16. EPOCHA

„Nemám co na sebe!“ stěžovala jsem si pro sebe.

Veškeré oblečení, které jsem vlastnila, leželo natažené na posteli; šuplíky a skříně byly prázdné. Zírala jsem do prázdných poliček a přála si, aby se tam objevilo něco vhodného.

Moje khaki sukně ležela přes opěradlo houpacího křesla a čekala, až objevím něco, co by k ní přesně sedělo. Něco, v čem budu krásná a dospělá. Něco, co všem hlásá zvláštní příležitost. Moje snaha vycházela naprázdno.

Už byl skoro čas jít a já jsem stále měla na sobě oblíbené staré tepláky. Pokud tady nenajdu něco lepšího – a v tuto chvíli tomu nic nenasvědčovalo – absolvuju slavnostní ceremoniál v nich.

Zamračila jsem se na hromádku oblečení na posteli.

Protivné na tom bylo, že jsem přesně věděla, co bych si vzala na sebe, kdybych to ještě měla – tu ukradenou červenou halenku. Praštila jsem do zdi zdravou rukou.

„Ten pitomý nenechavý upír!“ zavrčela jsem.

„Copak jsem provedla?“ zeptala se Alice.

Opírala se nenuceně o rám otevřeného okna, jako kdyby tam stála celou dobu.

„Tuk ťuk ťuk,“ řekla s širokým úsměvem.

„Bylo by vážně tak těžké počkat, až dojdu ke dveřím?“

Hodila mi na postel plochou bílou krabici. „Jsem tu jen na skok. Napadlo mě, že by se ti mohlo hodit něco na sebe.“

Podívala jsem se na velký balík, který přistál na mém vyrabovaném šatníku, a zašklebila jsem se.

„Přiznej to,“ řekla Alice. „Zachránila jsem ti život.“

„Zachránila jsi mi život,“ zamručela jsem. „Díky.“

„No, je hezké udělat pro změnu něco správně. Nevíš, jak to jednoho dráždí – když se nechytáš tak, jako teď já. Připadám si tak zbytečná. Tak… normální.“ Při zvuku toho hrozného slova se přikrčila.

„Nedovedu si představit, jak strašný to musí být pocit. Být normální? Brr.“

Zasmála se. „No, tímhle alespoň chci napravit, že jsem neviděla toho zloděje – teď ještě musím přijít na to, co nevidím v Seattlu.“

Když to řekla takhle – spojila obě situace dohromady – hned mi to docvaklo. Ten zvláštní pocit, že mi něco uniká, který mě trápil už několik dní, ta důležitá spojitost, na kterou jsem nedokázala přijít, mi najednou byla jasná. Dívala jsem se na Alici, obličej ztuhlý ve výrazu, který tam byl před chvílí.

„Ty to neotevřeš?“ zeptala se. Vzdychla, když jsem se okamžitě nepohnula, a sama sundala z krabice víko. Vytáhla něco ven a zvedla to, ale já jsem na to nedokázala zaostřit. „Hezké, nemyslíš? Vybrala jsem modré, protože vím, že tě má Edward v modré nejradši.“

Neposlouchala jsem.

„Už to mám,“ zašeptala jsem.

„Co jako?“ zeptala se. „Nic podobného nemáš. Vždyť ty máš jen jedinou sukni, propánakrále!“

„Ne, Alice! Teď zapomeň na šaty a poslouchej!“

„Tobě se nelíbí?“ Alice zklamaně protáhla obličej.

„Poslouchej, Alice, copak to nevidíš? Je to stejné! Ten, kdo se sem vloupal a ukradl mi věci, a ti noví upíři v Seattlu. To spolu souvisí!“

Šaty jí vyklouzly z prstů a spadly zpátky do krabice.

Okamžitě na ně přestala myslet a zeptala se příkře: „Proč si to myslíš?“

„Vzpomínáš, co říkal Edward? O tom, jak někdo využívá výpadky v tvém vidění, aby ti znemožnil vidět novorozené? A jak jsi předtím mluvila o tom, že to načasování je až příliš dokonalé – a že si můj zloděj dával pozor, aby nezanechal žádný kontakt, jako kdyby věděl, že ho uvidíš. Myslím, že jsi měla pravdu, Alice, myslím, že to věděl. Myslím, že taky využíval těch výpadků. A jaká je pravděpodobnost, že tě dva různí jedinci znají natolik, aby se takhle mohli chovat, a navíc se tak rozhodli přesně ve stejnou dobu? Žádná. To je jedna osoba. Jedna bytost. Ten, kdo vytváří tu armádu, je taky ten, kdo ukradl mou pachovou stopu.“

Alice nebyla zvyklá, aby ji někdo zaskočil. Ztuhla a zůstala bez pohnutí tak dlouho, až jsem v duchu začala počítat, jak jsem čekala, až se vzpamatuje. Nepohnula se celé dvě minuty. Pak se její oči znovu zaostřily na mě.

„Máš pravdu,“ řekla dutým tónem. „Samozřejmě, že máš pravdu. A když to takhle říkáš…“

„Edward se zmýlil,“ zašeptala jsem. „Byla to zkouška… aby se vidělo, jestli to bude fungovat. Jestli se dokáže dostat bezpečně dovnitř i ven, když neudělá nic, po čem bys mohla pátrat. Třeba když se nepokusí mě zabít… A moje věci nevzal proto, aby dokázal, že mě našel. Ukradl můj pach… aby mě mohli najít ostatní.“

Šokovaně vytřeštila oči. Měla jsem pravdu a viděla jsem, že to taky pochopila.

„Ach ne,“ vypravila ze sebe.

Už dávno jsem se nespoléhala na to, že dokážu rozumět svým emocím. Když mi došlo, že někdo stvořil armádu upírů – armádu, která už v Seattlu stihla zmasakrovat tucty lidí – s jasným cílem zničit mě, pocítila jsem křeč úlevy.

Částečně mě to konečně zbavilo toho dráždivého pocitu, že mi uniká něco životně důležitého.

Ale podstata tkvěla v něčem úplně jiném.

„No,“ zašeptala jsem, „všichni mohou být klidní. Alespoň se prokázalo, že se nikdo nepokouší vyhubit rodinu Cullenovu.“

„Jestli si myslíš, že se změnila jediná věc, tak se absolutně pleteš,“ ucedila Alice skrz zuby. „Jestli někdo chce jednoho z nás, musí se vypořádat se všemi ostatními.“

„Díky, Alice. Ale aspoň víme, o koho jim skutečně jde. To určitě pomůže.“

„Možná,“ zamumlala. Začala přecházet po mém pokoji tam a sem.

Buch, buch – do dveří zabušila něčí pěst.

Vyskočila jsem. Alice si toho asi nevšimla.

„Ještě nejsi hotová? Přijdeme pozdě!“ stěžoval si Charlie podrážděně. Charlie nesnášel slavnostní příležitosti asi stejně jako já. V jeho případě byl problém z velké části v tom, že se musel slavnostně obléknout.

„Už budu. Dej mi minutu,“ zavolala jsem chraptivě.

Půl vteřiny mlčel. „Ty brečíš?“

„Ne. Jsem nervózní. Běž pryč.“

Slyšela jsem, jak dupe dolů po schodech.

„Musím jít,“ zašeptala Alice.

„Proč?“

„Edward sem jede. Až to uslyší…“

„Jdi, jdi!“ nabádala jsem ji okamžitě. Edward začne vyvádět, až se to dozví. Nedokážu mu to zatajovat dlouho, ale slavnostní ceremoniál u příležitosti ukončení studia asi není nejlepší místo na jeho reakci.

„Oblékni si to,“ poručila mi Alice, jak se mihla v okně.

Udělala jsem, co řekla, a oblékla se jako v mátohách.

Původně jsem plánovala udělat si nějaký složitější účes, ale nebyl čas, tak jsem nechala vlasy rovné a nudné jako kterýkoli jiný den. Nezáleželo na tom. Nenamáhala jsem se pohlédnout do zrcadla, a tak jsem neměla ani ponětí, jestli mi ten Alicin komplet svetru a sukně sluší. A i to mi bylo jedno. Ještě jsem si přehodila přes ruku ošklivý žlutý polyesterový obřadní hábit a spěchala dolů po schodech.

„Sluší ti to,“ pochválil mě Charlie chraptivým hlasem, plným potlačených emocí. „To máš nové?“

„Jo,“ zamumlala jsem a snažila se soustředit. „To mi dala Alice. Dík.“

Edward přijel jen pár minut poté, co jeho sestra odjela. Nebylo dost času, abych si stihla nasadit klidnou a vyrovnanou masku. Ale protože jsme jeli v policejním autě s Charliem, neměl vůbec šanci se mě zeptat, co se děje.

Charlie si minulý týden postavil hlavu, když se dozvěděl, že chci jet na slavnostní zakončení s Edwardem. A já jsem ho chápala – v den slavnostního zakončení studia by rodiče měli mít jistá práva. Podvolila jsem se (na oko) ochotně a Edward vesele navrhl, abychom šli všichni společně. Protože Carlisleovi a Esme to nijak nevadilo, Charlie se nemohl vytasit s námitkou a neochotně souhlasil. A teď seděl Edward za neprůstřelným sklem na zadním sedadle otcova policejního auta s pobaveným výrazem – který byl pravděpodobně vyvolán pobaveným výrazem mého otce, a jeho úsměv se rozšířil pokaždé, když na něj Charlie vrhl kradmý pohled do zpětného zrcátka. Což téměř jistě znamenalo, že si Charlie představuje věci, které si netroufá říct nahlas, protože ví, že bych se rázně ohradila.

„Jak se cítíš?“ zašeptal Edward, když mi na školním parkovišti pomáhal vystoupit z místa vedle řidiče.

„Jsem nervózní,“ odpověděla jsem a ani to nebyla lež.

„Hrozně ti to sluší,“ řekl.

Vypadal, jako by chtěl říct víc, ale Charlie se mezi nás vecpal se svým vrozeným taktem a položil mi paži kolem ramen.

„Máš trému?“ zeptal se mě.

„Ani moc ne,“ přiznala jsem.

„Bello, tohle je velká událost. Končíš střední školu. Otevírá se ti skutečný svět. Vysoká škola. Život na vlastní pěst… Už nejsi moje malá holčička.“ Charlie se na konci trochu zajíkl.

„Tati,“ zasténala jsem. „Prosím tě, hlavně se mi tady nerozbreč.“

„Kdo tu brečí?“ zavrčel. „A proč nemáš trému?“

„Já nevím, tati. Asi mi to ještě nedocvaklo.“

„Je dobře, že Alice pořádá ten večírek. Potřebuješ něco, aby ses rozveselila.“

„Jasně. Párty je přesně to, co potřebuju.“

Charlie se zasmál mému tónu a stiskl mi ramena. Edward se díval do mraků, v obličeji zamyšlený výraz.

Otec nás musel nechat u zadních dveří tělocvičny a obejít to k hlavnímu vchodu s ostatními rodiči.

Strhnul se divoký zmatek, když se sekretářka paní Copeová a pan Varner, učitel matematiky, snažili seřadit všechny studenty podle abecedy.

„Jděte dopředu, pane Cullene,“ vyštěkl pan Varner na Edwarda.

„Ahoj, Bello!“

Vzhlédla jsem a uviděla Jessiku Stanleyovou, která na mě mávala z konce řady s úsměvem na tváři.

Edward mě rychle políbil, vzdychl a šel se postavit k ostatním, jejichž jméno začínalo na C. Alice tam nebyla. Co bude dělat? Ulije se ze slavnostního zakončení? To jsem to ale špatně načasovala. Měla jsem s tím odhalením počkat, dokud tohle neskončí.

„Tady jsem, Bello!“ zavolala Jessica znovu.

Šla jsem si podél fronty stoupnout na své místo vedle Jessiky a byla jsem trochu zvědavá, proč je najednou tak přátelská. Jak jsem přicházela blíž, uviděla jsem o pět lidí dozadu Angelu, jak se na Jessiku dívá se stejnou zvědavostí.

Jess se rozdrnčela, ještě než jsem byla na doslech.

„… tak úžasné. Chci říct, že mi to připadá, jako by to bylo včera, co jsme se poznaly, a teď společně končíme střední školu,“ horovala. „Věřila bys, že už je po všem? Mně je z toho do breku!“

„To mně taky,“ zamručela jsem.

„Je to celé tak neuvěřitelné. Pamatuješ si na svůj první den tady? Byly jsme kamarádky, no snad od prvního okamžiku. Od chvíle, kdy jsme se poprvé viděly. Úžasné. A já mám teď namířeno do Kalifornie a ty budeš na Aljašce a mně se po tobě bude tolik stýskat! Musíš mi slíbit, že se občas sejdeme! Jsem tak ráda, že pořádáš ten večírek. To je perfektní. Protože poslední dobou jsme vážně netrávily moc času společně a teď se rozcházíme…“

Drmolila dál a dál a já jsem si byla jistá, že to náhlé vzkříšení našeho přátelství pramení z nostalgie z konce školního roku a z vděčnosti za pozvánku na večírek, ne že bych s ní měla něco společného. Soukala jsem se do hábitu a přitom jsem se snažila ji poslouchat. A zjistila jsem, že jsem ráda, že se s Jessikou budu moct rozejít v dobrém.

Protože tohle byl konec, bez ohledu na to, co Erik, který pronášel slova na rozloučenou, blábolil o tom, že začátky znamenají „zahájení“ a podobné otřepané nesmysly. Možná to pro mě platilo víc než pro ostatní, ale všichni jsme dneska nechávali něco za sebou.

Strašně to utíkalo. Měla jsem pocit, jako bych zmáčkla knoflík pro rychlé převíjení vpřed. Vážně jsme měli napochodovat takovým tempem? A jak byl Erik nervózní, tak rychle drmolil, a slova a věty se sbíhaly, takže už nedávaly žádný smysl. Ředitel Greene začal vyvolávat jména, jedno po druhém, bez dlouhé pauzy mezi nimi; přední řada v tělocvičně měla co dělat, aby to stíhala. Chudák paní Copeová jako by měla obě ruce levé, když se snažila podávat řediteli správný diplom, aby ho předal správnému studentovi.

Dívala jsem se, jak Alice, která se tam najednou objevila, přitančila na scénu, aby převzala ten svůj, ve tváři výraz hlubokého soustředění. Za ní následoval Edward, jeho výraz byl zmatený, ale ne rozzlobený. Jenom oni dva se mohli obléknout do té ošklivé žluté barvy, a přesto jim to slušelo. Vyčnívali z davu, jejich krása a půvab působily jako z jiného světa. Přemítala jsem, jak jsem kdy mohla uvěřit, že jsou to obyčejní lidé. Kdyby tam stál pár andělů s bílými křídly, vypadal by míň podezřele.

Slyšela jsem pana Greena, jak zavolal mé jméno, vstala jsem ze židle a čekala, až se fronta přede mnou pohne. Vzadu v tělocvičně se ozval hluk, a když jsem se otočila, uviděla jsem Jacoba, jak tahá Charlieho ze židle, a oba hulákali na mou počest. Vedle Jakova lokte jsem rozeznala ještě temeno Billyho hlavy. Podařilo se mi věnovat jim cosi, co připomínalo úsměv.

Pan Greene dočetl seznam jmen a pak s přihlouplým úsměvem pokračoval v předávání diplomů, jak jsme procházeli kolem něj.

„Gratuluji, slečno Stanleyová,“ zamumlal, když Jess přebírala svůj diplom.

„Gratuluji, slečno Swanová,“ zamumlal ke mně a vtiskl mi diplom do zdravé ruky.

„Děkuju,“ zamručela jsem.

A bylo to.

Šla jsem se postavit vedle Jessiky k shromážděným spolužákům. Jess byla kolem očí celá rudá a utírala si obličej rukávem hábitu. Chviličku mi trvalo, než jsem pochopila, že pláče.

Pan Greene říkal něco, co jsem neslyšela, a všichni kolem mě volali a křičeli. Ze vzduchu pršely žluté barety. Stáhla jsem si svůj, ale bylo pozdě, tak jsem ho jen nechala spadnout na zem.

„Ach, Bello!“ překřikovala Jess náhlý hluk hovoru ostatních. „Nemůžu uvěřit, že je konec.“

„Taky nemůžu uvěřit, že už je po všem,“ zamumlala jsem.

Vrhla se mi pažemi okolo krku. „Musíš mi slíbit, že zůstaneme v kontaktu.“

Také jsem ji objala a připadala si trochu rozpačitě, když jsem se vyhnula odpovědi na její přání. „Jsem tak ráda, že tě znám, Jessiko. Byly to pěkné dva roky.“

„To byly,“ vzdychla a popotáhla nosem. Pak spustila paže. „Lauren!“ vykvikla, zamávala nad hlavou a začala se tlačit masou žlutých hábitů. Mezitím se seběhly rodiny a nastala tlačenice.

Zachytila jsem pohledem Angelu a Bena, ale byli obklopeni svými rodinami. Poblahopřeju jim později. Natahovala jsem hlavu a hledala Alici.

„Blahopřeju,“ zašeptal mi do ucha Edward a ovinul mi paže kolem pasu. Jeho hlas byl tichý; nebyl to on, kdo se nemohl dočkat tohoto konkrétního milníku v mém životě.

„Hm, děkuju.“

„Nevypadáš, jako by tě tréma už přešla,“ všiml si.

„Ještě tak docela ne.“

„S čím si děláš starosti? S večírkem? To nebude tak strašné.“

„Asi máš pravdu.“

„Koho hledáš?“

Moje pátrání nebylo asi tak nenápadné, jak jsem si myslela. „Alici – kde je?“

„Vyběhla ven, jakmile dostala diplom.“

Jeho hlas nabral nový tón. Vzhlédla jsem a uviděla jeho zmatený výraz, jak se díval k zadním dveřím tělocvičny, a učinila jsem náhlé rozhodnutí – bylo ukvapené a měla jsem si ho napřed dvakrát promyslet, ale to jsem dělávala málokdy.

„Máš starosti o Alici?“ zeptala jsem se tedy.

„No…,“ vyhnul se odpovědi.

„Na co vůbec myslela? Tedy že tě tak rozhodila?“

Podíval se na mě a podezíravě přimhouřil oči. „Abych řekl pravdu, překládala slova hymny do arabštiny. Když s tím skončila, přešla na korejskou znakovou řeč.“

Nervózně jsem se zasmála. „Řekla bych, že to její mozek opravdu dost zaměstnalo.“

„Ty víš, co přede mnou tají,“ obvinil mě.

„Jasně.“ Slabě jsem se usmála. „To já jsem na to přišla.“

Zmateně čekal.

Rozhlédla jsem se kolem. Charlie si určitě právě prodírá cestu davem.

„Jak znám Alici,“ zašeptala jsem honem, „bude se asi snažit zatajit ti to, dokud nebude po večírku. Ale protože já jsem pro, aby se večírek zrušil – hele nevyšiluj, jo? Vždycky je lepší vědět toho co nejvíc. Musí to k něčemu pomoct.“

„O čem to tady mluvíš?“

Viděla jsem, jak Charlieho hlava vykoukla nad ostatními hlavami. Hledal mě. Když mě spatřil, zamával.

„Hlavně zůstaň v klidu, ano?“

Edward přikývl, rty ponuře semknuté.

Rychle jsem mu šeptem vysvětlila, na co jsem přišla. „Myslím, že se pleteš v tom, že se to na nás valí ze všech stran. Myslím, že se to valí hlavně z jedné strany… a myslím, že ve skutečnosti se to valí na mě. Všechno to do sebe zapadá, určitě to tak bude. S Aliciným viděním si zahrává jen jedna osoba. Ten cizinec byl v mém pokoji na zkoušku, aby se vidělo, jestli je možné ji nějak obelstít. A určitě je to on, kdo neustále mění rozhodnutí. A ti novorození a moje ukradené šaty – to spolu taky souvisí. Můj pach je určený jim.“

Jeho obličej tak zbělel, že mi dělalo potíže to dopovědět.

„Ale po vás nikdo nejde, chápeš? To je dobře – Esme, Alici a Carlisleovi nikdo ublížit nechce!“

Jeho oči byly vytřeštěné, panicky zděšené. Stejně jako Alice pochopil, že mám pravdu.

Položila jsem mu ruku na tvář. „Klid,“ prosila jsem.

„Bello!“ zakřičel Charlie a protlačil se mezi rodinami namačkanými kolem nás.

„Gratuluju, holčičko!“ Stále křičel, ačkoliv teď mi stál přímo u ucha. Zeširoka mě objal, čímž Edwarda chytře odstrčil stranou.

„Díky,“ zamumlala jsem, ustaraná z výrazu na Edwardově tváři. Stále se ještě neovládl. Vztahoval ke mně ruce, jako kdyby mě chtěl popadnout a utéct se mnou. Protože jsem na tom byla jenom o malinko lépe než on, útěk se mi taky nezdál jako tak strašný nápad.

„Jacob a Billy museli odjet – viděla jsi, že tady byli?“ zeptal se Charlie a ustoupil o krok zpátky, ale ruce mi nechal na ramenou. Stál zády k Edwardovi – pravděpodobně se snažil ho vystrčit, ale v tuto chvíli to nevadilo. Edward stál s otevřenou pusou, oči stále vykulené děsem.

„Jo,“ ujistila jsem otce a snažila se mu věnovat pozornost. „Taky jsem je slyšela.“

„Bylo od nich hezké, že se ukázali,“ řekl Charlie.

„Jo.“

Dobře, takže povědět to Edwardovi byl opravdu špatný nápad. Alice dobře věděla, proč před ním svoje myšlenky tají. Měla jsem počkat, dokud nebudeme někde sami, možná se zbytkem jeho rodiny. A aby na blízku nebylo nic, co by se dalo rozbít – třeba okna… auta… školní budovy. Při pohledu na jeho obličej se mi vrátil všechen strach, ba ještě narostl. Ačkoliv on sám právě strach překonal – teď z něj čišela čirá zuřivost.

„Tak kam si chceš zajít na večeři?“ zeptal se Charlie. „Omezuje nás akorát počasí.“

„Můžu doma něco uvařit.“

„Nebuď blázen. Co takhle do Doupěte?“ zeptal se s dychtivým úsměvem.

Charlieho oblíbenou restauraci jsem nijak zvlášť nemilovala, ale dneska na tom opravdu nesešlo. Stejně nedokážu nic pozřít.

„Jasně, do Doupěte, super,“ souhlasila jsem.

Charlie se usmál víc zeširoka a pak si povzdychl. Otočil hlavu napůl k Edwardovi, ale doopravdy se na něj nepodíval.

„Jdeš taky, Edwarde?“

Podívala jsem se na něj s žadonícím pohledem. Edward se vzpamatoval těsně předtím, než se na něj Charlie otočil, aby zjistil, proč nedostal odpověď.

„Ne, děkuju,“ odmítl Edward upjatě, ve tváři tvrdý a studený výraz.

„Máš plány s rodiči?“ zeptal se Charlie s podmračeností v hlase. Edward byl vždycky zdvořilejší, než si Charlie zasloužil; ta náhlá nepřátelskost ho překvapila.

„Ano. Jestli mě omluvíte…“ Edward se najednou otočil a vydal se ubývajícím davem k východu. Pohyboval se o maličko rychleji, příliš rozrušený, aby hrál své obvykle dokonalé divadlo.

„Co jsem řekl?“ podivil se Charlie s provinilým výrazem.

„Nic si z toho nedělej, tati,“ uklidňovala jsem ho. „Myslím, že ty za nic nemůžeš.“

„Vy dva se zase hádáte?“

„Nikdo se nehádá. Starej se o sebe.“

„Musím se starat o tebe.“

Zakoulela jsem očima. „Pojďme se najíst.“

V Doupěti bylo narváno. Ten podnik byl podle mého názoru předražený, zařízený s křiklavým nevkusem, ale jako jediný ve městě se vzdáleně podobal stylové restauraci, takže byl vyhledávaným místem při slavnostních příležitostech. Mrzutě jsem se dívala na hlavu vycpaného losa se smutnýma očima, zatímco Charlie se nad roštěnkou neustále otáčel dozadu a povídal si s rodiči Tylera Crowleyho. Bylo tam hlučno – každý zrovna přišel ze slavnostního ceremoniálu a většina lidí si povídala přes uličku a přes vršky boxů jako Charlie.

Seděla jsem zády k předním oknům a odolávala nutkání otočit se a hledat oči, které jsem teď na sobě cítila. Věděla jsem, že bych beztak nic neviděla. Stejně jako jsem věděla, že nepřipadá v úvahu, že by mě nechal bez dozoru, byť i jen na vteřinu. Teď už ne.

Večeře se vlekla. Charlie, zaměstnaný společenskou konverzací, jedl hrozně pomalu. Já jsem uždibovala svůj karbanátek a cpala sousta do ubrousku, když jsem si byla jistá, že jeho pozornost je někde jinde. Připadalo mi, že už tam sedíme celou věčnost, ale když jsem se podívala na hodinky – což jsem dělala častěji, než bylo nutné – ručičky se zase o tolik nepohnuly.

Konečně Charlie dostal zpátky drobné a položil na stůl spropitné. Vstala jsem.

„Spěcháš?“ zeptal se mě.

„Chci pomoct Alici s přípravou,“ tvrdila jsem.

„Dobře.“ Otočil se, aby se se všemi rozloučil. Šla jsem na něj počkat k autu.

Opřela jsem se o dveře spolujezdce a čekala na Charlieho, až se přišourá z improvizované párty. Na parkovišti už byla skoro tma, mraky byly tak husté, že se nedalo poznat, jestli už slunce zapadlo. Vzduch byl těžký, jako kdyby se schylovalo k dešti.

Ve stínech se něco pohnulo.

Strachy jsem zadržela dech, ale pak jsem vydechla úlevou, protože z šera se vynořil Edward.

Beze slova si mě pevně přitiskl k hrudi. Jednou studenou rukou mě vzal za bradu a zvedl mi obličej, aby mě mohl políbit svými tvrdými rty. Cítila jsem, jak má napjatou čelist.

„Jak ti je?“ zeptala jsem se, jakmile mě nechal dýchat.

„Nijak zvlášť,“ zamručel. „Ale už jsem se sebral. Omlouvám se, že jsem se tam přestal ovládat.“

„Moje chyba. Měla jsem počkat a říct ti to později.“

„Ne,“ nesouhlasil. „Tohle jsem rozhodně potřeboval vědět. Nechápu, že jsem na to nepřišel sám!“

„Měl jsi toho v hlavě moc.“

„A ty nemáš?“

Nenechal mě odpovědět a zase mě líbal. Po chviličce se odtáhl. „Charlie už jde.“

„Nechám ho, aby mě vysadil u vás.“

„Poběžím tam za tebou.“

„To vážně není nutné,“ snažila jsem se říct, ale už byl pryč.

„Bello?“ zavolal Charlie ze dveří restaurace a mhouřil oči do tmy.

„Jsem tady.“

Charlie se coural k autu a bručel něco o netrpělivosti.

„Tak jak se cítíš?“ zeptal se mě, jak jsme jeli na sever po dálnici. „Byl to velký den.“

„Je mi fajn,“ zalhala jsem.

Zasmál se, snadno mě prokoukl. „Máš starosti kvůli tomu večírku?“ uhodl.

„Jo,“ lhala jsem znovu.

Tentokrát si toho nevšiml. „Nikdy jsi na večírky moc nebyla.“

„Po kompak to asi mám,“ zamručela jsem.

Charlie se uchichtl. „No, dneska ti to vážně moc sluší. Mrzí mě, že mě nenapadlo ti nic koupit. Promiň.“

„Nebuď blázen, tati.“

„To není bláznovství. Já vím, že pro tebe nedělám vždycky všechno, co bych měl.“

„To je směšné. Vedeš si skvěle. Jsi nejlepší táta na světě. A…“ Nebylo snadné mluvit s Charliem o citech, ale když jsem si odkašlala, povedlo se mi doříct větu. „A jsem vážně ráda, že jsem se k tobě přestěhovala, tati. Byl to ten nejlepší nápad, jaký jsem kdy měla. Takže neboj – teď jsi jenom svědkem mého splínu, který souvisí s koncem školy.“

Odfrkl si. „Možná. Ale dobře vím, že se mi párkrát něco vymklo. No jen se podívej na svou ruku!“

Rozpačitě jsem se zadívala na ruce. Pravou jsem měla připevněnou k tmavé dlaze, na kterou jsem skoro nemyslela. Zlomený kloub už mě téměř nebolel.

„Nikdy mě nenapadlo, že bych tě měl naučit, jak se dává rána. V tom jsem asi udělal chybu.“

„Myslela jsem, že jsi na Jacobově straně.“

„Bez ohledu na to, na čí jsem straně, jestli tě někdo políbí bez dovolení, měla bys být schopná dát svoje city jasně najevo, aniž by sis přitom ublížila. Že ty sis neschovala palec do dlaně, viď?“

„Ne, tati. Je to od tebe docela roztomilé, ale tuším, že by mi žádné lekce nepomohly. Jacob má vážně tvrdou hlavu.“

Charlie se zasmál. „Příště ho musíš praštit do břicha.“

„Příště?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„No tak, nebuď na toho kluka tak tvrdá. Je mladý.“

„Chová se nepřístojně.“

„Pořád je to tvůj kamarád.“

„Já vím.“ Vzdychla jsem. „Vážně nevím, co mám udělat, abych se zachovala správně, tati.“

Charlie pomalu přikývl. „Jo. To, co je správné, není vždycky vidět na první pohled. Někdy to, co je pro jednoho správné, je pro jiného špatné. Takže… hodně štěstí při hledání řešení.“

„Díky,“ zamručela jsem suše.

Charlie se zase zasmál a pak se zamračil. „Jestli se ten večírek moc rozdivočí…,“ začal.

„Toho se neboj, tati. Carlisle a Esme tam budou taky. Jsem si jistá, že můžeš jít i ty, jestli chceš.“

Charlie se zašklebil, jak mžoural předním sklem do noci. Charlie si užíval večírky asi tak stejně jako já.

„Kde je zase ta odbočka?“ zeptal se. „Měli by si proklestit příjezdovou cestu – ve tmě se to nedá najít.“

„Hned za tou další zatáčkou, myslím.“ Našpulila jsem rty. „Já vím, máš pravdu – hrozně špatně se to hledá. Alice říkala, že dala na pozvánku mapku, ale možná i tak všichni zabloudí.“ Ta představa mě trochu rozveselila.

„Možná,“ souhlasil Charlie, jak se silnice stáčela na východ. „A možná taky ne.“

Černá sametová tma se před námi rozestoupila zrovna v místech, kde měla být odbočka ke Cullenovým. Někdo obalil stromy na obou stranách silnice tisícovkami žároviček, které se nedaly přehlédnout.

„Alice,“ řekla jsem kysele.

„No to je něco,“ divil se Charlie, když jsme zahýbali na příjezdovou cestu. Ty dva stromy u silnice nebyly jediné, které byly osvětlené. Každých pět metrů nás další zářící maják naváděl k velkému bílému domu. Celou cestu – celých pět kilometrů od hlavní silnice.

„Ona nedělá nic polovičatě, viď?“ zamručel Charlie užasle.

„Víš určitě, že nechceš jít dovnitř?“

„Naprosto určitě. Bav se dobře, děvenko.“

„Moc díky, tati.“

Zasmál se pro sebe, když jsem vystupovala a zavírala dveře. Dívala jsem se, jak s úsměvem na tváři odjíždí. S povzdechem jsem vykročila vzhůru po schodech, protrpět večírek na svou počest.