš."
Carlisle narovnal ramena a vystoupil o několik kroků před naší obrannou linii. Nenáviděla jsem vidět ho osamotě, nechráněného.

Rozpřáhl ruce, držíc dlaně nahoru, jako kdyby v pozdravu. "Aro, můj starý příteli. Jsou to staletí. "
Na Bílé mýtině bylo na dlouhý moment mrtvé ticho. Cítila jsem napětí převalující se přes Edwarda jako poslouchal Arovo hodnocení Carlislovych slov.  Napětí rostlo jak sekundy odtikávali.

A pak Aro vystopil vpřed z centra formace Volturiú. Štít, Renata, se přesunul s ním, jako kdyby špičky jejích prstů byly všité do jeho pláště. Poprvé Volturiovi zareagovali. A mumlavé  nadávky se převalili přes linii, obočí stažená v mračení, rty zvlněné od zubů. A několik strážcú se naklonilo vpřed a přikrčilo.
Aro natáhl jednu ruku k nim. "Klid."
Udělal ještě několik krokú, pak naklonil hlavu ke straně. Jeho mléčné oči svítili zvědavostí.
"Čistá slova, Carlisle," vydechl svým tenkým, slabým hlasem. "Zdají se být vyvedení z míry, protože se domnívají, že jste shromáždili armádu, aby mě zabila, a zabila mé drahé."

Carlisle potřásl hlavou a natáhl pravou ruku dopředu, jako kdyby nebylo mezi nimi pořád ještě téměř sto yardů. "Stačí dotknout se mé ruky, abya věděl, že to nikdy nebyl můj záměr."
Arovy bystré oči se zúžili. "Ale jak by mohl váš záměr zavážit, drahá Carlisle, tváří v tvář tomu, co jste udělali?" zamračil se a stín smutku přeletěl jeho postojem-ať už to byl skutečný nebo ne, nemohla jsem říct.
"Nespáchal jsem zložin, za který si mě přišel potrestat."
"Pak odstup stranou a nech nás potrestat viníky. Vskutku, Carlisle, nic by mne nepotěšilo víc, než ušetřit dnes tvúj život. "
"Nikdo ho nespáchal, Aro. Dovol mi to vysvětlit. " Carlisle opět nabídl ruku.
Než Aro mohl odpovědět, Caius se posunul rychle vpřed k Arovi.
"Tolik nesmyslných pravidel, mnoho zbytečných zákonů, které vytvoříte sami pro sebe, Carlisle," bílovlasý Starý zasyčel. "Jak je možné, že obhajujete porušení toho jediného na kterém opravdu záleží?"
"Zákon nebyl porušen. Pokud budete poslouchat-"
"Vidíme dítě, Carlisle," prskal Caius. "Nedělej z nás hlupáky."
"Ona není nesmrtelná. Ona není upír. Mohu to snadno dokázat, stačí pár chvil-"
Caius ho uřízl. "Jestli není zapovězena, proč jste shromáždili prapor, aby ji chránil?"
"Svědci, Caie, stejně jako jste si je přivedli vy." Carlisle ukázal na rozzlobený dav na okraji lesa, některé z nich v reakci na to vrčeli. "Každý jeden z těchto přátel vám múže říci o dítěti pravdu. Nebo se na ni můžete jen dívat, Caie. Podívejte se na proudění lidské krve v její tváři. "
"Rafinované!" vyprskl Caius. "Kde je ten udavač? Nechť předstoupí! "Natahoval krk, až kým nevapátral Irinu prodlévající za ženama. "Ty! Pojď! "

Irina na něj nechápavě zírala, ve tváři výraz jako někdo, kdo se ještě zcela neprobral z noční múry. Caius ji netrpělivě uchopil za prsty. Jeden z obrovských strážcú manželek se přemístil k Irině a postrkával ji hrubě do zad. Irina dvakrát mrknula a pak šla pomalu v transu ke Caiovi. Zastavila se několik yardú, oči stále na sestrách.
Caius překlenul vzdálenost mezi nimi a praštil jí přes obličej.
Nemohlo jí to ublížit, ale v tom činu bylo něco strašně ponižujícího. Bylo to jako sledovat někoho jak kope psa. Tanya a Kate současně zasyčeli.
Irinino tělo ztuhlo a její oči se konečně zaostřili na Caia. Ten ukázal drápovitým prstem na Renesmee, která visela na mých zádech, prsty pořád zamotané v Jakobově kožichu. Caius docela zčerveněl v mém zuřivém pohledu. Skrze Jakobův hrudník rachotilo vrčení.
"To je to dítě které jsi viděla?" zeptal se Caius. "To, které bylo zřejmě více než člověk?"
Irina mžourala na nás, zkoumají Renesmee poprvé od vstupu na mýtinu. Její hlava se nakláněla na stranu, výrazem jí projížděla zmatenost.
"Tak co?" prskl Caius.
"Já ... Nejsem si jistá," řekla zmateným tónem.
Caiova ruka se napřáhla jako by ji chtěl dát znovu pohlavek. "Co tím myslíš?" Řekl ocelovým šeptem.
"Není stejná, ale myslím si, že je to stejné dítě. Co chci říct, že se změnila. Tohle dítě je větší než to, které jsem viděla, ale-"
Caiúv rozzuřený dech práskal přes jeho zaťaté zuby, a Irina zmlkla bez toho že by dokončila. Aro přilétl ke Caiovi položil krotící ruku na jeho rameno.
"Dej se dohromady, bratře. Máme čas, abychom to vyřešili. Není nutno spěchat. "
 Caius se se zasmušilým výrazem obrátil k Irině zády.
"Nyní, drahoušci," řekl Aro teplým, sladkým šeptem. "Ukažte mi, co se mi snažíte říct." Ruku natáhl k ohromené upírce.
 Irina ho nejistě vzala za ruku. Držel jí pouze pět sekund.
"Vidíš, Caius?" Řekl. "Je to jednoduchá záležitost, jak dostat to, co potřebujeme."
Caius mu neodpověděl. Koutkem oka Aro blýskl po svém publiku, po svém davu, a pak se obrátil zpět ke Carlislovi.
"A tak máme tajemství v našich rukou, jak se zdá. Zdá se jako by dítě vyrostlo. Přesto z Irininy první vzpomínky jasně vyplývá, že dítě je nesmrtelné. Zvláštní. "
"To je přesně to, co se pokouším vysvětlit," řekl Carlisle, a ze změny v jeho hlase jsem odhadovala že mohu doufat v jeho úlevu. Byla to pauza která přibila všechny naše nejasné naděje.
Já necítila úlevu. Čekal jsem, téměř znecitlivěná vzteky, na rozložení strategie které Edward slíbil.
Carlisle opět napřáhl ruku.
Aro na chvíli zaváhal. "Raději bych dostal vysvětlení od někoho kdo je více středem příběhu, příteli. Mýlím se, když předpokládám, že toto porušení nebyla tvoje práce? "
"Nebylo žádné porušení."
"Múže být, já potřebuju každý odstín pravdy." Arúv měkoučký hlas ztvrdl. "A nejlepší způsob, jak ho dostat, je mít důkaz přímo od tvého vašeho talentovaného syna." Naklonil hlavu směrem k Edwardovi. "Podle toho jak dítě lpí na jeho novorozené družce,předpokládám, že Edward je do toho zapleten.“
Samozřejmě chtěl Edwarda. Poté, co uvidí do Edwardovy hlavy, bude znát všechny naše myšlenky. Kromě mých.
Edward se obrátil k rychlému polibku na mé a Renesmeeino čelo, vyhnouc se mým očím. Pak kráčel přes zasněžené pole, poklepajíc na Carlislovo rameno jak prošel kolem. Slyšela jsem zezadu tichý nářek-Esmeina hrúza se prolomila.
Červená mlha kterou jsem viděla kolem armády Volturiú plála jasnější než předtím. Nemohla jsem se dívat na Edwarda jak křižuje prázdnou bílou mýtinu sám-ale také jsem nemohla unést, že je Renesmee o krok blíže k našim protivníkům. Protichúdné pocity mě trhali ve dví, zmrzla jsem tak pevně, že jsem cítila jako by se mé kosti mohli rozbít pouze z tlaku který byl na Né vyvíjen.
Viděla jsem Janin úsměv jak Edward překročil střed vzdálenosti mezi námi, když přišel blíže k nim než k nám.

Zpúsobil to ten malý arogantní úsměv. Můj vztek dosáhl vrcholu, dokonce víc než zuřící krvežíznivost, kterou jsem cítila v okamžiku když se k nám připojili vlci odhodlaní. Na jazyku jsem cítila chuť šílenství-Cítila jsemjak mě zalila jako přílivová vlna čistá síla. Moje svaly se napjaly, a jednala jsem automaticky. Rozhodila jsem štít se vší silou své mysli, a mrštila jím přes nemožnou vzdálenost pole-desetinásobek mé nejlepší vzdálenosti-jako oštěpem. Vyhekla jsem vypětím.
Štít vanul ven ze mě v bublině přímé energie, atomový hřib tekuté oceli. Pulsoval jako živý-cítila jsem ho, od vrcholu k hranám.
Nyní v mé mysli nebyl žádný elastický odpor, v tomto okamžiku syrové síly, jsem viděla že zpětný náraz který jsem cítila předtím byl múj vlastní-ta neviditelná část sebeobrany ke mně tesně přiléhala, podvědomě neochotná jít dá lode mne. Teď jsem ho oslobodila a můj štít explodoval bez námahy dobrých padesát yardů ode mne, stačil jen zlomek mého soustředění. Cítila jsem ho jako další sval, který mně bude poslouchat. Přitlačila jsem a roztáhla ho do tvaru dlouhého, špičatého oválu. Vše pod flexibilním železným štítem bylo náhle mou součástí-Cítila jsem životní sílu všeho co bylo zahrnuto po dním jako světlé teplé body, oslňující světla okolních která jiskřila kolem měNatáhla jsem štít přes celou délku mýtiny, a vydechla úlevou, když jsem se cítila jak bylo Edwardovo brilantové světlo zahrnuto  do mé ochrany. Držela jsem, napínajíc tento nový sval tak, že Edwarda těsně obklopoval, tenký, ale nepřekonatelný listu mezi jeho tělem a našimi nepřáteli.

Uběhla sotva sekunda. Edward pořád kráčel k Arovi. Všechno se úplně změnilo, ale nikdo kromě mě si nevšiml výbuchu. A vyplašený smích mi unikl pomezi rty. Cítila jsem jak se na mne ostatní podívali a viděla jsem jak Jakob na mně vyvalil velké černé oči, jako bych ztratila rozum.
Edward se zastavil pár kroků od Ara, a ja si uvědomila s určitým zklamáním, že i když bych jistě mohla, neměla bych zabránit aby došlo k téhle výměně. To byl zlom všech našich příprav: donutit Ara vyslyšet naši verzi příběhu. Udělat to byla téměř fyzická bolest, ale neochotně jsem zvedla svúj štít a nechala Edwarda znovu nekrytého. Veselá nálada zmizela. Zcela jsem se zaměřila na Edwarda, připravena ho okamžitě zaštítit, kdyby se něco pokazilo.

Edward mi připadal neohroženě arogantně, natáhl svou ruku k Arovi, jako kdyby mu  přiznával velkou čest. Aro se zdál být potěšen jeho postojem, ale jeho potěšení nebylo celkové. Renata se nervózně chvěla v Arvě stínu. Caius se mračil tak hluboce, že to vypadala jako kdyby jeho papírová, průsvitná kůže pukla natrvalo. Malá Jane ukázala zuby, a vedle ní Alecovy oči zostřili v koncentraci. Vytušila jsem, že byl připraven, stejně jako já, aby jednal v druhé výzvě.
Aro překlenul vzdálenost aniž by zastavil-a opravdu, čeho by  se bál? Mohutné stíny světle šedých plášťú-podsaditých bojovníkú jako byl Felix-byli jen o několik yardů dál. Jane a její spalující dar mohl Edwarda srazit na zem, svíjicího se v křeči. Alec by ho mohl oslepit a ohlušit než by udělal krok Arovým směrem. Nikdo nevěděl, že jsem měla sílu je zastavit, ani Edward.
S klidným úsměvem uchopil Aro Edwardovu ruku. Jeho oči se najednou zavřeli, a pak shrbil ramena pod náporem informací.
Každá tajná myšlenka, každá strategie, každý pohled-vše co Edward slyšel v myslích kolem sebe během posledního měsíce-byli teď Arovy. A dál zpět-každá Alicina vize, každý tichý moment s naší rodinou, každý obraz v Renesmeeině mysli, každý polibek, každý dotek mezi Edwardem a mnou ... To všechno teď taky patřilo Arovi.
Frustrovaně jsem zasyčela, a štít se roloval s mým podrážděním, přesouvajíc svůj tvar a roztahujíc se kolem naší strany.
"Klid, Bello," šeptala mi Zafrina.
Ztisla jsem zuby.
Aro se i nadále soustředil na Edwardovy vzpomínky. Edward sklonil hlavu taky, svaly v krku napjaté, jak opět četl vše, co si od něho Aro bral, a taky Arovu odpověd.
Tato dvojsměrná, ale nerovná konverzace pokračovala dost dlouho na to, že to dokonce i stráže nesli těžce. Tiché mumlání probíhalo linií, kým Caius ostře nevyštěkl, aby mlčeli. Jane se posouvala kupředu jak si nemohla pomoct, a Renatina tvář byla napjatá vyčerpáním. Chvíli jsem zkoumala tento silový štít, který se zdála být tak vyděšený a slabý, i když byla Arovi užitečná, mohla bych říct, že nebyla žádný bojovník. Její prací nebylo bojovat, ale chránit. Nebyla v ní žádná krvežíznivost. Surová, jak jsem byla, jsem věděla, že kdyby to bylo mezi ní a mnou, rozmázla bych ji.
Přeostřila jsem jak se Aro narovnal, jeho oči se v zábklesku otevřeli, v jejich výrazu baázeň a ostražitost. Edwardovu ruku nepustil.
Edward uvolnil, pořád tak lehce.
"Vidíš?" zeptal se Edward klidným sametovým hlasem.
"Ano, vidím, vskutku," souhlasil Aro, a překvapivě působil téměř potěšeně. "Pochybuji o tom, že mezi bohy nebo smrtelníky někdy někdo viděl tak jasně."
Ukázněné tváře strážcú vykazovala stejnou nedůvěru, jakou jsem cítila já.
"Dal jsi mi toho mnoho k přemýšlení, mladý příteli," pokračoval Aro. "Mnohem víc, než jsem očekával." Přesto pořád nepustil Edwardovu ruku a Edwardúv napjatý postoj byl postojem naslouchajícího.
Edward neodpověděl.
"Můžu se s ní setkat?" žádal Aro- téměř prosil-s náhlým dychtivým zájmem. "Nikdy jsem nesnil o existenci něčeho takového po všechna ta staletí. Jaký přírustek do našich dějin! "
"O čem tohle je, Aro?" vypálil Caius předtím než mohl Edward odpovědět. Jen ta otázka mě donutila přitáhnout Renesmee do náručí, kolébat ji starostlivě na hrudi.
"Něco o čem jsi nikdy nesnil, můj praktický příteli. Chvilku přemýšlej, pokud jde o soud, který jsme zamýšleli zajistit to již neplatí. "
Caius zasyčel překvapen jeho slovy.
"Klid, bratře," upozornil ho Aro konejšivě.
Tohle by byla dobrá zpráva-tohle byli ta slova ve která jsme doufali, milost o které jsme si nemysleli že by byla možná. Aro naslouchal pravdě. Aro připustil, že zákon nebyl porušen.
Ale moje oči se upínali na Edwarda, a já viděla, jak se mu v zádech svaly napjali. Přehrála jsem si v mysli Arovu výzvu o přemýšlení ke Caiovi, a slyšela dvojí význam.
"Seznámíš mě se svojí dcerou?" požádal Aro Edwarda znovu.
Caius nebyl jediný, kdo zasyčel nad tímto novým odhalením.
Edward neochotně přikývl. A přesto, Renesmee zvítězil nad tolika jinými. Aro se vždy zdál být vúdcem Starších. Kdyby byl na její straně, mohla by ostatní jít proti nám?
Aro stále svíral Edwardovu ruku, a teď odpověděl na otázku, kterou jsme my ostatní neslyšeli.
"Myslím, že kompromis v tomto bodě je jistě přijatelný, podle okolností. Sejdeme se uprostřed. "
Aro uvolnil jeho ruku. Edward se obrátil zpět k nám, a Aro se k němu připojil, přehodíc mu ruku náhodně přes rameno, jako by s Edwardem byli nejlepšími přáteli-po celou dobu udržujíc kontakt s Edwardovou kúží. Vykročili napříč přes pole zpět naším směrem.
Celá garda vykročila za nimi. Aro ledabyle mávl rukou bez nutnosti podívat se na ně.
"Počkejte, mí drazí. Opravdu nám nemíní ublížit pokud budeme mírumilovná ".
Garda na tohle reagovala více otevřeně než dříve, se vztekem a syčením na protest, ale držíc svou pozici. Renata přilnoucí k Arovi blíž, než kdy jindy, kňučíc úzkostí.
"Mistře," zašeptala.
"Nerozčiluj se má lásko," odpověděl ji. "Vše je dobře."
"Možná, že jste měl vzít několik členů své stráže k nám," navrhl Edward. "Bude to pro ně příjemnější."
Aro přikývl, jako kdyby to byl moudrý postřeh, a on si myslel to samé. Dvakrát kývl prsty. "Felixi, Demetri."
Dva upíři byly okamžitě po jeho boku, vypadajíc přesně stejně jako když jsem je viděla naposled co jsem se snima setkala. Oba byly vysocí a tmavovlasí, Demetri tvrdý a štíhlý jako čepel meče, Felix mohutný a hrozivý jako špičatý železný kyj.
Všech pět se zastavilo ve středu zasněženého pole.
"Bello" zavolal Edward. "Přines Renesmee ... a pár přátel."
Zhluboka jsem se nadechla. Moje tělo bylo napjaté s obraně. Myšlenka přivést Renesmee do středu tohoto konfliktu ... Ale věřila jsem Edwardovi. On by věděl, jestli Aro plánoval jakoukoli zradu na tomto místě.
Aro měl tři ochránce na své straně, tak jsem si vzala sebou dva. Rpzhodnout se mi zabralo jen chvíli.
"Jakobe? Emmette? "Zeptala jsem se potichu. Emmetta, protože by zemřel aby mohl jít. Jakoba, protože ten by nesnesl kdyby měl zůstat pozadu.
Oba přikývli. Emmett se zašklebil.
Přešla jsem pole s nimi v doprovodu. Slyšela jsem jiný rachot od gardy, která viděla moji volbu-jasně, že nedúvěřovali vlkodlakovi. Aro pozvedl ruku, odmávnouc znovu jejich protest.
"Zajímavá společnost, kterou si držíte," mumlal Demetri k Edwardovi.
Edward neodpověděl, ale přes Jakobovy zuby vyklouzlo tiché zavrčení.
Zastavili jsme pár metrů od Ara. Edward se vyvlékl zpod Arova ramena a rychle se k nám přidal, přičemž mě chytnul za ruku.
Chvíli jsme se na sebe v tichosti dívali. Felix mě pak tiše stranou pozdravil.
"Ahoj opět, Bello." Arogantně se zašklebil a zároveň stále sledoval každý Jakobúv pohyb periférním viděním.
Sarkasticky jsem se usmála na velkého upíra. "Hej, Felix."
Felix se pochechtával. "Vypadáš dobře. Nesmrtelnost ti svědčí. "
"Díky moc."
"Není zač. škoda že. . ".
Nechal svúj komentář vyznít do ticha, ale nepotřebovala jsem Edwardúv dar abych si dovedla představit konec. Taková škoda že vás v sekundě zabijem.
"Ano, je to škoda, ne?" zamumlala jsem.
Felix mžikl.
Aro naší výměně názorů nevěnoval pozornost. S hlavou nakloněnou na stranu, byl fascinován. "Slyšel jsem ejjí zvláštní srdce," zamumlal s téměř hudební kadencí svých slov. "Cítím její podivnou vůni." Potom se jeho zamlžený zrak přesunul na mě. "V pravdě, mladá Bello, nesmrtelnost tě udělala ještě víc mimořádnou," řekl. "Je to jako kdyby jsi se zrodila pro tento život."
Přikývla jsem jednou, v potvrzení jeho lichotky.
"Líbil se ti můj dárek?" zeptal se, pohlédnouc na přívěsek jež jsem nosila.
"Je krásný, a je to od vás velmi, velmi velkorysé. Děkuji vám. Myslím že jsme vám poslali oznámení. "
Aro se potěšeně zasmál. "Je to jen něco, co se povalovalo kolem. Myslel jsem, že to by mohlo doplnit vaši novou tvář, a tak to je. "
Slyšela jsem, slabé syčení od středu line Volturiú-.Pohlédla jsem Arovi přes rameno.
Hmm. Zdálo se Jane nebyla spokojena s tím, že Aro mi dal dárek.
Aro si odkašlal aby znovu upoutal mou pozornost. "Směl bych pozdravil vaši dceru, krásná Bello?" Zeptal se sladce.
Tohle  nebylo to, v co jsme doufali, připomněla jsem si. Bojujíc s nutkáním vzít Renesmee a utéct jsem udělala dva pomalé kroky vpřed. Múj štít se čeřil za mnou jako kapuce, která chránila zbytek mé rodiny, zatímco Renesmee byla nechráněna. Cítila jsem se hrozně špatně.
Aro se s náma potkal, jeho tvář zářící.
"Ale ona je nádherná," prohlásil mumlajíc. "Tak jako ty a Edward." A pak hlasitěji, "Dobrý den, Renesmee."
Renesmee se na mě rychle podívala. Přikývla jsem.
"Dobrý den, Aro," řekla formálně svým vysokým, zvonivým hlasem.
Aro jeho oči byly zasněné.
"Co je to?" zasyčel Caius zezadu. Vypadal rozzuřený tím, že se musel ptát.
"Napúl smrtelná, napúl nesmrtelná," oznámil Aro jemu a zbytku gardy bez toho, že by odtrhl okouzlený pohled od Renesmee. "Koncipováno tak, aby byla vynosena touto novorozenou, kým byla ještě člověkem."
"To je nemožné," posmívali se mu Caius.
"Myslíš si pak že by mě pobláznili,?" jeho výraz byl značně pobaven, ale Caius ustoupil. "Je tlukot srdce který slyšíme tak trik?"
Caius se mračil, vypadajíc mrzutěhledá, jako kdyby mu Arovy jemné otázky dali ránu.
"Klidně a opatrně, bratře," varoval ho Aro , stále usmívajíc se na Renesmee. "Vím dobře, jak máš rád svoji spravedlnost, ale neexistuje žádný zákon v který by kázal zakročit proti této unikátní malé a jejím rodičúm. A tolik k učení se, tolik učení! Vím, že nesdílíš mé nadšení pro sběr příběhú, ale buď tolerantní se mnou, bratře, abych mohl přidat jednu kapitolu, která mě omráčila svoji nepravděpodobností. Přišli jsme očekávajíc jen spravedlnost a smutek falešných přátel, ale podívej se, co jsme místo toho získali! Nové, jasné poznání sebe sama, našich možností. "
Natáhl svou ruku k Renesmee v nabídce. Ale to nebylo to, co chtěla. Natáhla se daleko ode mne, natahujíc  se směrem vzhůru, aby se mohla dotknout konečky prstů Arovy tváře.
Aro nereagoval šokem jako téměř všichni ostatní na tohle představení, byl zvyklý používat tok myšlenek a paměť ostatních mozků stejně jako Edward.
Jeho úsměv se zvětšil, a povzdechl si v plné spokojenosti. "Úžasné," šeptal si.
Renesmee se uvolnila zpátky do  mé náruče, její malá tvář velmi vážné.
"Prosím?" Zeptala se ho.
Jeho úsměv zněžněl. "Pochopitelně jsem netoužil poškodit tvé blízké, drahé Renesmee."
Arúv hlas byl tak uklidňující a láskyplný, že mě na sekundu chytil. A pak jsem slyšela jak Edward zaskřípal zubama a daleko za námi pobouřena Maggie zasyčela nad lží.
"Zajímalo by mě," řekl přemýšlivě Aro, jakože neví o reakci na svá předchozí slova. Jeho oči se nečekaně přesunuli na Jakoba, a místo znechucení, které bylo v očích ostatních Volturiú, bylo v jeho očích touha kterou jsem nechápala.

"Nefunguje to tímhle zpúsobem," řekl Edward, pečlivá neutralita zmizela z jeho hlasu pryč, jeho tón byl náhle příkrý.
"Jen zatoulaná myšlenka," řekl Aro, otevřeně posuzujíc Jakoba, a pak oči pomalu přelétli přes dvě řádky vlkodlakú za námi. Ať mu Renesmee ukázala cokoli, zpúsobilo to že vlci byli pro ně náhle zajímaví.
"Oni k nám nepatří, Aro. Neposlouchají naše povely tímhle zpúsobem. Jsou zde proto, že chtějí být. "
Jakob výhružně zavrčel.
"Zdá se, že s tebou docela souhlasí," řekl Aro. "A tvoje mladá družka a tvá rodina .... Loajální. "Jeho hlas slovo měkce pohladil.
"Jsou zavázaní k ochraně lidského života, Aro. To jim dovoluje koexistovat s námi, ale těžko s tebou. Nepřehodnotíš-li svůj životní styl. "
Aro se vesele zasmál. "Jen jedna zatoulaná myšlenka," prohlásil opakovaně. "Vy dobře víte, jak to je. Nikdo z nás nemůže zcela kontrolovat touhy svého podvědomí. "
Edward se zašklebil. "Vím, jak to je. A taky znám rozdíl mezi tímto druhem myšlenek a druhem který je úmyslný. Nikdy by to nefungovalo, Aro. "
Jakobova ohromná hlava se otočila směrem k Edwardovi, nesmělé zaskučení mu vyklouzlo mezi zuby.
"On pohrával si s myšlenkou ... hlídacího psa" zamumlal Edward zpět.

Sekunda mrtvého ticha, a pak zvuk je šíleného vrčení deroucí se z celé smečky naplnilo celou mýtinu.
Ostrý štěkot Samovav příkazu, myslím, protože jsem se neotočilal, abych se podívala-a stížnosti se prolomili do zlověstného ticha.
"Předpokládám, že to byla odpověď na otázku," řekl Aro, znovu se smál. "Tihle si svou stranu vybrali."

Edward zasyčel a naklonil se dopředu. Já mu ztiskla rameno, přemýšlejíc, co mohlo být v Arových  myšlenkách, že ho to donutilo tak prudce reagovat, zatímco Felix a Demetri se synchronizovaně přikrčili. Aro na ně znovu mávl. Všichni se vrátili do své původní polohy, včetně Edwarda.

"Tolik k diskusi," řekl Aro, náhle tónem zaplaveného podnikatele. "Tolik k rozhodování. Pokud mě vy a vaši chlupatí ochránci omluvíte, mí milí Cullenovi, musím se poradit se svými bratry. "