PŘEDMLUVA

Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak umřu – ačkoliv během posledních pár měsíců bych k tomu měla dostatek důvodů – ale i kdybych o tom přemýšlela, takhle bych si to nikdy nepředstavovala.

Zírala jsem bez dechu přes dlouhou místnost do tmavých očí lovce, který mi můj pohled přívětivě opětoval.

Bylo přece dobré zemřít, vyměnit svůj život za život člověka, kterého mám ráda. Dokonce šlechetné. To by mělo stát za uvážení.

Věděla jsem, že kdybych nikdy nepřijela do Forks, nemusela jsem teď čelit smrti. Ale i když jsem byla tak vyděšená, přesto jsem toho rozhodnutí nedokázala litovat. Když vám život nabízí sen naprosto za hranicemi vašich největších očekávání, není rozumné truchlit, když nadejde jeho konec.

Lovec se přátelsky usmál a pomalým krokem se přiblížil, aby mě zabil.

1. PRVNÍ POHLED

Matka mě vezla na letiště. Všechna okýnka v autě byla stažená. Ve Phoenixu bylo čtyřiadvacet stupňů, nebe dokonale modré, bez mráčku. Měla jsem na sobě své oblíbené tričko – bez rukávů, z bílé madeiry; bylo to takové moje gesto na rozloučenou. Místo příručního zavazadla jsem si nesla jen dlouhou bundu s kapucí.

Na Olympijském poloostrově na severozápadě státu Washington existuje městečko jménem Forks, schované pod téměř neustálým příkrovem mraků. V tomhle bezvýznamném městečku prší víc než na jakémkoliv jiném místě Spojených států amerických. Právě z tohoto místa a jeho ponurého, všudypřítomného stínu moje matka utekla i se mnou, když mi bylo jen pár měsíců. A právě v tomhle městečku jsem byla každé léto nucena strávit jeden měsíc až do věku čtrnácti let. V tom roce jsem se do toho konečně vložila; a tak poslední tři roky se mnou můj táta Charlie trávil čtrnáct dní prázdnin v Kalifornii.

A právě do Forks jsem teď dobrovolně odcházela do exilu – byl to čin, který jsem podstupovala s velkou hrůzou. Forks jsem nesnášela.

Milovala jsem Phoenix. Milovala jsem slunce a žhavé horko. Milovala jsem to činorodé, chapadlovitě se rozrůstající město.

„Bello,“ řekla mi maminka, už alespoň po tisící, než jsem nastoupila do letadla. „Nemusíš to dělat.“

Maminka vypadá jako já, až na to, že má krátké vlasy a mimické vrásky. Když jsem se upřeně dívala do jejích širokých, dětských očí, najednou mě zachvátila panika. Jak můžu nechat svou milující, nevyzpytatelnou, ztřeštěnou matku, aby se o sebe sama postarala? Samozřejmě, teď měla Phila, takže pravděpodobně bude mít kdo zaplatit účty, v ledničce bude jídlo a v jejím autě benzín a ona bude mít komu zavolat, když se ztratí, ale přesto…

„Já chci jet,“ lhala jsem. Nikdy jsem neuměla lhát, ale tuhle lež jsem poslední dobou říkala tak často, že to teď znělo téměř přesvědčivě.

„Vyřiď Charliemu, že ho pozdravuju,“ řekla odevzdaně.

„Vyřídím.“

„Však se brzy uvidíme,“ nedala se odradit. „Můžeš přijet domů, kdy budeš chtít – já se vrátím, kdykoliv mě budeš potřebovat.“

Ale viděla jsem jí na očích, že dodržet ten slib by pro ni znamenalo přinést oběť.

„Nedělej si o mě starosti,“ přesvědčovala jsem ji. „Bude to skvělé. Mám tě ráda, mami.“

Na chvilku mě pevně objala, pak jsem nastoupila do letadla a bylo to.

Let z Phoenixu do Seattlu trvá čtyři hodiny, pak se letí další hodinu malým letadlem nahoru do Port Angeles a pak hodinu autem zpátky dolů do Forks. Létání mi nevadí; ale ta hodinka v autě s Charliem mi trochu dělala starosti.

Charlie byl vážně milý, pokud jde o celou tu záležitost. Zdálo se, že má upřímnou radost, že s ním budu poprvé aspoň na nějakou dobu skutečně žít. Už mě dal zapsat i do školy a pomůže mi sehnat auto.

Ale stejně to s Charliem bude trapas. Ani jeden z nás nebyl zrovna upovídaný, a beztoho jsem nevěděla, co si s ním povídat. Věděla jsem, že je z mého rozhodnutí víc než jen zmatený – jako moje matka přede mnou, ani já jsem se netajila s tím, jak se mi ve Forks nelíbí.

Když jsme přistáli v Port Angeles, pršelo. Neviděla jsem v tom žádné osudové znamení – jenom nevyhnutelnost. Se sluníčkem už jsem se rozloučila.

Charlie na mě čekal s policejním autem. I tohle jsem očekávala. Pro spořádané obyvatele Forks je Charlie policejní ředitel pan Swan. Prvotní důvod, proč jsem si chtěla koupit auto navzdory svým omezeným prostředkům, byl ten, že jsem se nechtěla po městě vozit v autě s červeným a modrým majáčkem na střeše. Nic nezpomalí dopravu tak jako policajt.

Když jsem k Charliemu doklopýtala z letadla, nemotorně mě jednou rukou objal.

„Rád tě vidím, Bells,“ přivítal mě a usmál se, jak mě automaticky zachytil a podržel. „Moc ses nezměnila. Jak se má Renée?“

„Máma se má fajn. Taky tě ráda vidím, tati.“ Nesměla jsem mu říkat Charlie do očí.

Měla jsem jenom pár tašek. Většina mého arizonského oblečení byla na Washington příliš promokavá. Daly jsme s maminkou dohromady peníze, abychom doplnily můj zimní šatník, ale byl pořád skrovný. Do kufru policejního auta se pohodlně vešel.

„Sehnal jsem pro tebe dobré auto, vážně laciné,“ oznámil táta, když jsme si zapínali pásy.

„Jaké auto?“ To, že řekl „pro tebe dobré auto“, a ne prostě „dobré auto“, ve mně vzbudilo neblahé tušení.

„No, vlastně je to dodávka, Chevy.“

„Kdes ji sehnal?“

„Pamatuješ si Billyho Blacka, co žije dole v La Push?“ La Push je malá indiánská rezervace na pobřeží.

„Ne.“

„Jezdíval s námi v létě na ryby,“ napovídal mi Charlie.

To by vysvětlovalo, proč jsem si ho nepamatovala. To mi jde dobře, vygumovat si z paměti trapné, nepodstatné zážitky.

„Je teď na vozíčku,“ pokračoval Charlie, když jsem neodpovídala, „takže už nemůže řídit, a tak mi svůj náklaďáček nabídl levně k odprodeji.“

„Z kterého je roku?“ Z toho, jak změnil výraz, jsem pochopila, že doufal, že tuhle otázku nepoložím.

„No, Billy si hodně pohrál s motorem – je starý jenom pár roků, vážně.“

Doufala jsem, že o mně nemá tak špatné mínění, aby věřil, že se tak snadno vzdám. „Kdy ho koupil?“

„V roce 1984, myslím.“

„Koupil ho nové?“

„No, to ne. Myslím, že nové bylo tak na začátku šedesátých let – přinejhorším koncem padesátých,“ připustil rozpačitě.

„Ale – tati, já o autech vůbec nic nevím. Nebyla bych schopná si ho spravit, kdyby se něco porouchalo, a nemohla bych si dovolit mechanika…“

„Bello, to autíčko vážně jezdí skvěle. Taková už se dneska nedělají.“

To autíčko, pomyslela jsem si… to zní fakt slibně – přinejmenším jako přezdívka.

„Jak lacino je lacino?“ Konec konců, v tomhle ohledu jsem nemohla dělat žádné ústupky.

„No, holčičko, já už jsem ti ho vlastně koupil. Jako takový dárek na přivítanou doma.“ Charlie po mně po očku pokukoval s výrazem plným naděje.

Páni. Zadara.

„Tos nemusel, tati. Chtěla jsem si auto koupit sama.“

„Mně to nevadí. Chci, aby se ti tady líbilo.“ Když to říkal, díval se přímo před sebe na silnici. Charliemu nebylo příjemné, když měl svoje city vyjadřovat hlasitě. To jsem po něm zdědila. Takže jsem se taky dívala před sebe, když jsem odpovídala.

„To je vážně hezké, tati. Dík. Vážně to oceňuju.“ Netřeba dodávat, že je nemožné, aby se mi ve Forks líbilo. Ale proč mu tím ubližovat. A darovanému autu na zuby nehleď – nebo na motor.

„No jo, nemáš zač,“ zamumlal, celý rozpačitý z mých díků.

Vyměnili jsme si pár dalších poznámek o počasí, které bylo deštivé, a tím jsme vyčerpali témata ke konverzaci. Zírali jsme z okna a mlčeli.

Byla to krása, samozřejmě; to jsem nemohla popřít. Všechno bylo zelené: stromy, jejich kmeny porostlé mechem, větve pod mechovým baldachýnem, země pokrytá kapradím. Dokonce i vzduch vypadal zeleně přes filtr z listí.

Té zeleně bylo až moc – jako na nějaké vzdálené planetě.

Konečně jsme dojeli k Charliemu domů. Pořád bydlel v tom malém dvoupokojovém domečku, který si s maminkou koupili krátce po svatbě. To byla jediná doba, kterou jejich manželství zažilo – krátce po svatbě. Tam, před domem, který se nikdy nezměnil, stála zaparkovaná moje nová – no, tedy pro mě nová – dodávka. Byla vybledle červená, s velkými kulatými nárazníky a baňatou kabinou. K mému velkému údivu se mi líbila. Nevěděla jsem, jestli bude jezdit, ale dokázala jsem si představit, jak ji řídím. Navíc to byla taková ta poctivá plechárna, které nic neublíží – když dojde k nehodě, takovéhle auto vyvázne bez odřeninky na laku, ale zahraniční vůz, s kterým se srazilo, může jít do šrotu.

„No tohle, tati, moc se mi líbí! Díky!“ Tak můj zítřejší hrozný den bude o trošku snesitelnější. Nebudu muset zvažovat, jestli mám jít do školy tři kilometry pěšky v dešti, nebo jestli se svezu s policejním ředitelem.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ řekl Charlie chraplavě, znovu v rozpacích.

Zabralo mi to jen jednu cestu nahoru, než jsem si přestěhovala věci. Dostala jsem pokoj orientovaný na západ, jehož okno vedlo na dvůr před domem. Ten pokoj jsem znala; patřil mi od narození. Dřevěná podlaha, světle modré stěny, vysoký strop, zažloutlé krajkové záclonky v okně – to všechno patřilo k mému dětství. Jediná změna, kterou Charlie kdy provedl, byla, že vyměnil kolébku za velkou postel a přidal psací stůl, jak jsem rostla. Na psacím stole teď stál počítač z druhé ruky s telefonní šňůrou na modem připojenou po podlaze k nejbližší telefonní zástrčce. Tohle si vymínila máma, abychom mohly zůstat snadno v kontaktu. Houpací křeslo z dob, kdy jsem byla miminko, pořád stálo v koutě.

Nahoře v patře byla jenom jedna malá koupelna, o kterou se budu muset dělit s Charliem. Snažila jsem se moc se tou představou nezaobírat.

Jedna z nejlepších věcí na Charliem je, že nezevluje kolem a jde si po svém. Nechal mě, abych si vybalila a zabydlela se, a dopřál mi tak vzácnou chvilku, která by s matkou byla naprosto nemyslitelná. Bylo příjemné být sama, nemuset se usmívat a tvářit se potěšeně; úleva, moci se sklesle koukat z okna na souvislou vrstvu deště a nechat ukápnout jen pár slziček. Na skutečný záchvat pláče jsem neměla náladu. To si nechám do postele, až budu přemýšlet o zítřku.

Střední škola ve Forks měla děsivě málo studentů – celkem pouze tři sta padesát sedm – teď padesát osm; u nás doma bylo jenom ve třeťáku sedm set lidí. Všechna děcka tady musela vyrůstat společně – jejich prarodiče se znali už od plenek. Já budu ta nová holka z velkého města, kuriozita, atrakce.

Možná, že kdybych doopravdy vypadala jako správná holka z Phoenixu, mohla bych toho využít ve svůj prospěch. Ale fyzicky jsem nikdy nikam nezapadala. Měla bych být opálená, se sportovní postavou, blondýnka – hráčka volejbalu nebo třeba roztleskávačka – prostě jak to bývá, když člověk žije v slunečném údolí.

Místo toho jsem navzdory neustálému slunečnímu světlu měla kůži barvy slonové kosti, a bez obvyklých krásných modrých očí nebo zrzavých vlasů. Vždycky jsem byla štíhlá, ale tak nějak měkká, ochablá, na první pohled žádná sportovkyně; neměla jsem potřebnou koordinaci mezi okem a rukou, abych mohla provozovat sporty, aniž bych se ponižovala – a ublížila jak sobě, tak každému, kdo by stál příliš blízko.

Když jsem vyskládala všechno své oblečení do starého borovicového prádelníku, vzala jsem si tašku s toaletními potřebami a šla se po dni plném cestování umýt. Prohlížela jsem si svůj obličej v zrcadle a přitom si kartáčovala rozcuchané vlhké vlasy. Možná to bylo tím světlem, ale už teď jsem vypadala bledě, nezdravě. Moje pokožka uměla být hezká, byla velmi jasná, čistá, vypadala skoro průsvitně, ale záleželo to na barvě. Tady jsem žádnou barvu neměla.

Když jsem se dívala na svůj bezkrevný odraz v zrcadle, byla jsem nucena přiznat si, že lžu sama sobě. Nebylo to jenom po fyzické stránce, že jsem nikdy nezapadala. A když jsem nedokázala najít své pevné místo ve škole s třemi tisíci lidí, jaké byly moje šance tady?

Neuměla jsem najít společnou řeč se svými vrstevníky. Možná to však bylo tím, že jsem neuměla najít společnou řeč s lidmi. Tečka. I moje matka, ke které jsem měla blíž než ke komukoliv jinému na planetě, se mnou nebyla nikdy harmonicky sladěná, nikdy přesně na stejné vlně. Někdy jsem si říkala, jestli vidím svýma očima stejné věci jako vidí všichni ostatní. Možná mám v mozku nějakou poruchu.

Ale příčina nebyla důležitá. Důležitý byl jedině následek. A zítra to bude jenom začátek.

* * *

V noci jsem spala špatně, i poté, co jsem se vyplakala. To neustálé fičení deště a větru přes střechu nechtělo ustoupit do pozadí. Přetáhla jsem si přes hlavu vybledlou přikrývku a později jsem přidala ještě polštář. Ale nemohla jsem usnout, až po půlnoci, kdy se déšť konečně uklidnil a přešel do tiššího mrholení.

Hustou mlhu, nic jiného jsem ráno z okna neviděla, a cítila jsem, jak se mě zmocňuje klaustrofobie. Tady člověk nikdy nevidí nebe; je to jako klec.

Snídaně s Charliem byla tichá záležitost. Popřál mi hodně štěstí ve škole. Poděkovala jsem mu s vědomím, že jenom plýtvá nadějí. Štěstí se mi soustavně vyhýbalo. Charlie odešel z domu první, odjel na policejní stanici, která byla jeho manželkou i rodinou. Když odešel, zůstala jsem ještě sedět u starého dubového čtvercového stolu na jedné ze tří nestejných židlí a prohlížela si jeho malou kuchyňku s tmavými stěnami obloženými dřevem, světle žlutými skříňkami a bílým linoleem na podlaze. Nic se nezměnilo. Moje matka natřela ty skříňky před osmnácti lety ve snaze přinést do domu trochu slunečního světla. Nad malým krbem v přilehlém obýváčku velikosti kapesníku visela řada fotek. Napřed svatební fotka Charlieho a mamky z Las Vegas, pak jedna, na které jsme my tři v porodnici, kde jsem se narodila, a kterou pořídila ochotná sestřička, pak následovala řada mých školních fotek až po tu loňskou. Na ty bylo trapné podívání – uvidím, jestli se mi podaří přimět Charlieho, aby je dal někam jinam, alespoň dokud tady budu bydlet.

Když byl člověk v tomhle domě, nemohl si nevšimnout, že se Charlie z rozchodu s mámou nikdy nevzpamatoval. Bylo mi to nepříjemné.

Nechtěla jsem být ve škole příliš brzy, ale nemohla jsem v domě dál zůstat. Natáhla jsem si bundu – připadala jsem si v ní jako hasič v ochranném obleku – a vydala jsem se ven do deště.

Stále jenom mrholilo, takže jsem nestihla promoknout na kůži, zatímco jsem sahala pro klíč od domu, který byl vždycky schovaný pod okapem vedle dveří, a zamykala. Cákání mých nových nepromokavých bot mi šlo na nervy. Postrádala jsem normální křupání štěrku při chůzi. Nemohla jsem se zastavit a obdivovat znovu svou dodávku, jak jsem původně chtěla; spěchala jsem, abych se dostala z toho mlhavého mokra, které mi vířilo kolem hlavy a sráželo se mi na vlasech pod kapucí.

V dodávce bylo příjemně a sucho. Někdo z těch dvou, buď Billy, nebo Charlie, ji zjevně uklidil, ale hnědá čalouněná sedadla stále slabě voněla tabákem, benzínem a mentolovými bonbóny. Motor k mé úlevě naskočil rychle, ale hlasitě, s řevem se probudil k životu a pak běžel naprázdno s ohlušujícím rámusem. No, takhle starý náklaďáček musí mít nějakou slabinu. Starodávné rádio ale fungovalo, byl to bonus, který jsem nečekala.

Najít školu nebylo těžké, ačkoliv jsem tam nikdy předtím nebyla. Jako u většiny ostatních budov, ke škole se prostě odbočilo z hlavní silnice. Na první pohled se nepoznalo, že je to škola; jenom cedule, na které stálo Střední škola ve Forks, mě přiměla zastavit. Byla to skupina podobných domů vystavěných z kaštanově hnědých cihel. Kolem rostlo tolik stromů a keřů, že jsem napřed neviděla, jak je veliká. Kde má člověk vzít pocit, že jde o instituci? přemítala jsem nostalgicky. Kde jsou ploty z pletiva, kovové detektory?

Zaparkovala jsem před první budovou, která měla nad vstupními dveřmi cedulku hlásající PŘIJÍMACÍ KANCELÁŘ. Nikdo jiný tam neparkoval, neklamný důkaz toho, že se tam parkovat nesmí, ale rozhodla jsem se, že se nechám poučit uvnitř, místo abych v dešti kroužila kolem jako pitomec. Neochotně jsem vystoupila z útulného, příjemně vyhřátého náklaďáčku a vydala se po úzké kamenné cestičce lemované tmavými živými ploty. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře.

Uvnitř svítilo jasné světlo a bylo tam tepleji, než jsem doufala. Kancelář byla malá; malá čekárna s polstrovanými skládacími židličkami, oranžově kropenatý koberec, na zdech bez ladu a skladu visely nejrůznější plakáty a ocenění, mezi nimi hlasitě tikaly velké hodiny. Všude rostly pokojové květiny ve velkých plastových květináčích, jako kdyby nebylo dost zeleně venku. Místnost byla přepůlená dlouhým pultem neuspořádaně zarovnaným drátěnými košíky plnými papírů a se spoustou jasně barevných letáčků připevněných na jeho čelní straně. Za pultem stály tři stoly. U jednoho z nich seděla korpulentní zrzavá žena v brýlích. Měla na sobě fialové tričko, takže jsem si okamžitě připadala příliš nastrojená.

Zrzavá žena vzhlédla. „Hledáte někoho?“

„Jsem Isabella Swanová,“ představila jsem se a viděla jsem, jak se jí v očích okamžitě vědoucně zablesklo. Už mě tu očekávali, bezpochyby jsem se stala lákavým soustem pro místní drbny. Dcera přelétavé bývalé manželky policejního ředitele, která se konečně vrátila domů.

„Samozřejmě,“ řekla. Prohrabala se nebezpečně se kymácející hromadou dokumentů na svém stole, až našla ten, který hledala. „Tady mám váš rozvrh a mapku školy.“ Přinesla k pultu několik papírů, aby mi je ukázala.

Prošla se mnou moje hodiny, na mapce mi vyznačila nejlepší cestu na každou z nich a dala mi papír, na který se mi měl každý z učitelů podepsat a který jsem na konci dne měla přinést zpátky. Usmála se na mě a vyjádřila naději, stejně jako Charlie, že se mi tady ve Forks bude líbit. Oplatila jsem jí úsměv, jak nejpřesvědčivěji jsem dovedla.

Když jsem vyšla zpátky k autu, začínali přijíždět ostatní studenti. Zařadila jsem se a objížděla školu společně s ostatními. Ulevilo se mi, když jsem viděla, že většina aut je starších jako to moje, nic oslnivého. Doma jsem bydlela na jednom z mála předměstí pro lidi s nižšími příjmy, které spadalo do okrsku Paradise Valley. Nový Mercedes nebo Porsche byl na studentském parkovišti zjev zcela běžný. Nejhezčí auto tady bylo lesklé Volvo, a to vyčnívalo. Přesto jsem vypnula motor hned, jakmile jsem byla na místě, aby ke mně jeho hromová hlasitost nepřitahovala pozornost.

V autě jsem si prostudovala mapku a snažila se uložit ji do paměti; snad nebudu muset chodit celý den s nosem zabořeným do plánku. Nacpala jsem si všechno do tašky, hodila si popruh přes rameno a zhluboka se nadechla. Dokážu to, lhala jsem si chabě. Nikdo mě neukousne. Nakonec jsem vydechla a vystoupila z auta.

S obličejem schovaným v kapuci jsem šla po chodníku zaplněném teenagery. S úlevou jsem si všimla, že moje obyčejná černá bunda není nijak nápadná.

Jakmile jsem se dostala kolem jídelny, najít budovu číslo tři nebylo těžké. Velká černá trojka byla namalovaná na bílém čtverci na východním rohu. Jak jsem se přibližovala ke dveřím, cítila jsem, že se mi dýchání zrychluje a zkracuje. Snažila jsem se zadržet dech, jak jsem procházela dveřmi za dvěma pršiplášti.

Třída byla malá. Ty dvě postavy přede mnou se zastavily přímo ve dveřích, aby si pověsily kabáty na dlouhou řadu háčků. Napodobila jsem je. Byly to dvě dívky, jedna blondýnka s průsvitnou pletí, druhá také bledá, se světle hnědými vlasy. Alespoň tady moje kůže nebude nápadná.

Odnesla jsem svůj papír učiteli, vysokému plešatějícímu muži, který měl na katedře cedulku se jménem – stálo na ní, že jde o pana Masona. Když spatřil moje jméno, upřeně se na mě zadíval – to nebyla zrovna povzbudivá reakce – a já jsem samozřejmě zrudla jako rajče. Ale aspoň mě poslal k prázdnému stolku vzadu, aniž by mě představoval třídě. Pro mé nové spolužáky bylo těžší na mě zírat, museli otáčet hlavy dozadu, ale zvládli to i tak. Podívala jsem se na seznam četby, který mi učitel dal. Bylo to triviální, šlo v podstatě o základní autory: sestry Brontëovy, Shakespeare, Chaucer, Faulkner. Všechno už jsem měla přečtené. To bylo uklidňující… a nudné. Říkala jsem si, jestli mi mamka pošle složku mých starých esejů, nebo jestli by to považovala za podvádění. Procházela jsem si v duchu různé argumenty, které bych proti ní mohla použít, zatímco učitel drmolil a drmolil.

Když se ozvalo zvonění, takový nosový bzučivý zvuk, naklonil se ke mně přes uličku vytáhlý kluk se špatnou pletí a mastnými ulízanými vlasy a chtěl se dát do řeči.

„Ty jsi Isabella Swanová, viď?“ Zařadila jsem si ho mezi takové ty úslužné typy z šachového kroužku.

„Bella,“ opravila jsem ho. Každý v okruhu tří židlí se otočil a podíval se na mě.

„Kde máš další hodinu?“ zeptal se.

Musela jsem se podívat do batohu. „Ehm, další mám občanku, s Jeffersonem, budova číslo šest.“

Nebylo, kam se podívat, abych se tam nesetkala se zvědavýma očima.

„Já jdu do čtyřky, mohl bych ti ukázat cestu…“ No jasně, úslužný až na půdu. „Jsem Erik,“ dodal.

Váhavě jsem se usmála. „Dík.“

Vzali jsme si bundy a vydali se ven do deště, který mezitím zesílil. Mohla bych přísahat, že několik lidí se šinulo těsně za námi, aby mohli poslouchat, co si povídáme. Doufala jsem, že nezačínám být paranoidní.

„Tak co, tady je to hodně jiné než ve Phoenixu, viď?“ zeptal se.

„Hodně jiné.“

„Tam moc neprší, že ne?“

„Tak třikrát, čtyřikrát do roka.“

„Tý jo, jak tam asi je?“ divil se.

„Slunečno,“ poučila jsem ho.

„Nevypadáš moc opáleně.“

„Moje matka je částečná albína.“

Úzkostlivě se mi zadíval do obličeje a já jsem si vzdychla. Vypadalo to, že mraky a smysl pro humor nejdou dohromady. Pár měsíců a zapomenu, jak se používá sarkasmus.

Vraceli jsme se kolem jídelny k jižním budovám vedle tělocvičny. Erik mě vedl přímo do dveří, ačkoliv byly jasně označené.

„No, tak hodně štěstí,“ popřál mi, když jsem sahala na kliku. „Možná budeme mít společnou ještě nějakou další hodinu.“ V jeho hlasu zaznívala naděje.

Neurčitě jsem se na něj usmála a vstoupila dovnitř.

Zbytek dopoledne uplynul zhruba podobně. Učitel trigonometrie pan Varner, kterého bych stejně nesnášela už jenom kvůli předmětu, který učil, byl jediný, který mě přinutil postavit se před třídu a představit se. Zadrhávala jsem, červenala se a cestou na své místo zakopávala o vlastní nohy.

Po dvou hodinách jsem v každé třídě začínala rozeznávat některé tváře. Vždycky se našel někdo odvážnější než ostatní, kdo se mi představil a vyptával se mě, jak se mi ve Forks líbí. Snažila jsem se o diplomatické odpovědi, ale většinou jsem prostě lhala, až se mi od pusy prášilo. Aspoň jsem vůbec nepotřebovala mapu.

Jedna holka seděla vedle mě jak při trigonometrii, tak při španělštině, a dovedla mě do jídelny na oběd. Byla drobná, o několik centimetrů menší než já se svými sto dvaašedesáti, ale její divoce kudrnaté tmavé vlasy náš výškový rozdíl dost stíraly. Nezapamatovala jsem si její jméno, tak jsem se usmívala a přikyvovala a ona brebentila o učitelích a učení. Ani jsem se nesnažila držet s ní krok.

Seděly jsme na konci plného stolu s několika jejími kamarádkami, které mi představila. Zapomněla jsem jejich jména, jakmile je vyslovila. Zdálo se, že na ně udělala dojem svou odvahou mluvit se mnou. Ten kluk z angličtiny, Erik, na mě přes místnost zamával.

A právě tehdy, když jsem seděla v jídelně a snažila se bavit se sedmi zvědavými cizími lidmi, tehdy jsem je uviděla poprvé.

Seděli v nejvzdálenějším koutě jídelny, daleko ode mne. Bylo jich pět. Nemluvili a nejedli, ačkoliv každý z nich měl před sebou podnos s nedotčeným jídlem. Na rozdíl od většiny ostatních studentů na mě necivěli, takže jsem si je bezpečně mohla prohlédnout bez obav, že se střetnu s mimořádně zaujatým pohledem. Ale to nebyl důvod, proč upoutali moji pozornost.

Nevypadali totiž jako ostatní. Ze tří kluků byl jeden veliký – vypracovaný jako hotový vzpěrač, s tmavými, kudrnatými vlasy. Další byl vyšší, štíhlejší, ale taky svalnatý, s vlasy medově blonďatými. Poslední byl vysoký a hubený, ne tak rozložitý, a vlasy měl rozcuchané, zbarvené do bronzova. Byl chlapečtější než ti druzí dva, kteří vypadali klidně na vysokoškoláky nebo spíš na zdejší učitele než na studenty.

Proti nim seděly dívky. Ta vysoká se svou krásou podobala soše. Měla nádhernou postavu, patřila k tomu typu, jaký člověk vídá na obálce časopisu Sports Illustrated ve vydání s plavkami a s kterým nemůžete setrvat v jedné místnosti, aniž by tím neutrpěla vaše sebeúcta. Její vlasy byly zlaté, jemně se jí vlnily do půli zad. Menší dívka se podobala elfovi, šíleně hubená, s jemnými rysy. Vlasy měla sytě černé, ostříhané nakrátko a rozježené všemi směry.

A přesto si všichni byli navzájem velmi podobní. Každý z nich byl křídově bledý, nejbledší ze všech studentů žijících v tomto městě, kde slunce skoro nesvítí. Bledší než já, albína. Všichni měli velmi tmavé oči navzdory škále v odstínech barvy vlasů. Také měli pod očima temné stíny – nafialovělé, podobající se modřinám. Jako kdyby měli za sebou bezesnou noc, nebo už se téměř uzdravili ze zlomeniny nosu. Ačkoliv jejich nosy, a vůbec všechny jejich rysy, byly přímé, dokonalé, ostře řezané.

Ale ani tohle nebyl důvod, proč jsem se od nich nedokázala odtrhnout pohledem.

Zírala jsem na ně, protože jejich tváře, tak rozdílné, a tak podobné, byly všechny úchvatně, nelidsky krásné. Takové tváře nikde neuvidíte, jedině snad na vyretušovaných stránkách módního časopisu. Takové tváře malovali staří mistři andělům. Bylo těžké rozhodnout, kdo je nejkrásnější – snad ta dokonalá blondýnka, nebo ten kluk s bronzovými vlasy.

Všichni se dívali stranou; nedívali se na sebe, nedívali se na ostatní studenty, nedívali se na nic konkrétně, alespoň tak mi to připadalo. Jak jsem tak na ně koukala, ta drobná dívka vstala, vzala svůj podnos – na něm neotevřená sodovka, nenakousnuté jablko – a odešla rychlým, půvabným plavným krokem, který patřil na přehlídkové molo. Dívala jsem se, okouzlená jejím pružným krokem tanečnice, dokud nevysypala svůj podnos a nevyklouzla zadními dveřmi, rychleji, než bych považovala za možné. Střelila jsem pohledem zpátky k ostatním, kteří seděli stejně jako předtím.

„Kdo jsou tamti?“ zeptala jsem se té holky ze španělštiny, jejíž jméno jsem zapomněla.

Jak vzhlédla, aby se podívala, koho myslím – ačkoliv už to pravděpodobně poznala z mého tónu – najednou se na ni podíval ten hubenější, ten klukovský, ten asi nejmladší. Podíval se na mou sousedku jenom na zlomek vteřiny a pak jeho tmavé oči střelily ke mně.

Hned zase rychle pohledem uhnul, rychleji než jsem mohla já, ačkoliv jsem okamžitě sklopila oči, rozpaky celá červená. V tom krátkém pohledu se na jeho obličeji neukázala ani stopa zájmu – bylo to, jako kdyby ho zavolala jménem a on mimoděk vzhlédl, předem rozhodnutý, že neodpoví.

Moje sousedka se rozpačitě zahihňala a podívala se na stůl jako já.

„To je Edward a Emmett Cullenovi a Rosalie a Jasper Haleovi. Ta, co odešla, byla Alice Cullenová; všichni žijí spolu u doktora Cullena a jeho ženy.“ Řekla to šeptem.

Podívala jsem se po očku na toho krásného kluka, který se teď díval na svůj podnos a dlouhými bledými prsty drobil dalamánek. Jeho ústa se velmi rychle pohybovala, jeho dokonalé rty se sotva otvíraly. Ostatní tři se stále dívali jinam, a přesto jsem cítila, že k nim tiše mluví.

Zvláštní, neobvyklá jména, pomyslela jsem si. Taková mívají babičky a dědečkové. Ale tady jsou možná zrovna v módě – maloměstská jména? Konečně jsem si vzpomněla, že moje sousedka se jmenuje Jessica, což je jméno naprosto běžné. U nás doma se mnou chodily na dějepis hned dvě Jessiky.

„Oni… všem jim to moc sluší.“ To byla z mé strany zjevně slabá slova.

„Ano!“ souhlasila Jessica s dalším zahihňáním. „Ovšem taky spolu všichni chodí – tedy Emmett s Rosalií a Jasper s Alicí. A žijí spolu.“ V jejím hlase se ozývá všechno to pohoršení a odsouzení maloměsta, pomyslela jsem si kriticky. Ale jestli jsem měla být upřímná, musela jsem přiznat, že dokonce i ve Phoenixu by tohle vedlo k pomluvám.

„Kteří jsou Cullenovi?“ zeptala jsem se. „Nevypadají jako příbuzní…“

„No, oni nejsou. Doktor Cullen je vážně mladý, je mu maximálně něco kolem třicítky. Všichni jsou adoptovaní. Haleovi jsou bratr a sestra, dvojčata – ti blonďatí – a jsou to sirotci.“

„Na adoptované vypadají trochu staře.“

„Teď ano, Jasperovi a Rosalii je oběma osmnáct, ale jsou s paní Cullenovou od svých osmi let. Ona je jejich teta nebo tak něco.“

„To je od Cullenových vážně hezké – že se tak o všechny postarali, i když jsou sami tak mladí.“

„Asi ano,“ souhlasila Jessica zdrženlivě, což ve mně vzbudilo dojem, že z nějakého důvodu nemá doktora a jeho ženu ráda. Vzhledem k pohledům, které házela po jejich adoptovaných dětech, bych předpokládala, že tím důvodem byla žárlivost. „Myslím, že paní Cullenová totiž nemůže mít děti,“ dodala, jako kdyby to umenšovalo jejich dobrotu.

Během celého rozhovoru jsem očima znovu a znovu těkala ke stolu, kde ta zvláštní rodina seděla. Pořád se dívali po stěnách a nejedli.

„Žijí ve Forks odjakživa?“ zeptala jsem se. To bych si jich určitě všimla při některém ze svých letních pobytů.

„Ne,“ odpověděla a její tón dával najevo, že to by mělo být jasné i takovému nově příchozímu, jako jsem já. „Přestěhovali se sem před dvěma lety odněkud z Aljašky.“

Pocítila jsem vlnu lítosti a současně úlevy. Lítosti proto, že jakkoli byli krásní, byli to outsideři, které ostatní zcela jasně nepřijali mezi sebe. Úlevy proto, že jsem tu nebyla jediný nováček, a rozhodně jsem v žádném případě nebyla ten nejzajímavější.

Jak jsem si je prohlížela, ten nejmladší, jeden z Cullenových, vzhlédl a střetl se s mým pohledem, tentokrát se zjevně zaujatým výrazem. Rychle jsem se podívala stranou, ale zdálo se mi, že v tom jeho pohledu bylo i jisté nenaplněné očekávání.

„Který je ten kluk s rezavě hnědými vlasy?“ zeptala jsem se. Koukla jsem na něj po očku, a on na mě stále upřeně hleděl, ale necivěl jako ostatní studenti dneska – měl lehce frustrovaný výraz. Znovu jsem sklopila oči.

„To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká.“ Odfrkla, jasný případ kyselých hroznů. Přemítala jsem, kdy ji asi odmítl.

Kousla jsem se do rtu, abych skryla úsměv. Pak jsem se na něj podívala znovu. Obličej měl otočený, ale měla jsem dojem, že se mu zvedá koutek, jako kdyby se taky usmíval.

Po dalších několika minutách ti čtyři odešli od stolu společně. Všichni byli mimořádně atraktivní – i ten velký svalnatý. Byl na ně znepokojující pohled. Ten, co se jmenoval Edward, se na mě už nepodíval.

Seděla jsem u stolu s Jessikou a jejími kamarádkami déle, než kdybych seděla sama. Měla jsem starost, abych hned první den nepřišla pozdě na hodinu. Jedna z mých nových známých, která mi taktně připomněla, že se jmenuje Angela, měla po obědě biologii stejně jako já. Mlčky jsme šly spolu do třídy. Ona byla taky nesmělá.

Když jsme vstoupily do pracovny biologie, Angela si šla sednout k jednomu laboratornímu stolku s černou deskou, přesně stejnému, na jaký jsem byla zvyklá. Ona už měla souseda. Vlastně všechny stolky už byly obsazené, až na jeden. Vedle prostřední uličky jsem poznala Edwarda Cullena podle jeho neobvyklých vlasů; seděl vedle toho jediného volného místa.

Jak jsem šla uličkou představit se učiteli a nechat si podepsat papír, pokradmu jsem se na něj dívala. Pak, právě když jsem kolem něj procházela, se na své židli najednou napřímil. Znovu se na mě zadíval, díval se mi do očí s tím nejpodivnějším výrazem ve tváři – byl nepřátelský, zuřivý. Rychle jsem se podívala stranou, šokovaná, a znovu jsem zrudla. Zakopla jsem o knihu v uličce a musela jsem se zachytit okraje stolku. Holka, která tam seděla, se zachichotala.

Všimla jsem si, že jeho oči jsou černé – jako uhel.

Pan Banner mi podepsal papír a podal mi knihu bez nějakých nesmyslů ohledně představování. Pochopila jsem, že spolu budeme vycházet. Samozřejmě, neměl jinou možnost než mě poslat na to jediné volné místo uprostřed učebny. Měla jsem oči sklopené, když jsem si šla sednout vedle něho, zmatená tím nepřátelským pohledem, který mi věnoval.

Nevzhlédla jsem, když jsem si pokládala knihu na stolek a sedala si, ale koutkem oka jsem viděla, že změnil polohu. Odkláněl se ode mě, seděl na krajíčku židle a odvracel obličej, jako kdyby cítil něco, co mu nevoní. Nenápadně jsem si přičichla k vlasům. Voněly po jahodách, jako můj oblíbený šampon. Zdálo se to jako naprosto neškodná vůně. Nechala jsem si vlasy spadnout přes pravé rameno, takže mezi námi tvořily temnou oponu, a snažila jsem se věnovat pozornost učiteli.

Naneštěstí přednáška byla o buněčné anatomii, což už jsme doma probírali. Přesto jsem si pečlivě dělala poznámky a pořád jsem se dívala dolů.

Nemohla jsem se přes tu chvíli ubránit pohledu přes clonu vlasů na toho podivného kluka vedle sebe. Po celou hodinu ani na chvilku neuvolnil tu svou napjatou pozici na krajíčku židle; seděl ode mě tak daleko, jak to bylo možné. Viděla jsem, že ruku položenou na levé noze má zaťatou v pěst, až mu pod bledou kůží vystupovaly šlachy. Ani ty se nikdy neuvolnily. Dlouhé rukávy bílé košile měl vyhrnuté až k loktům a jeho předloktí bylo pod světlou kůží překvapivě tvrdé a svalnaté. Nebyl zdaleka tak hubený, jak vedle svého statného bratra vypadal.

Tahle hodina se vlekla víc než ty předchozí. Bylo to tím, že už byla skoro poslední, nebo proto, že jsem čekala, až se jeho zaťatá pěst uvolní? Neuvolnila se ani na chvilku; on pořád seděl tak nepohnutě, že to vypadalo, jako když nedýchá. Co to s ním je? Je tohle jeho normální chování? Říkala jsem si, jestli jsem Jessiku dnes u oběda neodsoudila moc příkře za její roztrpčenost. Možná nebyla tak zatrpklá, jak jsem si myslela.

Se mnou to nemohlo mít nic společného. Vždyť mě ani nezná.

Znovu jsem po něm koukla, a hned jsem toho litovala. Zase se na mě upřeně podíval, černé oči plné odporu. Ucukla jsem před ním a přikrčila se na židli a najednou mi v mysli problesklo rčení zabíjet pohledem.

V tu chvíli hlasitě zazvonil zvonek, až jsem nadskočila, a Edward Cullen už vedle mě neseděl. Plynule vstal – byl mnohem vyšší, než jsem si myslela – zády ke mně, a byl venku ze dveří dřív, než se kdokoliv ostatní zvedl ze židle.

Seděla jsem jako přimrazená na svém místě a nepřítomně jsem za ním zírala. Byl tak protivný. To nebylo spravedlivé. Začala jsem si pomalu sbírat svoje věci, snažila jsem se potlačit hněv, který mě naplňoval, ze strachu, že se mi oči zalijí slzami. Bůhvíproč existuje spojitost mezi mou náladou a slznými kanálky. Když jsem se zlobila, bylo mi obvykle do pláče, což je ponižující sklon.

„Nejsi ty Isabella Swanová?“ zeptal se mě klučicí hlas.

Vzhlédla jsem a uviděla pěkného kluka s dětskou tváří, bledé blond vlasy pečlivě nagelované do pravidelných špiček, jak se na mě přátelsky směje. Evidentně si nemyslel, že páchnu.

„Bella,“ opravila jsem ho s úsměvem.

„Já jsem Mike.“

„Ahoj, Miku.“

„Nepotřebuješ pomoct najít učebnu, kde máš příští hodinu?“

„Vlastně mám namířeno do tělocvičny, tak to snad najdu.“

„Já mám taky příští hodinu tělocvik.“ Zdálo se, že ho to vzrušilo, ačkoliv na tak malou školu to nebyla zase kdovíjaká shoda náhod.

Šli jsme tedy společně; Mike byl upovídaný – obstaral většinu konverzace, čímž mi to usnadnil. Až do svých deseti let žil v Californii, takže dobře věděl, jak mi tady chybí sluníčko. Ukázalo se, že máme společné taky hodiny angličtiny. Byl to ten nejmilejší člověk, jakého jsem dnes potkala.

Ale jak jsme vstupovali do tělocvičny, zeptal se: „Tak co, píchla jsi Edwarda Cullena tužkou, nebo co? Nikdy jsem ho neviděl takhle se chovat.“

Přikrčila jsem se. Takže jsem nebyla jediná, kdo si toho všiml. A tohle zjevně nebylo obvyklé chování Edwarda Cullena. Rozhodla jsem se, že budu hrát hloupou.

„To byl ten kluk, vedle kterého jsem seděla při biologii?“ zeptala jsem se nedbale.

„Ano,“ odpověděl. „Vypadal, jako že ho něco bolí nebo tak.“

„Já nevím,“ odpověděla jsem, „vůbec jsem s ním nemluvila.“

„Je to divný kluk.“ Mike se zastavil vedle mě, místo aby se vydal do šatny. „Kdybych já měl to štěstí sedět vedle tebe, tak bych s tebou mluvil.“

Usmála jsem se na něj, než jsem prošla dveřmi do dívčí šatny. Byl přátelský a nepokrytě mě obdivoval. Ale na to, aby tím zmírnil roztrpčení, to nestačilo.

Učitel tělocviku, trenér Clapp, mi našel dres, ale nenutil mě, abych se do něj převlékla už na dnešní hodinu. Doma ve Phoenixu po nás vyžadovali jenom dva roky tělocviku. Tady byl tělocvik povinný celé čtyři roky. Forks bylo doslova moje peklo na zemi.

Sledovala jsem čtyři volejbalové zápasy odehrávající se současně. Když jsem si vzpomněla, kolik zranění jsem si přivodila – a způsobila jiným – při hraní volejbalu, udělalo se mi lehce nevolno.

Konečně se ozvalo poslední zvonění. Šla jsem pomalu do kanceláře vrátit svůj papír. Déšť ustal, ale vítr byl silný a studenější. Objala jsem si tělo pažemi.

Když jsem vstoupila do teplé kanceláře, div jsem se neotočila a nevyšla zase ven.

Přede mnou stál u stolu Edward Cullen. Poznala jsem ho zase podle těch rozcuchaných bronzových vlasů. Zdálo se, že mě neslyšel přicházet. Stála jsem přitisknutá k zadní zdi a čekala jsem, až se mi recepční bude moct věnovat.

Dohadoval se s ní tichým, příjemným hlasem. Rychle jsem pochopila podstatu hádky. Snažil se přehodit si šestou hodinu – biologii – na jindy – na kdykoliv jindy.

Prostě jsem nemohla uvěřit, že je to kvůli mně. Muselo za tím být něco jiného, něco, co se stalo, ještě než jsem do učebny biologie vstoupila. Ten pohled na jeho tváři muselo vyvolat nějaké jiné rozčilení. Přece není možné, aby ke mně tenhle cizí člověk mohl pocítit takový náhlý a intenzivní odpor.

Dveře se znovu otevřely a dovnitř prudce zavanul studený vítr, rozvlnil papíry na stole, sfoukl mi vlasy do obličeje. Dívka, která vešla, pouze přistoupila ke stolu, vložila do drátěného košíku nějaký papír a zase vyšla ven. Ale Edward Cullen najednou nahrbil záda a pomalu se otočil, aby se na mě podíval – jeho obličej byl neskutečně hezký – pichlavýma očima plnýma nenávisti. Na okamžik jsem pocítila záchvěv opravdového strachu, až mi na pažích naskočila husí kůže. Ten pohled trval jenom vteřinu, ale roztřásl mě víc než ten mrazivý vítr. Cullen se otočil zpátky k recepční.

„No, tak nevadí,“ řekl spěšně hlasem jako samet. „Vidím, že to není možné. Mockrát vám děkuju za pomoc.“ Otočil se na patě, aniž by se na mě znovu podíval, a zmizel ven ze dveří.

Pokorně jsem přistoupila ke stolu, obličej tentokrát bílý místo rudý, a podala jsem recepční podepsaný papír.

„Tak jak vám to šlo první den, drahoušku?“ zeptala se mateřsky.

„Fajn,“ zalhala jsem slabým hlasem. Nezdálo se, že ji to přesvědčilo.

Když jsem došla k dodávce, stála na parkovišti už téměř jako poslední. Připadala mi jako poslaná z nebe, po domovu ta nejbližší věc, kterou jsem v téhle vlhké zelené díře měla. Chvilku jsem jen tak seděla uvnitř a civěla předním oknem ven. Ale brzy se do mě dala zima a potřebovala jsem si zatopit, takže jsem otočila klíčkem a motor s řevem naskočil. Vydala jsem se zpátky k Charlieho domu a celou cestu jsem potlačovala slzy.