22. HRA NA SCHOVÁVANOU

Trvalo to mnohem méně času, než jsem si myslela – všechna ta hrůza, zoufalství, tříštění mého srdce. Minuty odtikávaly pomaleji než obvykle. Jasper stále ještě nebyl zpátky, když jsem se vrátila k Alici. Bála jsem se být s ní v jedné místnosti, bála jsem se, že uhodne… a ze stejného důvodu jsem se před ní bála ukrývat.

Myslela bych si, že už mě nic nepřekvapí, jak byly moje myšlenky zmučené a neklidné, ale byla jsem překvapená, když jsem viděla Alici skloněnou nad stolem, jak se oběma rukama drží za okraj.

„Alice?“

Nereagovala, když jsem ji zavolala jménem, ale její hlava se kývala pomalu ze strany na stranu a viděla jsem jí do tváře. Její oči byly bez výrazu, omámené… Moje myšlenky letěly k mé matce. Je snad už pozdě?

Spěchala jsem k ní a automaticky jsem se natáhla, abych ji vzala za ruku.

„Alice!“ Jasperův výkřik proťal vzduch a v tu chvíli stál Jasper u ní, chytil její ruce a uvolnil jejich sevření kolem stolu. Dveře do pokoje se švihem zavřely s tichým cvaknutím.

„Co se děje?“ zeptal se.

Otočila se tváří ode mě, zabořila mu obličej do hrudi. „Bella,“ hlesla.

„Já jsem tady,“ odpověděla jsem.

Otočila hlavu a zabodla se do mě pohledem, ale její oči byly podivně bezvýrazné. Okamžitě mi došlo, že nemluvila na mě, ale že to byla odpověď Jasperovi.

„Co jsi viděla?“ zeptala jsem se – a v mém bezvýrazném, necitelném hlasu nebyla žádná otázka.

Jasper se na mě ostře podíval. Udržovala jsem si prázdný výraz a čekala jsem. Jeho oči byly zmatené, jak rychle těkaly mezi Aliciným a mým obličejem, cítily ten chaos… protože já jsem dokázala uhodnout, co teď Alice viděla.

Cítila jsem, jak se kolem mě rozhostila poklidná atmosféra. Uvítala jsem ji, použila ji, abych udržela své emoce disciplinované, pod kontrolou.

Alice se také sebrala.

„Nic, vážně,“ řekla nakonec a její hlas byl pozoruhodně klidný a přesvědčivý. „Jenom ta samá místnost jako předtím.“

Konečně se na mě podívala, její výraz byl vyrovnaný a uzavřený. „Dala by sis snídani?“

„Ne, najím se na letišti.“ Také jsem byla velmi klidná. Šla jsem se do koupelny osprchovat. Téměř jako kdybych si vypůjčila Jasperův podivný mimořádný smysl, cítila jsem Alicino divoké – ačkoliv dobře skrývané – zoufalé přání, abych odešla z místnosti, aby byla s Jasperem sama. Aby mu mohla říct, že dělají něco špatně, že neuspějí…

Metodicky jsem se připravovala, soustředila se na každý drobný úkol. Rozpustila jsem si vlasy, takže se mi rozvířily kolem hlavy a zakryly mi obličej. Pokojná nálada, kterou Jasper vytvořil, na mě dobře zapůsobila a pomohla mi jasně myslet. Pomohla mi plánovat. Prohrabala jsem tašku, až jsem našla svou ponožku s penězi. Vyprázdnila jsem ji do kapsy.

Byla jsem nedočkavá, abychom už byli na letišti, a byla jsem ráda, když jsme kolem sedmé vyjeli. Tentokrát jsem na zadním sedadle tmavého auta seděla sama. Alice se zády opírala o dveře, obličejem k Jasperovi, ale zpoza svých slunečních brýlí vrhala pohledy směrem ke mně každých pár vteřin.

„Alice?“ zeptala jsem se lhostejně.

Byla obezřetná. „Ano?“

„Jak to funguje? Ty věci, které vidíš?“ dívala jsem se postranním okénkem a můj hlas zněl znuděně. „Edward říkal, že to není jednoznačné… že se věci mění?“ Bylo těžší, než bych si myslela, říct jeho jméno. To muselo Jaspera vyburcovat a auto naplnila čerstvá vlna poklidnosti.

„Ano, věci se mění…“ zamumlala – napadlo mě, že s nadějí v hlase. „U některých věcí mám větší jistotu než u jiných… třeba u počasí. S lidmi je to těžší. Vidím jenom cestu, po které jdou, dokud na ní jsou. Jakmile změní názor – učiní nové rozhodnutí, je jedno jak malé – celá budoucnost se posune.“

Zamyšleně jsem přikývla. „Takže jsi nemohla vidět Jamese ve Phoenixu, dokud se nerozhodl sem přijet.“

„Ano,“ souhlasila, zase obezřetná.

A neviděla mě v zrcadlové místnosti s Jamesem, dokud jsem se nerozhodla, že se tam s ním setkám. Snažila jsem se nemyslet na to, co ještě mohla vidět. Nechtěla jsem, aby moje panika vzbudila v Jasperovi ještě větší podezření. I tak mě budou sledovat dvakrát pozorněji než dosud, po tom Alicině vidění. Tohle nedokážu.

Dojeli jsme na letiště. Měla jsem štěstí na své straně, nebo to možná byly jenom dobré vyhlídky. Edwardovo letadlo přistávalo na terminálu čtyři, největším terminálu, kde přistávala většina letů – takže nebylo překvapující, že i ten jeho. Ale byl to terminál, který jsem potřebovala: největší, nejzmatenější. A ve třetím poschodí byly dveře, které mohly být jedinou nadějí.

Zaparkovali jsme ve čtvrtém patře velikých garáží. Vedla jsem je, pro jednou jsem věděla o svém okolí víc než oni. Sjeli jsme výtahem dolů do třetího poschodí, kde cestující odkládali zavazadla. Alice a Jasper strávili dlouhý čas prohlížením tabulí o odletech. Slyšela jsem, jak diskutují nad možnostmi pro a proti u New Yorku, Atlanty, Chicaga. Ta místa jsem nikdy neviděla. A ani neuvidím.

Čekala jsem na svou příležitost, netrpělivá, neschopná zastavit špičku nohy, kterou jsem klepala o zem. Seděli jsme v dlouhých řadách židlí vedle detektorů kovu, Jasper a Alice předstírali, že se dívají po lidech, ale ve skutečnosti se dívali na mě. Každý centimetr, který jsem se posunula ze svého sedadla, byl následován rychlým pohledem z koutku jejich očí. Bylo to beznadějné. Měla bych utéct? Odvážili by se fyzicky mě zastavit na tomto veřejném místě? Nebo by mě prostě následovali?

Vytáhla jsem neoznačenou obálku z kapsy a položila ji na Alicinu černou koženou tašku. Podívala se na mě.

„Můj dopis,“ řekla jsem. Přikývla a zastrčila ho pod vrchní klopu. On ho brzy najde.

Minuty ubíhaly a Edwardův přílet se přibližoval. Bylo překvapivé, jak každá buňka v mém těle jako by věděla, že přichází, toužila po jeho příchodu. To mi situaci velmi ztěžovalo. Zjistila jsem, že se snažím vymyslet nějakou výmluvu, abych tu mohla zůstat, chtěla jsem ho napřed vidět a pak uskutečnit svůj útěk. Ale věděla jsem, že je to nemožné, jestli mám mít nějakou šanci dostat se pryč.

Alice se několikrát nabídla, že se mnou dojde pro snídani. Řekla jsem jí, že to stačí později, že ještě nemám hlad.

Sledovala jsem tabuli příletů, dívala se, jak let za letem přistávají včas. Let ze Seattlu se přiblížil k vrchním řádkům tabule.

A pak, když už mi na útěk zbývalo jenom třicet minut, se čísla změnila. Jeho letadlo bylo o deset minut v předstihu. Už jsem neměla čas.

„Myslím, že se teď najím,“ řekla jsem rychle.

Alice vstala. „Půjdu s tebou.“

„Vadilo by ti, kdyby místo tebe šel Jasper?“ zeptala jsem se. „Cítím se trochu…“ Nedokončila jsem větu. Dala jsem očima jasně najevo, co jsem neřekla slovy.

Jasper vstal. Aliciny oči byly zmatené, ale – jak jsem ke své úlevě viděla – ne podezíravé. Musí připisovat změnu ve svém vidění nějakému stopařovu manévru, a ne mojí zradě.

Jasper šel mlčky vedle mě, svou ruku na mém kříži, jako kdyby mě vedl. V prvních několika kavárnách jsem předstírala, že mě nabídka nezaujala, ve skutečnosti jsem však hledala, co jsem potřebovala. A za rohem jsem to našla: dámské toalety ve třetím poschodí, z dosahu Alicina ostrého zraku.

„Můžu?“ zeptala jsem se Jaspera, jak jsme šli kolem. „Budu tam jen chviličku.“

„Budu stát tady,“ řekl.

Jakmile se za mnou zavřely dveře, rozběhla jsem se. Pamatovala jsem si, jak jsem se na těchto záchodech jednou ztratila, protože tam byly dva východy.

Za protějšími dveřmi mě čekal jenom krátký sprint k výtahům, a jestli Jasper zůstal, kde říkal, že bude, vůbec se nedostanu do jeho zorného pole. Nedívala jsem se za sebe, jak jsem běžela. Tohle byla moje jediná šance a i kdyby mě viděl, musela jsem utíkat. Lidé na mě zírali, ale já jsem je ignorovala. Za rohem čekaly výtahy a já jsem se vrhla vpřed, vymrštila jsem ruku mezi zavírající se dveře jednoho obsazeného výtahu, který směřoval dolů. Vmáčkla jsem se k podrážděným pasažérům a ujistila se, že knoflík do prvního patra je zmačknutý. Už svítil, a dveře se zavřely.

Jakmile se dveře otevřely, byla jsem zase venku, za mnou se ozývalo otrávené mumlání. Zpomalila jsem, když jsem procházela kolem ochranky u zavazadlových karuselů, a jak se na dohled objevily dveře východu, dala jsem se znovu do běhu. Nemohla jsem vědět, jestli už mě Jasper nehledá. Měla bych jenom vteřiny, kdyby šel po mém pachu. Vyrazila jsem z automatických dveří, ale málem jsem se rozplácla o sklo, protože se otevíraly příliš pomalu.

Podél přeplněného kraje chodníku nebylo vidět žádný taxík.

Neměla jsem čas. Alice a Jasper si buď za chviličku uvědomí, že jsem pryč, nebo už jim to došlo. Najdou mě ve zlomku vteřiny.

Autobus kyvadlové dopravy do hotelu Hyatt právě zavíral dveře pár kroků ode mě.

„Počkejte!“ zavolala jsem, utíkala a mávala na řidiče.

„Tohle je kyvadlo do Hyattu,“ řekl řidič zmateně, jak otevřel dveře.

„Ano,“ hněvala jsem se, „tam právě jedu.“ Vyběhla jsem po schodech.

Podíval se tázavě, že nemám žádná zavazadla, ale pak pokrčil rameny, tolik ho to nezajímalo, aby se zeptal.

Většina sedadel byla prázdná. Posadila jsem se co nejdál od ostatních cestujících a dívala se z okna, jak napřed chodník, pak letiště odjížděly dozadu. Nemohla jsem si pomoct a představovala si Edwarda, jak bude stát na kraji silnice, až dojde na konec mé stopy. Ještě nemůžu plakat, říkala jsem si. Pořád mám před sebou dlouhou cestu.

Štěstí mi přálo. Před Hyattem nějaký unaveně vypadající pár vyndával své poslední zavazadlo z kufru taxíku. Vyskočila jsem z autobusu, běžela k taxíku a vklouzla na sedadlo vedle řidiče. Unavený pár a řidič autobusu na mě zírali.

Řekla jsem překvapenému taxikáři matčinu adresu. „Potřebuju se tam dostat co nejrychleji.“

„To je ve Scottsdale,“ stěžoval si.

Hodila jsem přes sedadlo čtyři dvacky.

„Bude to stačit?“

„Jasně, děvenko, žádný problém.“

Zase jsem se opřela a složila si ruce do klína. Známé město kolem mě začalo uhánět, ale já jsem se z okénka nedívala. Vynakládala jsem úsilí, abych vše udržela pod kontrolou. Byla jsem odhodlaná neztrácet nervy, teď když se mi dařilo úspěšně uskutečňovat svůj plán. Nemělo žádný smysl dávat volný průchod větší hrůze, větší úzkosti. Moje cesta byla daná. Teď jsem po ní jenom musela jít.

Takže místo abych panikařila, zavřela jsem oči a pak jsem tu dvacetiminutovou jízdu strávila s Edwardem.

Představovala jsem si, že jsem zůstala na letišti, abych se s ním setkala. Živě jsem si představovala, jak bych se postavila na špičky, abych co nejdřív viděla jeho obličej. Jak rychle, jak půvabně by se proplétal davem lidí, který by nás dělil. A pak bych se rozběhla, abych vymazala těch posledních pár kroků mezi námi – bezhlavě jako vždycky – a už bych byla v jeho mramorových pažích, konečně v bezpečí.

Přemítala jsem, kam bychom jeli. Někam na sever, aby mohl být přes den venku. Nebo možná na nějaké velmi odlehlé místo, abychom spolu zase mohli lehat na sluníčku. Představovala jsem si ho někde na pláži, jeho kůže by jiskřila jako to moře. Nezáleželo by na tom, jak dlouho bychom se museli skrývat. I kdybych s ním musela zůstat trčet v hotelovém pokoji, byla bych v sedmém nebi. Pořád jsem pro něj měla tolik otázek. Mohla bych si s ním povídat na věky, nikdy nespat, nikdy ho neopouštět.

Viděla jsem teď jeho obličej tak jasně… skoro jsem slyšela jeho hlas. A navzdory vší hrůze a beznaději jsem byla prchavě šťastná. Natolik jsem se ponořila do svého bdělého snění uprchlíka, že jsem ztratila veškeré povědomí o utíkajících vteřinách.

„Hej, jaké bylo to číslo?“

Taxikářova otázka prolomila moje fantazírování, takže z mých krásných přeludů vyprchaly všechny barvy. A strach, bezútěšný a tvrdý, už čekal, aby zaplnil prázdné místo, které po nich zůstalo.

„Padesát osm, dvacet jedna.“ Můj hlas zněl přiškrceně. Taxikář se na mě podíval, nervózní, že snad mám záchvat nebo něco takového.

„Tak to jsme tady.“ Už už mě chtěl dostat z auta, pravděpodobně doufal, že nebudu chtít zpátky drobné.

„Díky,“ zašeptala jsem. Nemám se čeho bát, připomínala jsem si. Dům je prázdný. Musím spěchat; maminka na mě čeká, vyděšená, závisí na mně její život.

Vyběhla jsem ke dveřím, automaticky se natáhla, abych popadla klíč pod okapem. Odemkla jsem dveře. Uvnitř byla tma, prázdno, normálně. Běžela jsem k telefonu, cestou jsem rozsvítila světlo v kuchyni. Tam, na bílé tabuli, bylo desetimístné číslo napsané drobným, úhledným písmem. Prsty mi klopýtaly po číselníku, dělala jsem chyby. Musela jsem zavěsit a začít znovu. Soustředila jsem se tentokrát pouze na tlačítka, pečlivě jsem mačkala jedno po druhém. Povedlo se. Držela jsem telefon u ucha třesoucí se rukou. Zazvonil jen jednou.

„Haló, Bello,“ odpověděl ten klidný hlas. „To bylo velmi rychlé. Udělala jsi na mě dojem.“

„Je maminka v pořádku?“

„Je naprosto v pořádku. Neboj se, Bello, nemám s ní žádné potíže. Samozřejmě, pokud přijdeš sama.“ Bezstarostný, pobavený tón.

„Jsem sama.“ Za celý svůj život jsem nebyla víc sama.

„Velmi dobře. Takže, znáš to baletní studio hned za rohem u vašeho domu?“

„Ano. Vím, jak se tam dostat.“

„No, tak to se brzy uvidíme.“

Zavěsila jsem.

Vyběhla jsem z místnosti a dveřmi ven do pečícího vedra.

Nebyl čas ohlížet se zpátky na náš dům, a ani jsem ho nechtěla vidět, jaký teď byl – prázdný, symbol strachu, ne útočiště. Poslední člověk, který prošel těmito známými pokoji, byl můj nepřítel.

Koutkem oka jsem téměř viděla maminku, jak stojí ve stínu velkého eukalyptu, kde jsem si hrávala jako dítě. Nebo jak klečí vedle kousku půdy kolem poštovní schránky, což byl hřbitov všech kytek, které se kdy pokusila pěstovat. Vzpomínky byly lepší než jakákoliv realita, kterou dnes uvidím. Ale utíkala jsem od nich, k rohu, nechávajíc všechno za sebou.

Připadala jsem si tak pomalá, jako kdybych běžela v mokrém písku – jako kdybych se na betonu nedokázala pořádně odrazit od země. Několikrát jsem škobrtla, jednou upadla, spadla jsem na ruce, odřela si je o chodník a honem jsem se sbírala, abych se zase vrhla vpřed. Ale nakonec se mi podařilo dorazit na roh. Teď jenom přeběhnout další ulici; běžela jsem, pot mi stékal po tváři, lapala jsem po dechu. Slunce mě pálilo do kůže, příliš jasné, jak se odráželo od bílého betonu a oslepovalo mě. Cítila jsem se nebezpečně nechráněná. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si jednou zoufale budu přát zelené, ochranné lesy Forks… domova.

Když jsem zabočila za poslední roh, na Kaktusovou ulici, spatřila jsem před sebou studio, vypadalo zrovna tak, jak jsem si ho pamatovala. Parkoviště před ním bylo prázdné, vertikální žaluzie ve všech oknech zatažené. Už jsem nemohla běžet – nemohla jsem dýchat; vynaložené úsilí a strach ze mě dostaly to nejlepší. Musela jsem myslet na maminku, abych mohla dál hýbat nohama, dávat jednu před druhou.

Jak jsem se přiblížila, viděla jsem na dveřích pověšenou cedulku. Byla ručně psaná na horkém růžovém papíře; hlásala, že taneční studio je během jarní přestávky zavřené. Dotkla jsem se kliky a opatrně za ni vzala. Bylo odemčeno. Snažila jsem se popadnout dech a otevřela jsem dveře.

Chodba byla tmavá a prázdná, studená, klimatizace hučela. Podél stěn stály plastové tvarované židle složené na sobě, koberec voněl šamponem. Průzorem ve dveřích jsem viděla, že na západním tanečním parketu je tma. Východní taneční parket, ta větší místnost, byl osvětlený. Ale na okně byly zatažené žaluzie.

Zmocnila se mě hrůza tak silně, že jsem jí byla doslova lapená. Nedokázala jsem přinutit nohy, aby se pohnuly vpřed.

A pak na mě zavolal maminčin hlas.

„Bello? Bello?“ Ten samý tón hysterické paniky. Utíkala jsem ke dveřím, za zvukem jejího hlasu.

„Bello, tys mě vyděsila! Už to víckrát nedělej!“ pokračoval její hlas, jak jsem běžela do dlouhého pokoje s vysokým stropem.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, snažila se přijít na to, odkud její hlas přichází. Slyšela jsem její smích a otáčela jsem se za tím zvukem.

A tam byla, na televizní obrazovce, cuchala mi vlasy úlevou. Bylo Díkůvzdání, a mně bylo dvanáct. Jely jsme navštívit babičku do Californie, poslední rok před její smrtí. Jednoho dne jsme šly na pláž a já jsem se naklonila příliš daleko přes okraj mola. Viděla moje klinkající se nohy, jak jsem se snažila zase najít rovnováhu. „Bello? Bello?“ zavolala na mě vyděšeně.

A pak byla televizní obrazovka modrá.

Pomalu jsem se otočila. On stál velmi klidně u zadního východu, byl tak klidný, že jsem si ho zpočátku ani nevšimla. V ruce měl dálkové ovládání. Zírali jsme na sebe dlouhou chvíli a on se pak usmál.

Šel ke mně, docela blízko, a pak kolem mě přešel a položil dálkové ovládání vedle videa. Opatrně jsem se otočila, abych na něj viděla.

„Odpusť mi to, Bello, ale není lepší, že jsme do toho tvou matku ve skutečnosti vůbec nemuseli zatahovat?“ Jeho hlas byl zdvořilý, laskavý.

A najednou mi to došlo. Maminka je v bezpečí. Pořád je na Floridě. Vůbec nedostala můj vzkaz. Nikdy ji neděsily ty temně rudé oči v abnormálně bledém obličeji přede mnou. Byla v bezpečí.

„Ano,“ odpověděla jsem, hlas nasycený úlevou.

„Vypadá to, že se nezlobíš, že jsem tě obelhal.“

„Nezlobím se.“ Moje náhlé opojení mi dodalo odvahu. Co na tom teď záleželo? Brzy bude po všem. Charliemu a mamince nikdy nikdo neublíží, nikdy se nebudou muset bát. Cítila jsem se téměř závratně. Nějaká analytická část mé mysli mě varovala, že jsem nebezpečně blízko, abych se od stresu zhroutila.

„To je zvláštní. Ty to skutečně myslíš vážně.“ Jeho tmavé oči mě se zájmem hodnotily. Duhovky měl skoro černé, jenom s náznakem rubínové kolem okrajů. Žíznivý. „To tedy musím uznat, vy lidé umíte být docela zajímaví. Asi už chápu, proč je přínosné vás pozorovat. To je úžasné, někteří z vás jako by v sobě neměli kouska sobeckosti.“

Stál pár kroků ode mě, paže složené a zvědavě na mě koukal. Vypadal tak obyčejně, na jeho tváři nebo těle nebylo vůbec nic pozoruhodného. Jenom ta bílá kůže, kulaté oči, na které jsem si tak zvykla. Měl na sobě bledě modrou košili s dlouhými rukávy a vybledlé modré džíny.

„Předpokládám, že mi povíš, že tě tvůj chlapec pomstí?“ zeptal se – zdálo se mi, že s nadějí v hlase.

„Ne, myslím, že ne. Alespoň jsem ho žádala, aby to nedělal.“

„A jaká byla jeho odpověď?“

„Nevím.“ Bylo podivně snadné povídat si s tímhle uhlazeným lovcem. „Nechala jsem mu dopis.“

„Jak romantické, poslední dopis. A myslíš, že tě poslechne?“ Jeho hlas byl teď trošku tvrdší, náznak sarkasmu kazil jeho zdvořilý tón.

„Doufám.“

„Hmmm. No, tak to se naše naděje liší. Víš, tohle bylo všechno trochu moc snadné, příliš rychlé. Abych byl docela upřímný, jsem zklamaný. Očekával jsem mnohem větší výzvu. Konec konců, potřeboval jsem jenom trochu štěstí.“

Mlčky jsem vyčkávala.

„Když se Victoria nemohla dostat k tvému otci, pověřil jsem ji, aby o tobě zjistila víc. Nemělo smysl běhat po celé planetě a honit tě, když jsem na tebe mohl pohodlně počkat na místě podle vlastního výběru. Takže když jsem si promluvil s Victorií, rozhodl jsem se přijet do Phoenixu, abych tvou matku poctil návštěvou. Slyšel jsem, že jsi řekla, že jedeš domů. Zpočátku mě ani ve snu nenapadlo, že bys to myslela vážně. Ale pak jsem přemýšlel. Lidé mohou být velmi předvídatelní; rádi jsou někde ve známém prostředí, někde v bezpečí. A nebyl by to dokonalý fígl, jít na poslední místo, kde bys měla být, když se schováváš – na místo, kde jsi řekla, že budeš?

Ale samozřejmě jsem si nebyl jistý, byla to jenom intuice. Obvykle mám cit pro kořist, kterou lovím, takový šestý smysl, jestli chceš. Poslechl jsem si tvůj vzkaz, když jsem se dostal do domu tvé matky, ale samozřejmě jsem si nemohl být jistý, odkud jsi volala. Bylo velmi užitečné mít tvé číslo, ale mohla jsi být v Antarktidě nebo co já vím kde, a hra by nefungovala, pokud bys nebyla nablízku.

Pak tvůj chlapec nastoupil do letadla do Phoenixu. Victoria je pro mě přirozeně sledovala; ve hře s tolika hráči jsem nemohl hrát sám. A tak jsem se od nich dozvěděl, v co jsem doufal, totiž že jsi přece jen tady. Byl jsem připravený; už jsem si předtím prošel vaše roztomilá domácí videa. A pak už to byla jenom záležitost blufování.

Velmi snadné, víš, neodpovídalo to tak docela mým standardům. Takže jistě chápeš, že doufám, že se ohledně svého chlapce mýlíš. Jmenuje se Edward, nemám pravdu?“

Neodpověděla jsem. Předstíraná odvaha pomíjela. Cítila jsem, že se blíží k závěru své oslavné řeči. Stejně nebyla myšlená pro mě. Nebyla žádná sláva v tom, že porazí mě, slabého člověka.

„Vadilo by ti moc, kdybych tvému Edwardovi nechal vlastní krátký dopis?“

Udělal krok zpátky a dotkl se digitální videokamery, která se vešla do dlaně a která byla položená na stereu. Malé červené světýlko ukazovalo, že je zapnutá. Párkrát ji nastavil, rozšířil rámeček. Zděšeně jsem na něj zírala.

„Omlouvám se, ale prostě si myslím, že nedokáže odolat a bude mě chtít dostat, až se na tohle podívá. A já bych nechtěl, aby mu něco uniklo. Samozřejmě, že tohle bylo celé pro něj. Ty jsi jenom člověk, který se bohužel ocitl na špatném místě ve špatnou dobu, a nepopiratelně se přidal ke špatné partě, mohl bych dodat.“

Vykročil ke mně s úsměvem. „Než začneme…“

Při těch slovech jsem v žaludku pocítila vlnu nevolnosti. Něco takového jsem nečekala.

„Jen bych to rád trošku rozvedl. Odpověď byla jasná od samého začátku, a já jsem se tak bál, že to Edward pochopí a zkazí mi zábavu. Jednou už se mi to stalo, ale to už je dávno. Jednou jedinkrát, kdy mi moje kořist unikla.

Víš, upír, který měl tak pošetile rád tu svou malou oběť, udělal volbu, ke které tvůj Edward neměl dost síly. Když ten starý pochopil, že jdu po jeho malé přítelkyni, ukradl ji z ústavu, kde pracoval – nikdy nepochopím posedlost, kterou někteří upíři mají po vás lidech – a jakmile ji osvobodil, tak si ji pojistil. Zdálo se, že si ani nevšimla bolesti, chudinka malá. Trčela v té černé díře cely tak dlouho. O sto let dřív a byla by za svá vidění upálená na hranici. Ve dvacátých letech dvacátého století to byl blázinec a šoková terapie. Když otevřela oči, silná svým čerstvým mládím, bylo to, jako kdyby nikdy předtím neviděla slunce. Ten starý upír z ní udělal mocnou novou upírku, a už nebyl důvod, abych se jí dotýkal.“ Povzdechl si. „Tak jsem na oplátku zničil toho starého.“

„Alice,“ vydechla jsem užasle.

„Ano, tvoje malá kamarádka. Byl jsem překvapený, když jsem ji viděl na mýtině. Takže si říkám, že by její smečka měla být schopná najít v této zkušenosti jistou útěchu. Já jsem dostal tebe, ale oni dostali ji. Jedinou oběť, která mi kdy unikla, to je vlastně docela čest.

A ona voněla tak pěkně. Pořád lituju, že jsem ji nikdy nemohl ochutnat… Voněla ještě líp než ty. Promiň – nechtěl jsem být hrubý. Máš velmi příjemnou vůni. Takovou květinovou…“

Udělal další krok, až byl jenom pár centimetrů ode mě. Zvedl pramen mých vlasů a jemně k němu přivoněl. Pak něžně uhladil pramen zpátky na své místo a já jsem ucítila jeho studené konečky prstů na svém krku. Natáhl ruku a zlehka mi přejel po tváři palcem, jeho tvář byla zvědavá. Strašně jsem chtěla utéct, ale stála jsem jako přimrazená. Nedokázala jsem ani ucuknout.

„Ne,“ zamumlal si pro sebe, když ruku zase spustil, „já to nechápu.“ Povzdechl si. „No, předpokládám, že bychom s tím měli pokročit. Ať pak můžu zavolat tvým přátelům a povědět jim, kde najdou tebe i můj malý vzkaz.“

Teď mi bylo rozhodně špatně. Přichází bolest, to jsem mu viděla na očích. Nestačí mu vyhrát, nakrmit se a odejít. Nebude žádný rychlý konec, jak jsem na to spoléhala. Roztřásla se mi kolena a bála jsem se, že upadnu.

Ustoupil a začal mě nenuceně obcházet dokola, jako by se snažil získat lepší výhled na sochu v muzeu. Jeho tvář byla stále otevřená a přátelská, jak se rozhodoval, kde začít.

Pak poklesl dopředu do přikrčení, které už jsem znala, a jeho příjemný úsměv se pomalu rozšířil, rostl, až už to vůbec nebyl úsměv, ale cenění zubů, odhalených, blyštivých.

Nemohla jsem si pomoct – snažila jsem se utéct. Ačkoliv jsem věděla, jak je to zbytečné, ačkoliv se mi podlamovala kolena, panika nade mnou převzala vládu a já jsem se rozběhla k nouzovému východu.

V mžiku stál přede mnou. Neviděla jsem, jestli použil svou ruku nebo nohu, bylo to příliš rychlé. Do hrudi mě udeřila zdrcující rána – cítila jsem, jak padám nazad, a pak jsem uslyšela křupnutí, jak jsem hlavou praštila do zrcadel. Sklo se bortilo, některé kusy se odlomily a roztříštily se na kousky na podlaze vedle mě.

Byla jsem příliš otřesená, abych cítila bolest. Navíc jsem nemohla dýchat.

Šel pomalu ke mně.

„To je velmi hezký efekt,“ podivil se a pozoroval tu skleněnou spoušť. Hlas už měl zase přátelský. „Tušil jsem, že tahle místnost dodá mému malému filmovému dílku vizuální dramatičnost. Proto jsem si k setkání s tebou vybral tohle místo. Je to tu dokonalé, nemyslíš?“

Ignorovala jsem ho, snažila jsem se vyškrábat na všechny čtyři a doplazit se ke dveřím.

V tu ránu byl u mě a tvrdě mi dupl na nohu. Uslyšela jsem otřesné cvaknutí zubů dřív, než jsem ho ucítila. Ale jak jsem ho ucítila, nedokázala jsem zadržet výkřik bolesti. Vymrštila jsem se, abych se chytla za nohu, a on stál nade mnou a usmíval se.

„Chtěla by sis rozmyslet své poslední přání?“ zeptal se přívětivě. Palcem u nohy dloubl do mé zlomené nohy a pak jsem uslyšela pronikavý výkřik. Šokovaně jsem si uvědomila, že byl můj.

„Nechtěla bys radši přimět Edwarda, aby se mě pokusil najít?“ zeptal se milým hlasem.

„Ne!“ zaskřehotala jsem. „Ne, Edwarde, ne –“ a pak jsem dostala ránu do obličeje a byla jsem odhozena zpátky do rozbitých zrcadel.

Přes bolest v noze jsem cítila ostrou trhlinu na kůži na temeni hlavy, jak se do ní zařízlo sklo. A pak se mi krev začala vsakovat do košile, slyšela jsem ji odkapávat na dřevo pod sebou. Z jejího pachu se mi obracel žaludek.

Skrze nevolnost a mrákoty jsem viděla něco, co mi dodalo náhlý, poslední cár naděje. Jeho oči, předtím pouze dychtivé, teď žhnuly neovladatelným nutkáním. Karmínová krev, která se rozlévala po mé bílé košili a rychle tvořila kaluž na podlaze, ho přiváděla k šílenství žízní. Bez ohledu na své původní záměry už to nemohl déle protahovat.

Ať už to rychle skončí, v nic víc už jsem nemohla doufat, záplava krve z hlavy s sebou odplavovala i mé vědomí. Oči se mi zavíraly.

Jako kdybych byla pod vodou, uslyšela jsem poslední lovcovo zavrčení. Z veliké dálky jsem viděla, jak jeho temný obrys přistupuje ke mně. Z posledních sil jsem instinktivně zvedla ruku, abych si chránila obličej. Oči se mi zavřely a proud mě unášel pryč.