23. ZRŮDA

Když jsem se ráno probudila, bylo velmi jasno – dokonce i uvnitř stanu, až mě slunce bodalo do očí. A opravdu jsem se potila, jak Jacob prorokoval. Jacob mi lehce chrápal do ucha, paže stále ovinuté kolem mě.

Odtáhla jsem hlavu od jeho horečnatě rozpálené hrudi a do lepkavé tváře mě začalo štípat chladné ráno. Jacob si ze spánku vzdychl; paže se mu bezděčně napjaly.

Zavrtěla jsem se, neschopná uvolnit se z jeho sevření, a snažila jsem se zvednout hlavu tak, abych viděla…

Setkala jsem se s Edwardovým vyrovnaným pohledem. Tvářil se klidně, ale v očích měl neskrývanou bolest.

„Je tam venku trochu tepleji?“ zašeptala jsem.

„Ano. Myslím, že ohřívač už dneska nebude potřeba.“

Snažila jsem se dostat k zipu, ale nedokázala jsem si uvolnit paže. Napjala jsem se a vzpírala se Jacobově netečné síle. Jacob zamumlal, stále tvrdě spící, a jeho paže se zase napjaly.

„Můžeš mi pomoct?“ zeptala jsem se tiše.

Edward se usmál. „Mám mu utrhnout ruce?“

„Ne, díky. Jenom mě vyprosti. Nebo dostanu úpal.“

Edward rozepnul spacák jedním rychlým pohybem. Jacob z něj vypadl a holými zády narazil na ledovou podlážku stanu.

„Hej!“ zaprotestoval a otevřel oči. Instinktivně ucukl před chladem a překulil se na mě. Zalapala jsem po dechu, jak mě přimáčkl svou vahou.

V tom okamžení ta tíha zmizela. Cítila jsem otřes, to jak Jacob narazil do jedné stanové tyče a stan se zakymácel.

Odevšad se ozývalo vrčení. Edward se hrbil přede mnou a do obličeje jsem mu neviděla, ale z hrudi se mu ozývalo rozhněvané vrčení. Jacob byl taky nahrbený, celé tělo se mu třáslo a vrčel se zaťatými zuby. Venku před stanem se vzdorovité vrčení Setha Clearwatera odráželo od skal v podobě ozvěny.

„Přestaňte, nechte toho!“ křičela jsem a nemotorně jsem se škrábala na nohy, abych se mezi ně postavila. Prostor byl tak malý, že jsem se nemusela ani natahovat, abych každému položila ruku na prsa. Edward mi ovinul ruku kolem pasu, připravený odsunout mě z cesty.

„Přestaň, hned toho nech!“ nakazovala jsem mu.

Jacob se pod mým dotykem začal uklidňovat. Chvění se zpomalovalo, ale zuby měl stále vyceněné a oči zuřivě upíral na Edwarda. Seth pořád vrčel, dlouze a nepřerušovaně, čímž divoce podkresloval náhlé ticho ve stanu.

„Jacobe?“ oslovila jsem ho a čekala, až nakonec sklonil oči a podíval se na mě. „Stalo se ti něco?“

„Samozřejmě že ne!“ zasyčel.

Otočila jsem se k Edwardovi. Díval se na mě, jeho výraz byl tvrdý a rozzlobený. „To nebylo hezké. Měl by ses omluvit.“

Znechuceně vytřeštil oči. „To si děláš legraci – vždyť tě div nerozdrtil!“

„Protože jsi ho srazil na zem! Neudělal to schválně a nijak mi neublížil.“

Edward vzdorovitě zasténal. Pomalu vzhlédl a podíval se na Jacoba nepřátelským, rozzlobeným pohledem. „Omlouvám se, pse.“

„Nic se nestalo,“ řekl Jacob, v hlasu posměvačný tón.

Byla stále zima, ačkoliv už ne tak velká. Ovinula jsem si paže kolem hrudi.

„Tady máš,“ řekl Edward, který už se uklidnil. Sebral ze země bundu a nasadil mi ji přes kabát.

„Ta je Jacobova,“ namítla jsem.

„Jacob má kožich,“ nadhodil Edward.

„Já si ještě půjčím ten spacák, jestli ti to nevadí.“ Jacob si Edwarda nevšímal. Prolezl kolem nás a vklouzl do spacáku. „Ještě jsem nebyl připravený vstávat. Nevyspal jsem se zrovna do růžova.“

„Byl to tvůj nápad,“ řekl Edward necitelně.

Jacob byl stočený do klubíčka, oči měl zavřené. Zívl.

„Neříkal jsem, že to nebyla ta nejlepší noc, jakou jsem kdy měl. Jenom že jsem se moc nevyspal. Myslel jsem, že Bella snad nikdy nezmlkne.“

Zamračila jsem se a přemítala, co jsem asi tak mohla ze spaní vykládat. Ty možnosti byly děsivé.

„Jsem rád, že ses bavil,“ zamručel Edward.

Jacobovy tmavé oči se najednou otevřely „Takže tys neměl pěknou noc?“ zeptal se samolibě.

„Nebyla nejhorší, co jsem zažil.“

„Dostala se aspoň do první desítky?“ zeptal se Jacob se zvrácenou radostí.

„Možná.“

Jacob se usmál a zavřel oči.

„Ale,“ pokračoval Edward, „kdybych tam mohl být místo tebe, nedostala by se do první desítky nejlepších nocí v mém životě. Přemýšlej nad tím.“

Jacob otevřel oči a zamračil se na něj. Ztuhle se posadil, s rameny napjatými.

„Víš co? Myslím, že je tu trochu přeplněno.“

„Mluvíš mi z duše.“

Dloubla jsem Edwarda loktem do žeber – a pravděpodobně jsem si tak přivodila modřinu.

„Jak tak koukám, budu ten spánek muset dohnat později.“ Jacob se zašklebil. „Stejně potřebuju mluvit se Samem.“

Překulil se na kolena a vzal za zip u vchodu.

Po páteři mi přejela bolest a usadila se mi v žaludku, když jsem si náhle uvědomila, že ho možná už víckrát neuvidím. Vracel se k Samovi, vracel se bojovat s hordou krvežíznivých novorozených upírů.

„Jaku, počkej –“ Sáhla jsem po něm, ruka mi sklouzla po jeho paži.

Vytrhl se mi, než jsem ho mohla vzít za ruku.

„Prosím, Jaku! Nezůstaneš tady?“

„Ne.“

To slovo bylo tvrdé a studené. Věděla jsem, že mi v obličeji vyčetl bolest, protože vydechl a jeho výraz změkčilo pousmání.

„Neboj se o mě, Bells. Nic se mi nestane, jako vždycky.“ Nuceně se zasmál. „Navíc, myslíš, že nechám jít Setha místo sebe – aby si užil všechnu zábavu a ukradl mi všechnu slávu? Ani nápad.“ Odfrkl.

„Buď opatrný!“

Vysoukal se ze stanu, než jsem mohla dokončit větu.

„Nech toho, Bello,“ slyšela jsem ho zamumlat, jak zavíral vchod.

Poslouchala jsem, jestli uslyším zvuk jeho vzdalujících se kroků, ale byl naprostý klid. Žádný vítr. Slyšela jsem jen ranní píseň ptáků daleko v horách, nic jiného. Jacob se teď pohyboval v tichosti.

Zachumlala jsem se do kabátů a opřela se Edwardovi o rameno. Dlouho jsme mlčeli.

„Jak dlouho ještě?“ zeptala jsem se.

„Alice řekla Samovi, že by to měla být asi tak hodina,“ řekl Edward tiše a bezvýrazně.

„Zůstaneme spolu. Ať se stane cokoliv.“

„Ať se stane cokoliv,“ souhlasil s přimhouřenýma očima.

„Já vím,“ řekla jsem. „Taky se o ně hrozně bojím.“

„Oni vědí, jak se o sebe postarat,“ ujišťoval mě Edward a schválně nasadil bezstarostný tón. „Jenom mi vadí, že si nechám ujít tu zábavu.“

Zase ta jejich zábava. Nozdry se mi rozšířily.

Položil mi paži kolem ramen. „Neboj,“ chlácholil mě a pak mě políbil na čelo.

Jako by to šlo, utéct před strachem. „Jasně, jasně.“

„Mám tě přivést na jiné myšlenky?“ vydechl a přejel mi studenými prsty po lícní kosti.

Nechtěně jsem se otřásla; ráno bylo stále mrazivé.

„Teď asi ne,“ odpověděl si sám a odtáhl ruku.

„Jsou i jiné způsoby, jak mě přivést na jiné myšlenky.“

„Co bys ráda?“

„Mohl bys mi vyprávět o svých deseti nejlepších nocích,“ navrhla jsem. „Jsem zvědavá.“

Zasmál se. „Snaž se hádat.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Je jich tolik, o kterých nic nevím. Celé století.“

„Tak já ti to zúžím. Všechny moje nejlepší noci se odehrály od té doby, co jsem tě poznal.“

„Vážně?“

„Ano, vážně – a vedou se slušným náskokem.“

Chvilku jsem přemýšlela. „Mě napadají jen ty moje,“ přiznala jsem.

„Možná jsou to ty samé,“ povzbuzoval mě.

„No, tak to byla hned ta první. Ta noc, kdy jsi u mě zůstal.“

„Ano, tu mám taky. Samozřejmě, nejvíc se mi líbila ta část, kdy jsi o sobě nevěděla.“

„To je pravda,“ vzpomínala jsem. „Taky jsem té noci mluvila.“

„Ano,“ souhlasil.

Obličej se mi rozpálil, jak jsem přemýšlela, co jsem asi vyprávěla, když jsem spala v Jacobově náruči. Nemohla jsem si ovšem vybavit, co se mi zdálo nebo jestli se mi vůbec něco zdálo.

„Co jsem říkala dneska v noci?“ zašeptala jsem tišeji než předtím.

Místo odpovědi pokrčil rameny a já jsem se lekla.

„Tak zlé to bylo?“

„Nic děsného,“ vzdychl.

„Prosím tě, řekni mi to.“

„Většinou jsi volala moje jméno, jako obvykle.“

„To není špatné,“ souhlasila jsem opatrně.

„Ovšem skoro na konci jsi začala mumlat něco jako ‚Jacobe, můj Jacobe‘.“ I v tom šepotu jsem slyšela jeho bolest. „Tvému Jacobovi se to hrozně líbilo.“

Natáhla jsem krk a snažila se dotknout rty jeho čelisti. Neviděla jsem mu do očí. Zíral na strop stanu.

„Promiň,“ zašeptala jsem. „To je jenom způsob, jak to rozlišuju.“

„Rozlišuješ?“

„Mezi doktorem Jekyllem a panem Hydem. Mezi Jacobem, kterého mám ráda, a tím, který mě děsně otravuje,“ vysvětlovala jsem.

„To zní rozumně.“ Zdálo se, že jsem ho trochu obměkčila. „Pověz mi o další oblíbené noci.“

„Jak jsme letěli domů z Itálie.“

Zamračil se.

„Tu tam nemáš?“ podivila jsem se.

„No, mám, ale překvapuje mě, že ty taky. Vždyť jsi byla přesvědčená, že jednám jenom z výčitek svědomí a že ti uteču, jen co se otevřou dveře letadla!“

„Ano.“ Usmála jsem se. „Ale byl jsi se mnou, a to bylo hlavní.“

Políbil mě do vlasů. „Miluješ mě víc, než si zasloužím.“

Zasmála jsem se, přišlo mi to absurdní. „Další by byla ta noc po Itálii,“ pokračovala jsem.

„Ano, tu taky mám. Byla jsi tak legrační.“

„Legrační?“ namítla jsem.

„Neměl jsem tušení, že tvoje sny bývají tak živé. Trvalo mi věčnost, než jsem tě přesvědčil, že jsi vzhůru.“

„Pořád si nejsem jistá,“ zamumlala jsem. „Vždycky jsi mi připadal spíš jako sen, než jako skutečnost. Teď mi pověz nějakou svou. Uhodla jsem tvoje první místo?“

„Ne – to by bylo předevčírem, když jsi konečně souhlasila, že se za mě vdáš.“

Zašklebila jsem se.

„Tu na seznamu nemáš?“

Myslela jsem na to, jak mě líbal, na ústupek, který jsem získala, a rozmyslela jsem si to. „Ano… mám. Ale s výhradami. Nechápu, proč je to pro tebe tak důležité. Už jsi mě získal navždy.“

„Ode dneška za sto let, až budeš mít dostatečnou perspektivu, abys skutečně ocenila odpověď, ti to vysvětlím.“

„Tak já ti to pak připomenu – za sto let.“

„Je ti dost teplo?“ zeptal se najednou.

„Je mi příjemně,“ ujistila jsem ho. „Proč?“

Než mohl odpovědět, proťalo ticho před stanem drásavě bolestné zavytí. Ten zvuk se odrážel od holé skály a rozezníval vzduch, takže se zdálo, jako by přicházel ze všech směrů.

Vytí projelo mou myslí jako tornádo, známé i neznámé zároveň. Neznámé, protože jsem ještě nikdy neslyšela tak zmučený výkřik. Známé, protože jsem okamžitě poznala ten hlas – rozeznala jsem ten zvuk a pochopila jeho význam tak dokonale, jako kdybych ho vydala sama. Bylo úplně jedno, že Jacob nebyl člověk, když takhle vykřikl. Nepotřebovala jsem překlad.

Jacob byl blízko. Jacob slyšel každé slovo, které jsme pronesli. Jacob trpěl.

Vytí se zdusilo ve zvláštní bublavý vzlyk a pak bylo zase ticho.

Neslyšela jsem jeho tichý útěk, ale cítila jsem ho – cítila jsem nepřítomnost, kterou jsem předtím mylně předpokládala, prázdné místo, které po sobě zanechal.

„Protože tvůj ohřívač nevydržel,“ odpověděl Edward tiše. „Konec příměří,“ dodal tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu řekl.

„Jacob poslouchal,“ zašeptala jsem. To nebyla otázka.

„Ano.“

„Tys to věděl.“

„Ano.“

Zírala jsem do prázdna, nic jsem neviděla.

„Nikdy jsem neslíbil, že budu bojovat čestně,“ připomněl mi tiše. „A on si to zaslouží vědět.“

Zabořila jsem hlavu do dlaní.

„Zlobíš se na mě?“ zeptal se.

„Na tebe ne,“ zašeptala jsem. „Jsem zděšená ze sebe.“

„Netrap se,“ prosil.

„Ano,“ souhlasila jsem rozezleně. „Měla bych šetřit síly, abych mohla Jacoba ještě trochu potrápit. Když už jsem se do toho dala, tak to udělám důkladně.“

„Věděl, co dělá.“

„Myslíš, že na tom záleží?“ Mrkala jsem, abych potlačila slzy, což mi bylo slyšet na hlase. „Myslíš, že se starám, jestli je to fér nebo jestli byl dostatečně varován? Já mu ubližuju. Pokaždé, když se otočím, mu zase ublížím.“ Můj hlas nabýval na síle a hysteričnosti. „Jsem odporná.“

Pevně mě objal. „Ne, nejsi.“

„Jsem! Co se to se mnou děje?“ Bránila jsem se jeho objetí, tak mě pustil. „Půjdu ho najít.“

„Bello, on už je na míle daleko, a je zima.“

„Mně je to jedno. Nemůžu tady jen tak sedět.“ Setřásla jsem Jacobovu bundu, vklouzla nohama do bot a lezla ztuhle ke vchodu; nohy mě brněly. „Musím – musím…“ Nevěděla jsem, jak dokončit tu větu, nevěděla jsem, co mám dělat, ale stejně jsem otevřela vchod a vylezla do jasného, ledového rána.

Bylo méně sněhu, než bych po té zuřivé noční bouřce čekala. Asi spíš odvanul, než roztál na slunci, které teď svítilo nízko na jihovýchodě. Odráželo se od sněhu, co zůstal ležet, a bodalo mě do očí, které si ještě nezvykly. Vzduch byl stále řezavý, ale byl mrtvý klid, a jak slunce stoupalo výš, počasí pomalu zase začalo připomínat léto.

Seth Clearwater ležel stočený do klubíčka na troše suchého jehličí ve stínu husté borovice, hlavu položenou na tlapách. Pískově zbarvený kožich byl na jehličí skoro neviditelný, ale viděla jsem, jak se jasný sníh odráží od jeho otevřených očí. Díval se na mě pohledem, který mi připadal vyčítavý.

Věděla jsem, že Edward jde za mnou, jak jsem klopýtala k lesu. Neslyšela jsem ho. Ale slunce se od jeho kůže odráželo v duhových záblescích, které tančily přede mnou. Nenatáhl se, aby mě zastavil, dokud jsem neudělala několik kroků do stínu lesa.

Jeho ruka mě chytila za levé zápěstí. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale nepouštěl mě.

„Nemůžeš jít za ním. Ne dneska. Už je skoro čas. A ztratit se, to by nikomu nepomohlo.“

Kroutila jsem zápěstím a snažila se vyprostit, ale marně.

„Mrzí mě to, Bello,“ zašeptal. „Mrzí mě, že jsem to udělal.“

„Ty jsi nic neudělal. To je moje chyba. Já jsem to udělala. Já jsem udělala všechno špatně. Mohla jsem… Když on… Neměla jsem… já… já…“ vzlykala jsem.

„Bello, Bello.“

Ovinul mě pažemi a moje slzy se mu vsakovaly do košile.

„Měla jsem – mu říct – měla jsem – říct –“ Co? Jak jsem tohle mohla napravit? „Neměl – na to přijít takhle.“

„Mám se podívat, jestli ho dokážu přivést zpátky, aby sis s ním mohla promluvit? Pořád zbývá trocha času,“ zašeptal Edward s tichou bolestí v hlase.

Přikývla jsem s hlavou skloněnou, bála jsem se mu podívat do obličeje.

„Zůstaň u stanu. Brzy se vrátím.“

Jeho náruč zmizela. Odešel tak rychle, že ve vteřině, kterou mi trvalo, než jsem vzhlédla, už byl pryč. Osaměla jsem.

Z prsou se mi vydral další vzlyk. Dneska jsem ubližovala každému. Měla jsem pocit, že na co sáhnu, to pokazím.

Nevěděla jsem, proč to teď na mě tak těžce dolehlo. Přece jsem věděla, že to jednou přijde. Ale Jacob nikdy nereagoval tak prudce – nikdy neztratil svou drzou přehnanou sebedůvěru a neukázal hloubku své bolesti. Zvuk jeho bolesti se do mě stále zařezával, bodal někde hluboko v prsou.

Hned vedle byla další bolest. Bolest, že se trápím kvůli Jacobovi. Bolest, že tím ubližuju Edwardovi. Že se nedokážu s klidným srdcem Jacoba vzdát, nechat ho odejít s vědomím, že je to správné, že je to jediná možná cesta.

Byla jsem sobecká a ubližovala jsem. Mučila jsem ty, které jsem milovala.

Byla jsem jako Kateřina z Větrné hůrky, jenom jsem měla mnohem lepší možnost volby, nikdo nebyl zlý, nikdo nebyl slabý. A teď jsem tu seděla, plakala nad tím a nedělala nic, abych to napravila. Zrovna jako ona.

Nemohla jsem dovolit, aby to, co mě bolí, i nadále ovlivňovalo má rozhodnutí. Bylo to moc málo a příliš pozdě, ale teď jsem musela udělat, co je správné. Možná už to za mě někdo udělal. Možná ho Edward nedokáže přivést zpátky. A pak se s tím smířím a povedu dál svůj život. Edward už mě nikdy neuvidí prolít jedinou slzu pro Jacoba Blacka. Už nebudou žádné slzy. Tu poslední jsem si teď utřela studenými prsty.

Ale co jestli Edward Jacoba opravdu přivede? Budu mu muset říct, aby odešel a už se nikdy nevracel.

Proč to bylo tak těžké? Tisíckrát těžší než se rozloučit s ostatními přáteli, s Angelou, s Mikem? Proč to bolelo? To nebylo správné. To by mi přece nemělo ubližovat. Měla jsem, co jsem chtěla. Nemohla jsem je mít oba, protože Jacob nemohl být jenom můj přítel. Bylo načase přestat po tom toužit. Může být člověk tak neskutečně chamtivý?

Musela jsem v sobě překonat ten iracionální pocit, že Jacob do mého života patří. Nemohl ke mně patřit, nemohl být můj Jacob, když jsem patřila někomu jinému.

Pomalu jsem se vracela na mýtinku, jen co noha nohu mine. Když jsem vyšla z lesa, mžourajíc proti ostrému světlu jsem se rychle podívala na Setha – který se z pelechu ze suchého jehličí ani nepohnul – a honem jsem uhnula očima, abych se nesetkala s jeho pohledem.

Cítila jsem, že mám rozcuchané vlasy, svíjely se mi v chumáčích kolem hlavy jako Medúzini hadi. Prohrábla jsem je prsty a rychle jsem toho zase nechala. Stejně, komu záleží na tom, jak vypadám?

Popadla jsem čutoru, která visela vedle vchodu do stanu, a zatřásla s ní. Zašplouchalo v ní, tak jsem odšroubovala víčko a lokla si, abych si vypláchla pusu ledovou vodou. Někde tu bylo i jídlo, ale neměla jsem takový hlad, abych ho hledala. Začala jsem přecházet po mýtině a celou tu dobu jsem na sobě cítila Sethův pohled. Protože jsem se na něj nechtěla podívat, v duchu jsem si ho představovala jako chlapce, ne jako obrovského vlka. Chlapce, který se tak podobá Jacobovi, když byl mladší.

Chtěla jsem Setha požádat, aby zaštěkal nebo dal nějaké jiné znamení, jestli se Jacob vrací, ale neudělala jsem to. Bylo jedno, jestli se Jacob vrátí. Možná by bylo jednodušší, kdyby se nevrátil. Zlobilo mě, že nemám, čím bych si přivolala Edwarda.

V tu chvíli Seth zakňučel a vstal.

„Co se děje?“ zeptala jsem se hloupě.

Nevšímal si mě, klusal k okraji lesa a ukazoval čumákem k západu. Začal kňučet.

„Jde o ostatní, Sethe?“ zeptala jsem se. „Na mýtině?“

Podíval se na mě, jednou tiše vyštěkl a pak obrátil čumák ostražitě k západu. Jeho uši se položily a on zase zakňučel.

Proč jsem byla takový blázen? Co mě to napadlo, poslat Edwarda pryč? Jak jsem měla vědět, co se děje? Nemluvila jsem vlčí řečí.

Po páteři mi začala stékat studená stružka strachu. Co když čas vypršel? Co když se Jacob a Edward dostali příliš blízko? Co když se Edward rozhodl, že bude taky bojovat?

V žaludku mi vyvěral ledový strach. Co když Sethova úzkost nemá nic společného s tím, co se děje na mýtině, a on štěkl na znamení nesouhlasu? Co když se Jacob a Edward spolu perou někde daleko v lese? To by neudělali, nebo ano?

S mrazivou jistotou jsem si náhle uvědomila, že udělali – stačilo by pár neuvážených slov. Vzpomněla jsem si na napjatou remízu dnes ráno ve stanu a přemítala, jestli jsem nepodcenila to, jak silně se schylovalo ke rvačce.

Patřilo by mi, kdybych je nějak ztratila oba.

Srdce mi sevřel ledový krunýř.

Než jsem se mohla strachy sesypat, Seth lehce zavrčel, pak se otočil od místa, kam se díval, a loudal se zpátky pod strom. Uklidnilo mě to, ale taky podráždilo. Nemohl naškrábat vzkaz do prachu nebo tak něco?

Tím přecházením jsem se pod všemi těmi vrstvami začala potit. Hodila jsem bundu do stanu a pak jsem dál vyšlapávala cestičku uprostřed malé lesní mýtinky.

Najednou Seth zase vyskočil a chlupy vzadu na krku měl zježené. Rozhlédla jsem se kolem, ale nic jsem neviděla. Jestli toho nenechá, hodím po něm šiškou.

Tiše varovně zavrčel a zase pomalu přešel k západnímu okraji lesa. Moje netrpělivost přetékala.

„To jsme jenom my, Sethe,“ zavolal Jacob z dálky.

Snažila jsem se odůvodnit si, proč moje srdce zařadilo čtvrtou rychlost, když jsem ho uslyšela. Bylo to jenom strachy z toho, co teď budu muset udělat, nic víc. Nemohla jsem si dovolit cítit úlevu, že se vrátil. To by vůbec ničemu nepomohlo.

Napřed jsem spatřila Edwarda, jeho obličej neprozrazoval žádné emoce. Když vystoupil ze stínů, slunce se mu třpytilo na kůži stejně jako na sněhu. Seth ho šel pozdravit a podíval se mu upřeně do očí. Edward pomalu přikývl, čelo zvrásněné obavami.

„Ano, to je přesně to, co potřebujeme,“ zamumlal si pro sebe, než se obrátil na velkého vlka. „Asi by nás to nemělo překvapovat. Ale to načasování bude velice těsné. Prosím tě řekni Samovi, ať požádá Alici, aby se pokusila upřesnit rozvrh.“

Seth kývl hlavou a já jsem si přála zavýt. Jistě, teď přikývnout dokázal. Otočila jsem otráveně hlavu a všimla si, že tam je Jacob.

Stál ke mně zády, čelem k místu, odkud přišel. Opatrně jsem čekala, až se otočí.

„Bello,“ zamumlal Edward, najednou přímo vedle mě. Díval se na mě a v jeho očích se nezračilo nic než starost. Jeho šlechetnost byla nekonečná. Teď jsem si ho zasloužila ještě míň než kdy jindy.

„Nastaly nějaké drobné komplikace,“ řekl mi a dával bedlivý pozor, aby si udržel bezstarostný tón. „Vezmu Setha trochu stranou a pokusím se to trochu napravit. Nepůjdu daleko, ale taky nebudu poslouchat. Vím, že nechceš obecenstvo, bez ohledu na to, jak se rozhodneš.“

Až úplně na konci se mu bolestí zlomil hlas.

Už mu nikdy nesmím ublížit. To bude moje životní poslání. Už nikdy nezavdám příčinu, aby se mu v očích objevil tenhle pohled.

Byla jsem příliš rozrušená, abych se ho zeptala, v čem spočívají ty komplikace. Teď jsem nemohla potřebovat nic dalšího.

„Vrať se brzy,“ zašeptala jsem.

Políbil mě zlehka na rty a pak zmizel v lese se Sethem po boku.

Jacob stál klidně ve stínu stromů; neviděla jsem jasně jeho výraz.

„Spěchám, Bello,“ řekl dutým hlasem. „Tak dělej, ať to máme za sebou.“

Polkla jsem, v krku jsem měla najednou tak vyschlo, že jsem si nebyla jistá, jestli ze sebe dokážu vydat zvuk.

„Prostě to řekni a hotovo.“

Zhluboka jsem se nadechla.

„Je mi líto, že jsem tak špatná,“ zašeptala jsem. „Je mi líto, že jsem byla tak sobecká. Přála bych si, abych tě nikdy nepoznala, pak bych ti aspoň nemohla tak strašně ublížit. Už to víckrát neudělám, slibuju. Už ti nikdy nepřijdu do cesty. Přestěhuju se do jiného státu. Už se na mě nebudeš muset nikdy podívat.“

„To není zrovna omluva,“ řekl nevlídně.

Nedokázala jsem mluvit jinak než šeptem. „Pověz mi, jak to mám udělat správně.“

„Co když nechci, abys odcházela? Co když bych radši, abys tu zůstala, ať už jsi sobecká, nebo ne? Copak já do toho nemám co mluvit, když se to snažíš vyřešit kvůli mně?“

„To by k ničemu nevedlo, Jaku. Byla chyba s tebou zůstávat, když jsme každý chtěli něco jiného. To se nijak nezlepší. Já ti vždycky budu jenom ubližovat. A to já nechci. Nikdy. Nesnáším to.“ Hlas se mi zlomil.

Vzdychl. „Nech toho. Nemusíš nic dalšího říkat. Já to chápu.“

Chtěla jsem mu říct, jak moc se mi po něm bude stýskat, ale kousla jsem se do jazyka. To by taky ničemu nepomohlo.

Chvilku stál mlčky, díval se na zem a já jsem potlačovala nutkání jít a obejmout ho. Utěšit ho.

A pak rychle zvedl hlavu.

„No, nejsi jediná, kdo je schopný sebeobětování,“ řekl a jeho hlas byl silnější. „Tu hru můžou hrát dva.“

„Cože?“

„Choval jsem se opravdu ošklivě. Udělal jsem ti to mnohem těžší, než bylo nutné. Mohl jsem se hned na začátku tvářit, že jsem to vzdal. Ale já jsem ti taky ublížil.“

„To je moje vina.“

„Nedovolím, abys všechnu vinu brala na sebe, Bello. Ani všechnu slávu. Já vím, jak se odškodnit.“

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se. To náhlé, vzrušené světlo v jeho očích mě děsilo.

Podíval se na slunce a pak se na mě usmál. „Tam dole se schyluje k pořádné bitvě. Myslím, že nebude tak těžké odejít ze scény.“

Jeho slova mi docházela pomalu, jedno po druhém, a já jsem nemohla dýchat. Navzdory všemu odhodlání totálně vyříznout Jacoba ze svého života jsem si až do této vteřiny neuvědomovala, jak hluboko bude muset nůž zajet, aby to mohl udělat.

„Ach ne, Jaku! Ne, nenene,“ protestovala jsem v hrůze přiškrceným hlasem. „Ne, Jaku, ne. Prosím tě, ne.“ Roztřásla se mi kolena.

„V čem je rozdíl, Bello? Takhle to bude pro všechny lepší. Nebudeš se muset ani stěhovat.“

„Ne!“ Můj hlas zesílil. „Ne, Jacobe! To ti nedovolím!“

„Jak mi v tom zabráníš?“ nadhodil vesele a usmál se, aby v jeho tónu nebyla slyšet ta bolest.

„Jacobe, já tě prosím. Zůstaň se mnou.“ Byla bych padla na kolena, kdybych se vůbec dokázala pohnout.

„Na čtvrt hodiny, aby mi utekla pěkná potyčka? Abys ode mě mohla utéct, jakmile si budeš myslet, že jsem zase v bezpečí? To snad žertuješ.“

„Já neuteču. Rozmyslela jsem si to. Nějak to vymyslíme, Jacobe. Vždycky existuje kompromis. Nechoď!“

„Lžeš.“

„Nelžu. Víš, že jsem mizerná lhářka. Podívej se mi do očí. Zůstanu, jestli ty taky.“

Jeho obličej se zatvrdil. „A můžu ti jít za svědka na svatbu?“

Chvíli trvalo, než jsem dokázala promluvit, ale nedokázala jsem mu dát jinou odpověď než „prosím.“

„Já jsem to věděl,“ řekl a jeho obličej se zase zklidnil, až na to nepokojné světlo v jeho očích.

„Miluju tě, Bello,“ zamumlal.

„Miluju tě, Jacobe,“ zašeptala jsem zlomeně.

Usmál se. „To já vím líp než ty, že mě miluješ.“

Otočil se, aby odešel.

„Cokoliv,“ zavolala jsem za ním přiškrceným hlasem. „Cokoliv chceš, Jacobe. Jenom to nedělej!“

Zastavil se a pomalu se otočil.

„Vážně nevěřím, že to myslíš upřímně.“

„Zůstaň,“ prosila jsem.

Zavrtěl hlavou. „Ne, já jdu.“ Zastavil se, jako kdyby si něco usmyslel. „Ale můžu to nechat osudu.“

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se přidušeně.

„Nemusím dělat nic schválně – prostě jen budu ze všech sil bojovat za svou smečku. A ať se stane, co se má stát.“ Pokrčil rameny. „Kdybys mě tak dokázala přesvědčit, že jsi vážně chtěla, abych se vrátil – víc, než jsi chtěla udělat ten nesobecký krok.“

„Jak?“ zeptala jsem se.

„Mohla jsi mě požádat,“ navrhl.

„Vrať se,“ zašeptala jsem. Jak mohl pochybovat, že to myslím vážně?

Zavrtěl hlavou a zase se usmál. „O tomhle nemluvím.“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak to myslí, a on se na mě celou tu dobu přezíravě díval – byl si jistý mou reakcí. Jakmile mi to ovšem došlo, bez přemýšlení jsem ta slova vyhrkla a neohlížela se na to, co mě budou stát.

„Políbíš mě, Jacobe?“

Překvapeně vykulil oči a pak je podezíravě přimhouřil. „Blafuješ.“

„Polib mě, Jacobe. Polib mě a pak se vrať.“

Zaváhal ve stínu, bojoval sám se sebou. Pootočil se zase k západu, tělem se ode mě odvracel, ale jeho nohy zůstávaly přikované k místu, kde stál. S pohledem stále upřeným tam, kam měl původně namířeno, udělal jeden nejistý krok směrem ke mně a pak druhý. Otočil hlavu, aby se na mě podíval. V očích měl pochybovačný výraz.

Dívala jsem se na něj. Neměla jsem ponětí, jak se tvářím.

Jacob se zhoupl na patách, pak se naklonil dopředu a třemi dlouhými kroky přešel vzdálenost mezi námi.

Věděla jsem, že využije situace. Očekávala jsem to. Klidně jsem stála a držela – oči zavřené, prsty zaťaté do pěstí, paže podél boků – když mi vzal obličej do dlaní a jeho rty se přitiskly na moje s dychtivostí, která neměla daleko k násilí.

Cítila jsem jeho hněv, když se jeho ústa setkala s mou pasivní rezistencí. Jednu ruku mi vsunul za krk a sevřel ji do pěsti kolem kořínků mých vlasů. Druhou rukou mě neurvale popadl za rameno, zatřásl mnou a pak si mě k sobě přitáhl. Pomalu přejížděl rukou dolů po mé paži, nahmatal mi zápěstí a položil si mou ruku kolem krku. Nechala jsem ji tam, stále zaťatou v pěst, a nebyla jsem si jistá, kam až jsem ochotná zajít v zoufalém odhodlání udržet ho naživu. Celou tu dobu se jeho rty, neskutečně měkké a teplé, snažily vynutit si na mně nějakou odpověď.

Jakmile si byl jistý, že paži nespustím, uvolnil mi zápěstí a jeho horká ruka si našla cestu k mému pasu. Tam mi spočinula na kříži, Jacob si mě přisunul k sobě a zaklonil, aby naše těla opisovala stejnou křivku.

Přestal mě líbat na rty, ale věděla jsem, že ještě zdaleka neskončil. Jeho ústa sledovala linii mé čelisti a pak mi prozkoumala krk po celé délce. Pustil mi vlasy, sáhl po druhé paži a položil si ji kolem krku jako tu první.

Pak mě vzal kolem pasu a přiblížil mi rty k uchu.

„Umíš to líp, Bello,“ zašeptal chraptivě. „Nesmíš nad tím tolik přemýšlet.“

Zachvěla jsem se, když mi jeho zuby zavadily o ušní boltec.

„Tak je to správné,“ zamručel. „Poddej se konečně tomu, co cítíš.“

Vrtěla jsem mechanicky hlavou, až mi zase jednou rukou zajel do vlasů a zastavil mě.

Kysele se zeptal: „Víš jistě, že chceš, abych se vrátil? Nebo sis opravdu přála, abych umřel?“

Projel mnou hněv jako bolest po těžké ráně. To bylo příliš – nebojoval fér.

Paže jsem měla ovinuté kolem jeho krku, tak jsem ho popadla za vlasy – a snažila se nevnímat bodavou bolest v pravé ruce – a začala jsem se bránit, chtěla jsem odtrhnout obličej od jeho.

A Jacob si to špatně vyložil.

Byl příliš silný, aby poznal, že ruce, které se mu snaží vytrhnout vlasy i s kořínky, mu mají působit bolest. Hněv si vykládal jako vášeň. Myslel si, že jsem konečně zareagovala.

S divokým nádechem mě zase začal líbat na rty, jeho prsty se mi vášnivě zatínaly do kůže kolem pasu.

Ten záchvat hněvu rozhodil moje slabé sebeovládání; jeho nečekaná, extatická odpověď ho úplně převrátila. Kdyby v tom bylo jenom vítězství, možná bych mu dokázala odolat. Ale naprostá bezbrannost jeho náhlé radosti moje odhodlání zlomila a znemožnila. Mozek se mi odpojil od těla a já jsem mu začala polibky oplácet. Jako kdybych přišla o rozum, líbala jsem ho a bylo to zvláštní, byla jsem zmatená, protože takhle jsem se ještě nelíbala – s ním jsem si nemusela dávat pozor a ani on nemusel být opatrný, aby mi neublížil.

Chytala jsem ho za vlasy, ale tentokrát proto, abych ho k sobě přitáhla blíž.

Byl všude. Bodavé sluneční světlo mi zbarvilo víčka do červena, a ta barva seděla, odpovídala tomu horku. Horko bylo všude. Neviděla jsem, neslyšela jsem, ani jsem necítila nic, co by nebyl Jacob.

Malý kousek mého mozku, který si uchoval zdravý rozum, na mě křičel otázky.

Proč toho nenechám? Ba co hůř, proč v sobě nedokážu najít ani touhu chtít toho nechat? Co to znamená, že nechci, aby toho nechal on? Že mu zatínám prsty do ramen a líbí se mi, jak jsou široká a silná? Že si mě tiskne pevně k tělu, a přesto mi to objetí nepřipadá dost těsné?

Ty otázky byly hloupé, protože jsem odpověď znala: celou tu dobu jsem se obelhávala.

Jacob měl pravdu. Od začátku měl pravdu. Byl víc než jen můj kamarád. Proto jsem si nedokázala představit, že bych se s ním měla rozloučit – protože jsem do něj byla zamilovaná. Taky. Milovala jsem ho mnohem víc, než bych měla, a přesto zdaleka ne dost. Byla jsem do něj zamilovaná, ale nestačilo to, aby se tím něco změnilo; jenom nás to oba víc zraňovalo. Ubližovala jsem mu tím víc, než kdybych zůstala chladná.

Nestarala jsem se o nic, jen o jeho bolest. Jestli tím trpím já, je to dobře, protože já si to zasloužím. Doufala jsem, že je to zlé, že budu opravdu trpět.

V tuto chvíli mi připadalo, jako bychom nebyli dva, ale jeden. Jeho bolest vždycky byla a vždycky bude mojí bolestí – a jeho radost teď byla mojí radostí. Taky jsem cítila radost jako on, jenže jeho štěstí šlo ruku v ruce s bolestí. Skoro hmatatelnou – pálila mě na kůži jako kyselina. Takové pomalé mučení.

Na jednu krátkou, nekonečnou vteřinu se mi za víčky očí mokrých od slz ukázala naprosto jiná cesta. Jako kdybych se dívala přes filtr Jacobových myšlenek, viděla jsem přesně, čeho se vzdávám, co ztratím, a že ani tohle nové sebepoznání mě před tím neubrání. Viděla jsem Charlieho a Renée smíchané v podivné koláži s Billym a Samem a La Push. Viděla jsem ubíhající roky a ty roky něco znamenaly, přinášely změnu do mého života, já jsem se měnila s nimi. Viděla jsem obrovského červenohnědého vlka, kterého jsem milovala, jak vždycky stojí po mém boku jako ochránce. Na kratičký zlomek vteřiny jsem spatřila poskakující hlavičky dvou malých černovlasých dětí, jak ode mě utíkají do známého lesa. Když zmizely, vidění skončilo.

A pak jsem docela jasně cítila, jak mi srdce puklo a jedna část, ta menší, se odlomila.

Jacobovy rty přestaly dřív než moje. Otevřela jsem oči a on se na mě díval užasle a okouzleně.

„Musím jít,“ zašeptal.

„Ne.“

Usmál se, moje odpověď ho potěšila. „Nebudu pryč dlouho,“ slíbil. „Ale napřed jednu věc…“

Sklonil se, aby mě znovu políbil, a nebyl důvod vzdorovat. K čemu by to bylo?

Tentokrát to bylo jiné. Rukama se jemně dotýkal mého obličeje a jeho teplé rty byly něžné, nečekaně váhavé. Bylo to krátké a nesmírně krásné.

Ovinul kolem mě paže, pevně mě objal a pošeptal mi do ucha:

„Tohle měl být náš první polibek. Pozdě, ale přece.“

Sklonila jsem hlavu, aby neviděl, jak mi do očí vstoupily slzy. Nechala jsem je téct.