B&E

KNIHA II.

Jacob

 

 

Život stojí za hovno, a potom zemřeš.

 

Jasně, měl bych mít takový štěstí.

 8. Čekajíc, aby už ta zatracená bitva začala

 

„Pro Boha, Paule, nemůžeš se vyvalovat ve svém vlastním domě?“

Paul, natáhlý přes celý můj gauč, sledující nějaký pitomý baseballový zápas na mé mizerné televizi, na mě jenom vycenil zuby a potom – opravdu pomalu – vzal jeden Dorito ze sáčku v jeho klíně a celý si ho stržil do pusy.

Křoupání. „Ani nápad,“ řekl, zatímco žvýkal. „Tvoje sestra říkala, že mám jít napřed a chovat se jako doma.“

Snažil jsem se znít, jako bych se ho právě nechystal praštit. „Už je tady Rachel?“

Nefungovalo to. Slyšel, kam jsem se přesunul a strčil si sáček za záda. Sáček se roztrhnul, jak ho svou váhou přimáčknul a rozmačkal brambůrky na kousky. Paul zvedl ruce v pěsti k obličeji jako boxer.

„Zkus to, smrade. Já nepotřebuju Rachel, aby mě ochraňovala.“

Odfrkl jsem. „Jasně. Jakoby jsi za ní při první příležitosti nešel brečet.“

Rozesmál se a uvolnil se, spustíc ruce dolů. „Nepůjdu za holkou žalovat. Pokud budeš mít dobrou ránu, zůstane to jen mezi náma. A naopak, jasný?“

Jeho oči se obrátily k televizi.

Zaútočil jsem.

Když moje pěst dopadla, jeho nos vydal velmi uspokojující křupající zvuk. Pokusil se mě chytit, ale já uskočil pryč dřív, než mě stačil popadnout, v levé ruce držíc poničený sáček Doritos.

„Zlomil jsi mi nos, debile.“

„Jenom mezi náma, jasný, Paule?“

Šel jsem odložit brambůrky pryč. Když jsem se otočil, Paul vrátil svůj nos do původní polohy, než stihl srůst křivě. Už mu přestala téct krev; vypadalo to, jako by neměla žádný důvod, stékat mu přes rty a odkapávat z brady. Zaklel, šklebíc se když si promnul na chrupavku. 

„Ty si takovej zmetek, Jacobe. Přísahám, že se radši půjdu poflakovat s Leah.“

„Au. Wow, vsadím se, že Leah se skutečně zamiluje, až uslyší, že s ní chceš strávit nějaký plnohodnotný čas. To jednoduše roztaví bariéry kolem jejího srdce.“

„Zapomeň, že jsem to řekl.“

„Samozřejmě. Jsem si jistý, že mi to neuklouzne.“

„Ahr,“ zavrčel a opřel se znovu do gauče, stírající zbytky krve z límce svého trička. „Jsi rychlej, smrade. To musím uznat.“ Vrátil svoji pozornost zpět ke zmatené hře.

Chvilku jsem tam stál a potom odkráčel do svého pokoje, mumlajíc si něco o mimozemských únosech.

Dříve jsi mohl vyprovokovat Paula k bitce téměř kvůli čemukoli. Nemusel jsi ho ani  praštit – stačil ho nějak urazit. Samozřejmě že teď, když jsem opravdu chtěl dobrou vrčící, trhající, zlom-stromy rvačku, musel být tak vyzrálý.

Nebylo už tak hrozné, že se další člen smečky otiskl – protože teď už to byly čtyři z deseti! Kdy to mělo přestat? Celá tahle závazná láska na první pohled byla naprosto nechutná!

Musela to být moje sestra? Musel to být Paul?

Když Rachel přijala domů z Washingtonská státní na konci letního semestru – promovala dřív, blbka – nejvíc jsem se obával, že bude obtížně udržet před ní naše tajemství. Nebyl jsem zvyklý přetvařovat se ve svém vlastním domě. To mě nutilo sympatizovat s dětmi jako Embry a Collin, jejichž rodiče nevěděli, že jsou vlkodlaci. Embryho matka si myslela, že prochází nějakým druhem rebelantského období. Byl permanentně zdrcený z neustálého vykrádání se ven, ale nebylo moc věcí, které s tím mohl dělat. Každou noc mu kontrolovala pokoj a každou noc byl opět prázdný. Ona vřískala, on stále mlčel a příští den opět nanovo. Zkoušeli jsme přemlouvat Sama, aby dal Embrymu volno a on mohl mámu zasvětit, ale Embry řekl, to nepřichází v úvahu. Tajemství bylo příliš důležité.

Takže jsem musel přepnout, abych udržel naše tajemství. A potom, dva dny po Rachelině návratu domů, kolem ní Paul běžel na pláži. A čáry máry fuk – pravá láska! A když najdeš tvoji druhou polovičku, tajemství už nejsou nezbytná.

Rachel se seznámila s celým příběhem. A já najednou dostal Paula jako švagra. Věděl jsem, že z toho ani Billy nebyl moc nadšený. Ale zvládal to lépe než já. „Samozřejmě, utekl ke Clearwatersům“ bylo poslední dobou víc než časté. Neviděl jsem v tom žádnou závratnou změnu k lepšímu. Místo Paula všude plno Leah.

Přemýšlel jsem se – doopravdy by mě kulka skrz spánek zabila nebo by po sobě zanechala jen opravdu velký nepořádek, který bych musel uklidit?

Praštil jsem sebou na postel. Byl jsem unavený – od své poslední hlídky jsem nespal – ale věděl jsem, že neusnu. V hlavě se mi honilo příliš mnoho myšlenek, které se mi odrážely od lebky jako dezorientovaný roj včel. Hlučné. Neustále mě bodaly. Museli to být sršni, a ne včely. Včely po jednom bodnutí zemřou. A ty stejné myšlenky mě bodaly pořád znovu a znovu.

Z toho čekání jsem se mohl zbláznit. Už to byly skoro čtyři týdny. Přepokládal jsem, ať tak či tak, že k nám brzy přijdou novinky. Celé noci jsem proseděl, představujíc si jakou podobu by to mohlo mít.

Charlie vzlykající do telefonu – Bella a její manžel zahynuli při nehodě. Pád letadla? To by bylo těžké fingovat. A i kdyby ne, pijavice by se nerozmýšlely zabít hromadu kolemjdoucích, abych to učinili autentické. Proč by také ano? Možná by použili jen malé letadlo. Pravděpodobně měli jedno navíc.

Nebo by vrah mohl přijet domů sám, neúspěšný ve svém pokusu přeměnit ji na jednu z nich? Nebo to vůbec nemuselo dojít tak daleko. Možná ji rozmáčknul jako balíček brambůrek v jeho snaze dostat se na další metu? Protože její život pro něj byl méně důležitý než jeho vlastní rozkoš…

Příběh bude tak tragický – Bella zahyne při strašlivém neštěstí. Oběť lupiče, kterému se vymklo jeho přepadení. Udusivší se při večeři. Dopravní nehoda, jako moje máma. Tak běžné. Stává se to pořád.

Přivezl by ji domů? Pohřbil tady pro Charlieho? Samozřejmě že obřad s uzavřenou rakví. Jako při pohřbu mé mámy… 

Mohl jsem jenom doufat, že se vrátí zpět, na můj dosah.

Možná že nakonec žádná historka nebude. Možná že Charlie zavolá, aby se zeptal mého otce, jestli neslyšel něco o doktorovi Cullenovi, který se jednoho dne prostě neukázal v práci. Žádné odpovědi na žádném z telefonů Cullenových. Záhadný únos nějakou tajnou organizací...

Možná že by velký bílý dům mohl vyhořet do základů a uvěznit všechny uvnitř. Samozřejmě že pro tohle by potřebovali těla. Osm lidí zhruba stejné velikosti. Spálení příliš moc na rozpoznání – příliš moc aby pomohly zubní záznamy.

Cokoli z toho, bude to podvod – pro mě. Bude obtížné je najít, když nebudou chtít být nalezeni. Samozřejmě že jsem měl na hledání věčnost. Kdybys měl věčnost, mohl by jsi zkontrolovat každé stéblo z kupky sena, jedno po druhém, aby ses přesvědčil, jestli se tam nenachází jehla.

Ale teď mi pomyšlení na prohledávání kupky sena nevadilo. Přinejmenším bych měl alespoň co dělat. Nenáviděl jsem skutečnost, že bych mohl ztratit svoji šanci. Dát pijavicím čas na útěk, pokud to byl jejich plán.

Mohli bychom tam jít dneska v noci. Mohli bychom zabít každého z nich, koho bychom dokázali najít.

Líbil se mi tento plán, protože jsem znal Edwarda dost dobře na to, abych věděl, že pokud bych zabil kohokoli z jejich spolku, dostal bych šanci skoncovat i s ním. Přišel by si pro pomstu.  A já bych mu ji dal – nenechal bych svoje bratry srazit ho k zemi, jak to smečka dělávala. Byl by to jen on a já. A snad by lepší zvítězil.

Ale Sam o tom nechtěl ani slyšet. Neporušíme smlouvu. Necháme je ji porušit. Jenom protože jsem neměli žádný důkaz, že Cullenovi udělali něco špatného. Zatím. Museli jsme dodat zatím, protože jsem všichni věděli, že to bylo nevyhnutelné. Bella se vrátí jako jeden z nich, nebo se nevrátí vůbec. Tak jako tak, lidský život bude ztracen. A to znamenalo, že hra bude moci začít.

V jiné místnosti Paul hýkal jako osel. Možná přepnul na komedii. Možná že byla jen vtipná reklama. Každopádně mi to pěkně lezlo na nervy.

Přemýšlel jsem, že mu znovu zlomím nos. Ale nebyl to Paul s kým jsem chtěl bojovat. Ne doopravdy.

Snažil jsem se naslouchat jiným zvukům, větru prohánějícímu se v korunách stromů. Nebylo to stejné, ne skrze lidské uši. Bylo tu milion rozdílných hlasů větru, které jsem v tomhle těle nemohl slyšet.

Ale i tyhle uši byly dost citlivé. Mohl jsem slyšet šustění stromů u cesty, zvuky aut projíždějící poslední zatáčkou, kde jsi konečně mohl spatřit pláž – výhled na ostrovy, skály a obrovský modrý oceán rozpínající se až za obzor. Policajti z La Push se vždycky nacházeli někde poblíž. Turisté si nikdy nevšimli značky omezující rychlost na opačné straně silnice.

Mohl jsem slyšet hlasy před obchodem se suvenýry nacházejícím se na pláži. Mohl jsem slyšet zvonek, který se rozcinkal při každém otevření či zavření dveří. Mohl jsem slyšet Embryho mámu za pokladnou, tisknoucí účtenku.

Mohl jsem slyšet příliv narážející na kamenitou pláž. Mohl jsem slyšet křik děti, když k nim ledová voda vyrazila příliš rychle a oni nestačili utéct. Mohl jsem slyšet jejich matky stěžující si na jejich mokré oblečení. A mohl jsem slyšet důvěrně známý hlas…

Tak jsem se zaposlouchal do okolí, že mě náhlý výbuch Paulova oslího smíchu přinutil vyskočit z postele.

„Vypadni z mého domu,“ zavrčel jsem. Vědíc, že by si toho stejně nevšímal, jsem se řídil svoji vlastní radu. Otevřel jsem okno a vyskočil na potemnělou cestu, abych se už na Paula nemusel dívat. Bylo by to příliš lákavé. Věděl jsem, že bych ho znovu praštil a Rachel už byla tak dost naštvaná. Viděla krev na jeho tričku a obviňovala mě, aniž by k tomu měla nějaký důkaz. Samozřejmě, že měla pravdu, ale stejně.

Zamířil jsem dolů na pobřeží, ruce zastrčené v kapsách. Nikdo se na mě dvakrát nepodíval, když jsem procházel po První pláži. Na létě byla jedna příjemná věc – nikdo se nestaral, jestli jsi měl oblečeného ještě něco jiného než šortky.

Následoval jsem důvěrně známý hlas, který jsem zaslechl, a dosti snadno nalez Quila. Byl na jižním konci půlměsíce, kterému se větší část turistů vyhýbala. Neustále se ze sebe chrlil příval upozornění.

„Nelez do vody, Claire. No tak. Ne, nedělej to. Oh! Paráda, prcku. Opravdu chceš, aby mě Emily seřvala? Už tě nikdy nevezmu na pláž, pokud neuděláš – Oh, vážně? Nedělej – ahr. Myslíš si, jak náramně je to vtipné, co? Haha! Kdo se směje teď, co?“

Když jsem se k nim dostal, držel chichotající se batole ve vzduchu za kotník. V jedné ruce měla kyblíček, rifle promočené stejně jako on prakticky celou přední stranu trika.

„Pět babek na tu holku,“ řekl jsem.

„Čau, Jaku.“

Claire kňučela a mrštila kyblíčkem na Quilova kolena. „Dolů, dolů!“

Sotva ji opatrně postavil na nohy, rozběhla se ke mně a omotala mi ručičky kolem nohy.

„Sejda Jay!“

„Jak se vede, Claire?“

Zahihňala se. „Qwil e cély moký.“

„Všiml jsem si. Kde máš mámu?“

„Plyč, plyč, plyč,“ zpívala Claire. „Cwaire si haje s Qwilem cély den. Cwaire us nidy nepude domů.“ Pustila mě a běžela ke Quilovi. Odchytil ji a vysadil si ji na ramena.

„To zní jako že jste skvělá dvojka.“

„Vlastně trojka,“ opravil mě Quil. „Zmeškal si večírek. Princeznovský téma. Donutila mě nosit korunku a potom Emily navrhla, že by na mě mohly vyzkoušet její nový šminky.“

„No teda, opravdu mě mrzí, že jsem to neviděl.“

„O nic nepřijdeš, Emily si to vyfotila. Vlastně jsem vypadal dost sexy.“

„Ty si takovovej vůl.“

Quil pokrčil rameny. „Claire se bavila. To byl účel.“

Protočila jsem oči. Bylo obtížné pohybovat se poblíž lidí, kteří se otiskli. Nezáleželo na tom, v jakém stádiu se nacházeli – ať už utahující se manželská oprátka u Sama nebo hodně zneužívaná chůva u Quila – ale z klidu a jistoty, kterou pokaždé vyzařovali, se mi chtělo vyloženě zvracet.

Claire mu kňučela na ramenech a ukazovala na zem. „Kásný kaínek, Qwil! Po mě, po mě!“

„Který, prcku? Ten červený?“

„Ne celvený!“

Quil si kleknul – Claire zaječela a chytla se ho za vlasy jakoby byl kůň a ona na něm jela.

„Ten modrý?“

„Ne, ne, ne…“ zpívalo děvčátko, nadšené její novou hrou.

Ale to nejdivnější na tom bylo, že Quil si to užíval stejně jako ona. Neměl na tváři ten stejný výraz jako tolik rodičů-turistů – kdy-je-čas-na-spaní? obličej. Nikdy jste neviděli skutečné rodiče tak nadšené si hrát na cokoli, co si jejich přihlouplé děcko mohlo vymyslet. Viděl jsem Quila hodinu hrát si na schovku bez toho, aby ho to znudilo či otrávilo.

A nemohl jsem si z něho ani kvůli tomu utahovat – příliš jsem mu záviděl.

Napříč tomu, že jsem si myslel, že je na prd, že napřed musel přečkat dobrých čtrnáct let jako mnich, dokud Claire nebude v jeho věku – pro Quila bylo přinejmenším dobré, že vlkodlaci nestárnou. Ale dokonce celá ta doba ho očividně příliš netrápila.

„Quile, už jsi někdy přemýšlel o randění?“ zeptal jsem se.

„Co?“

„Ne, ne zutý!“ výskala Claire.

„Však víš. Skutečná holka. Myslím, jen pro teď, víš? Na chvilky, kdy budeš mít pauzu od hlídání.“

Quil na mě zíral s otevřenou pusou.

„Kásný kaínek! Kásný kaínek!“ křičela Claire, když jí nenabídl další možnost. Plácla ho po hlavě svojí malou ručičkou.

„Promiň, Claireičko. A co takhle ten fialový?“

„Ne,“ zahihňala se. „Ne filofý.“

„Poraď mi, moc tě prosím, prcku.“

Claire o tom popřemýšlela. „Elený,“ řekla nakonec.

Quil zíral na kamínky a prohledával je. Vzal čtyři kamínky v různých odstínech zelené a nabídl jí je.

„Našel jsem ho?“

„Jo!“

„Který to je?“

„Echny!!“

Předal jí kamínky do natažených ručiček. Zasmála se a okamžitě mu je vysypala na hlavu. Strojeně sebou trhnul, postavil se na nohy a vykročil k parkovišti. Pravděpodobně se o Claire strachoval, protože na sobě měla mokré oblečení. Byl horší než jakákoli paranoidní, přespříliš ochranitelská matka.

„Promiň, jestli jsem byl předtím vlezlej, kámo, ohledně toho randění,“ řekl jsem.

„To je v pohodě,“ řekl Quil. „Jenom mě to trochu zaskočilo. Nepřemýšlel jsem o tom.“

„Vsadím se, že by to pochopila. Však víš, až vyroste. Nenaštve se, že jsi měl svůj život, zatímco ona nosila plenky.“

„Ne, já vím. Jsem si jistej, že by to pochopila.“

Nic dalšího neřekl.

„Ale ty to nechceš, že?“ hádal jsem.

„Nedokážu si to představit,“ řekl tiše. „Já prostě… nevidím nikoho jinýho. Už si holek nevšímám, však víš. Nevidím jejich tváře.“

„Dej tohle dohromady s korunkou a šminkami a možná bude mít Claire jiný důvod se obávat.“

Quil se zasmál a poslal ke mně vzdušnou pusu. „Jsi v pátek volnej, Jacobe?“

„Jestli chceš,“ řekl jsem a zašklebil se. „Jo, myslím že jo.“

Na vteřinu zaváhal a potom řekl: „Už jsi někdy přemýšlel o randění?“

Povzdechl jsem si. To jsem si na sebe zase jednou upletl bič.

„Víš, Jaku, možná by jsi měl přemýšlet o tom, že si pořídíš vlastní život.

Neřekl to jako vtip. Jeho hlas byl soucitný. To to ještě zhoršovalo.

„Nevidím je, Quile. Nevidím jejich tváře.“

Také si povzdechl.

Někde v dáli, příliš slabě aby to přes vlny mohl slyšet někdo kromě nás dvou, stoupalo z lesa vytí.

„Zatraceně, to je Sam,“ rozpoznal Quil. Jeho ruce vyletěly vzhůru a dotkly se Claire, jakoby se chtěl ujistit, že tam stále byla. „Nevím, kde je její máma!“

„Půjdu se podívat, co se děje. Jestli tě budeme potřebovat, dám ti vědět.“ Vychrlil jsem ze sebe tak rychle, že moje slova téměř splývala. „Proč ji nevezmeš ke Clearwatersům? Sue a Billy ji můžou pohlídat, když to bude potřeba. A stejně asi budou vědět, co se děje.“

„Fajn – tak už padej, Jaku!“

Rozběhl jsem se, ne po blátivé cestě skrz zaplevelený živý plot, ale nejkratší dráhou rovnou k lesu. Přeskočil jsem první linii naplaveného dřeva a střihl si to rovnou skrz šípky, stále běžící. V očích se mi objevily malé slzy, když se mi trny zabodly do kůže, ale ignoroval jsem to. Ty vpichy se zahojí ještě než se dostanu ke stromům.

Zahnul jsem za obchod a přeběhl přes hlavní silnici. Někdo na mě zatroubil. Konečně v zákrytu stromů jsem se rozběhl rychleji, dělajíc delší kroky. Lidé by zírali, pokud bych tak běžel na otevřeném prostranství. Normální lidé by takhle rychle běžet nikdy nedokázali. Někdy jsem si myslel, že by mohlo být zábavné, zúčastnit se závodu – třeba Olympického triatlonu nebo tak něco. Bylo by boží sledovat výraz všech těch vrcholnejch atletů, kdybych nad nimi zvítězil. Ale byl jsem si stoprocentně jistý, že by na mě dělali spousty testů, aby se ujistily, že to nebyly steroidy v mé krvi, které mě vyhecovaly k takovému výkonu.

Jakmile jsem byl ve skutečném lese, nesvazován cestami nebo domy, smykem jsem zastavil a shodil ze sebe šortky. Rychlými, nacvičenými pohyby jsem je sroloval a přivázal koženým provázkem ke kotníku. Zatímco jsem těsněji utahoval smyčku, začal jsem se opět pohybovat. Po páteři mi třepotal oheň, vysílajíc trhavé záškuby do mých rukou a nohou. Zabralo to sotva vteřinu. Pohltil mě žár a já pocítil tichý záblesk, který mě učinil něčím jiným. Dopadl jsem těžkými tlapami na travnatou půdu a natáhl zadní nohy, připraven vyrazit.

Přeměna byla velice snadná, když jsem byl soustředěný jako teď. Už jsem neměl problémy s náladou. Kromě toho, když se mi to připletlo do cesty.

Na půl vteřiny jsem si vybavil strašlivou chvílí na té nediskutovatelné napodobivě svatby. Byl jsem tak pomatený zuřivostí, že jsem nemohl ovládat svoje tělo. Byl jsem uvězněný, otřásající se a hořící, neschopný využít šance a zabít to monstrum stojící jen pár metrů ode mě. Byl jsem tak zmatený. Umírající touhou ho zabít. Zděšený možností ublížit jí. Moji přátelé byly na cestě. A potom, jsem byl konečně schopný přeměnit se, ale dostal jsem rozkaz od svého vůdce. Nařízení Alphy. Kdyby tam tu noc byly jen Embry a Quil bez Sama… byl bych pak schopný zabít vraha?

Nenáviděl jsem, když Sam vydal rozkaz jako byl tento. Nenáviděl jsem pocit, že nemám na výběr. Že musím uposlechnout.

A pak jsem si byl vědomí obecenstva. Nebyl jsem ve své hlavě sám.

Neustále tak sebestředný, myslela si Leah.

Hej, žádné pokrytectví, Leah, myslel jsem si nazpátek.

Nechte toho, chlapi, řekl nám Sam.

Nastalo ticho a já cítil Leahino trhnutí při slově chlapi. Přecitlivělá, jako obvykle.

Sam předstíral, že si toho nevšimnul. Kde je Quil a Jared?

Quil byl s Claire. Bere ji k Clearwatersům.

Dobře. Sue se o ni postará.

Jared šel za Kim, myslel si Embry. Dobrá šance neslyšet tě.

Smečkou projelo tiché zavrčení. Zasténal jsem s nimi. Jestli se Jared ukáže, nesporně bude stále myslet na Kim. A nikdo si nebude chtít přehrávat, co do té doby dělal.

Sam se posadil na zadní a zavil do vzduchu. Byl to signál a rozkaz v jednom.

Smečka byla shromážděná několik mil východně od místa, kde jsem byl. Klusal jsem skrz hustý les přímo k nim. Leah, Embry a Paul už k nim také mířili. Leah byla blízko – dost abych mohl slyšet její kroky nepříliš vzdálené v lese. Pokračovali jsme souběžnými trasami, zvolíc si neběžet společně.

No, nebudeme na něj čekat celý den. Bude nás muset dohonit později.

O co jde, šéfe? Chtěl vědět Paul.

Musíme si promluvit. Něco se stalo.

Cítil jsem, jak Samovy myšlenky kmitají ke mně – a ne jenom Samovy, ale také Sethovy, Collinovy a Bradyho. Collin a Brady – nové přírůstky – dneska drželi hlídku se Samem, takže věděli, cokoli věděl on. Nevěděl jsem ale, proč už byl Seth venku a informován. Nebyl na řadě.

Sethe, řekni jim, co jsi slyšel.

Přidal jsem, abych se tam dostal co nejrychleji. Slyšel jsem, že i Leah se pohybuje rychleji. Nesnášela, když ji někdo předběhl. Být nejrychlejší byla jediná věc, které se domáhala.

Zkus mě dohnat, blbče, zasyčela a pak se rozběhla nejrychleji, jak uměla.

Zaryl jsem drápy do hlíny a vystřelil za ní.

Sam se nezdál být v náladě, aby podporoval naše obvyklé postrkování. Jaku, Leah, dejte si pohov.

Ani jeden z nás nezpomalil.

Sam zavrčel, ale nechal to plavat. Sethe?

Charlie obvolával všechny, dokud nenašel Billyho u mě doma.“

Jo, mluvil jsem s ním, přidal se Paul.

Projel mnou otřes, když Seth myslel na Charlieho jméno To bylo ono. Konec čekání. Běžel jsem ještě rychleji, nutíc se k dýchání, neboť moje plíce jakoby zatuhly.

Tak který příběh to byl?

Zlobil se. Hádám, že Edward a Bella jsou doma už týden a…

Tlak na prsou povolil.

Byla živá. Nebo přinejmenším nebyla mrtvě mrtvá.

Neuvědomoval jsem si, jak moc jiné to pro mě bude. Celý ten čas jsem na ni myslel, jako na mrtvou a teď jsem ji tak viděl. Viděl jsem, že nikdy neuvěřím, že by ji přivedl zpátky živou. Nemělo by na tom záležet, protože jsem věděl, co nastane.

Jo, brácho, a tady jsou ty špatný zprávy. Charlie s ní mluvil a říkal, že nezněla dobře. Řekla mu, že je nemocná. Carlisle do toho vstoupil a řekl Charliemu, že Bella chytla nějakou vzácnou jihoamerickou nemoc. Řekl, že je v karanténě. Charlie šílí, protože mu nedovolili ji navštívit. Řekl, že ho nezajímá, jestli onemocní, ale Carlisle se nenechal obměkčit. Žádné návštěvy. Řekl Charliemu, že to bylo dost vážné, ale že dělá všechno, co může. Charlie si to celé dny nechával pro sebe, až teď zavolal Billymu. Podle něj zněla dneska ještě hůř.

Když Seth skončil, nastalo vážné duchovní ticho. Všichni jsme rozuměli.

Takže by měla zemřít na tuto nemoc. Nechali by ho podívat se na mrtvolu? Bledé, nehybné, nedýchající tělo? Museli počkat, než se dokáže nehýbat, než se dokáže udržet od zabití Charlieho a ostatních pozůstalých. Jak dlouho by to mohlo trvat?

Pohřbili by ji? Prokopala by se sama ven, nebo by pro ni pijavice museli přijít?

Ostatní tiše poslouchali moje spekulace. Myslel jsem na to mnohem víc, než kdokoli z nich.

Leah a já jsme vstoupili na mýtinu prakticky ve stejný okamžik. Byla si jistá, že byla o délku nosu rychlejší. Posadila se vedle svého bratra, zatímco jsem klusal ke svému místu po Samově pravici. Paule se posunul a udělal tak pro mě místo.

Divil jsem se, proč jsem jediný na nohou. Srst na zádech mi stála, ježatá netrpělivostí.

Na co čekáme? Zeptal jsem se.

Nikdo nic neřekl, ale cítil jsem jejich váhavé pocity.

No tak! Smlouva byla porušena!

Nemáme žádný důkaz – možná je skutečně nemocná…

Tomu sám nevěříš!

Dobře, je to velice podezřelé. Ale stále… Jacobe. Samovy myšlenky se zpomalily, váhal. Jsi si jistý, že tohle chceš? Je to opravdu správné? Všichni víme, co chce ona. 

Smlouva nezmiňuje nic o volbě oběti, Same!

Je opravdu oběť? Nepřiřadil jsi jí ty tu nálepku?

Ano!

Jaku, pomyslel si Seth, nejsou naši nepřátelé.

Sklapni, smrade! Jenom to že ty nějak zvráceně sympatizuješ s pijavicí nemění zákony. Jsou naši nepřátelé. Jsou na našem území. Vykopeme je ven. Nezajímá mě, jestli ses kdysi dávno bavil při boji po boku Edwarda Culena.

A co budeš dělat, když Bella bude bojovat s nima, Jacobe? Co? Domáhal se odpovědi Seth.

Už to víc není Bella.

Chystáš se být ten, kdo ji složí?

Nedokázal jsem zabránit bolestivému škubnutí svého těla.

Ne, nebudeš. Tak, co? Chystáš se přinutit jednoho z nás, aby to udělal? A pak vůči němu na věčnost cítit nenávist?

Já bych ne…

Jistěže ne. Nejsi připravený na tento boj, Jacobe.

Instinktivně jsem se přikrčil a vrčel na vlka pískového kožichu na druhé straně kruhu.

Jacobe! Napomenul mě Sam. Sethe, mlč na chvilku.

Seth přikývl svojí velkou hlavou.

Sakra, co jsem zmeškal? Pomyslel si Quil, běžíc plnou rychlostí k místu shromáždění. Slyšel jsem o Charlieho telefonátu…

Chystáme se k odchodu, řekl jsem mu. Proč neskočíš ke Kim a odtáhneš Jareda zubama? Budeme potřebovat všechny.

Pojď rovnou sem, Quile, přikázal Sam. Ještě jsme nic nerozhodli.

Zavrčel jsem.

Jacobe, musím myslet na to, co je nejlepší pro smečku. Musím zvolit směr, abych vás nejlépe ochránil. Časy se změnili od té doby, co naši předkové uzavřeli smlouvu. Já… upřímně nevěřím, že jsou pro nás Cullenovy nebezpečím. A víme, že už tu moc dlouho nebudou. Nepochybně sotva řeknou svůj příběh, zmizí. Naše životy se vrátí do normálu,

 Normálu?

Jestli na ně zaútočíme, Jacobe, budou se bránit.

Bojíš se?

Jsi opravdu připravený ztratit bratra? Odmlčel se. Nebo sestru? připojit dodatečně.

Nebojím se zemřít.

Já to vím, Jacobe. To je důvod, proč v tomto zbochybňuju tvůj úsudek.

Zíral jsem mu do černých očí. Vzdáš čest smlouvě našich otců, nebo ne?

Ctím svoji smečku. Dělám, co je nejlepší pro ně.

Zbabělče.

Vycenil zuby.

Dost, Jacobe. Jsi přemožený. Samův duševní hlas se změnil, nabral divné dvojité zabarvení, takže jsme nemohly neuposlechnout. Hlas Alpha. Setkal se pohledem s každým vlkem v kruhu.

Smečka nenapadne Cullenovi bez vyprovokování. Podstata smlouvy zůstává. Nejsou nebezpeční pro naše lidi ani pro lidi ve Forks. Bella Swanová se rozhodla sama, seznámena se všemi detaily, a my nepůjdeme potrestat naše někdejší spojence pro její volbu.

Svatá pravda, pomyslel si Seth nadšeně.

Myslím, že jsem ti řekl, abys mlčel, Sethe.

Ups, Promiň, Same.

Jacobe, kam si myslíš, že jdeš?

Opustil jsem kruh, míříc na západ, takže jsem se k němu mohl otočit zády. Jdu se rozloučit se svým otcem. Očividně už pro mě nemá smysl tady tvrdnout.

Aw, Jaku – nedělej to znovu!

Sklapni, Sethe, okřiklo ho myšlenkou několik hlasů.

Nechceme, abys odešel, řekl Sam, jeho myšlenka byla jemnější než předtím.

Tak mě přinuť zůstat, Same. Seber mi svobodnou vůli. Učiň mě otrokem.

Víš, že tohle neudělám.

Tak potom už není, co říct.

Utíkal jsem od nich pryč, opravdu se snažíc nemyslet na to, co bude následovat. Namísto toho jsem se soustředil na moje vzpomínky z dlouhých měsíců strávených ve vlčím těle, nechajíc ze sebe odkapávat svoji lidskost, dokud jsem nebyl víc zvíře než člověk. Žijící danou chvílí, jedíc když je hladové, spíc když je unavené, pijíc když je žíznivé, a běžící – běžící jen aby běželo. Jednoduché touhy, jednoduché odpovědi na tyto touhy. Bolest přicházela v jednodušších formách. Bolest z hladu. Bolest z chladného ledu pod tlapami. Bolest hlubokého škrábance, když večeře zdivočí. Každá bolest měla jednoduchou odpověď, jasný čin který ji ukončil.

Ne jako být člověk.

Jakmile jsem doběhl k blízkosti mému domu, přeměnil jsem se zpět do svého lidského těla. Potřeboval jsem být schopný přemýšlet v soukromí.

Odvázal jsem šortky a natáhl si je, běžíc do domu.

Dokázal jsem to. Skryl jsem, o čem jsem přemýšlel a teď bylo pro Sama příliš pozdě, aby mě zastavil. Už mě nemohl slyšet.

Sam stanovil velmi jasné pravidlo. Smečka nezaútočí na Cullenovi. Fajn.

Nezmínil se o individuálním útoku.

Ani nápad, smečka dnes na nikoho nezaútočí.

Ale já ano.