26. ETIKA

Polička v Alicině koupelně se prohýbala pod tisícem různých výrobků, které všechny hlásaly, jak po nich člověk zkrásní. Protože krása obyvatel zdejšího domu byla stejně dokonalá, jako trvalá, mohla jsem jenom předpokládat, že Alice většinu těchto věcí nakoupila pro mě. Otupěle jsem četla nálepky, ohromená takovým plýtváním.

Dávala jsem pečlivý pozor, abych se nepodívala do vysokého zrcadla.

Alice mi pomalým rytmickým pohybem pročesávala vlasy.

„To stačí, Alice,“ řekla jsem rozpačitě. „Chci se vrátit do La Push.“

Kolik hodin jsem čekala, až Charlie konečně opustí Billyho dům, abych mohla vidět Jacoba? Každá minuta, kterou jsem nevěděla, jestli Jacob ještě dýchá, se mi zdála jako deset životů. A pak, když jsem se konečně směla jet na vlastní oči přesvědčit, že je Jacob naživu, čas ubíhal tak rychle. Než jsem se stíhla rozkoukat, Alice volala Edwardovi a trvala na tom, že tu frašku s přespáním u nich musíme dotáhnout do konce. Připadalo mi to tak zbytečné…

„Jacob je stále v bezvědomí,“ odpověděla mi teď. „Carlisle nebo Edward zavolají, až se probudí. A stejně musíš napřed za Charliem. Byl u Billyho doma a viděl, že Carlisle s Edwardem jsou zpátky z výletu. Určitě tě bude podezírat, až se vrátíš domů.“

Už jsem měla svůj příběh podložený důkazy a naučený nazpaměť. „Mně je to jedno. Chci být u toho, až se Jacob vzbudí.“

„Teď musíš myslet na Charlieho. Měla jsi dlouhý den – promiň, vím, že to ani zdaleka nevystihuje, jaké to opravdu bylo –, ale to neznamená, že se můžeš vyhýbat svým povinnostem.“ Její hlas byl vážný, skoro káravý. „Je teď důležitější víc než kdy dřív, aby Charlie zůstal v bezpečné nevědomosti. Napřed sehraj svou roli, Bello, a pak teprve můžeš dělat, co chceš. Být Cullenová, to mimo jiné znamená, že jsi úzkostlivě zodpovědná.“

Samozřejmě měla pravdu. A kdyby nebylo právě tohoto důvodu – důvodu, který byl silnější než všechny moje strachy, bolest i vina dohromady –, Carlisle by mě nikdy nedokázal přemluvit, abych opustila místo vedle Jacoba, ať byl v bezvědomí, nebo ne.

„Jdi domů,“ poručila Alice. „Promluv si s Charliem. Předveď svoje alibi. Zajisti mu bezpečí.“

Vstala jsem, v nohou se mi rozproudila krev a píchala jako bodnutí tisíců jehliček. Seděla jsem moc dlouho bez pohnutí.

„Ty šaty ti úžasně sluší,“ chválila Alice.

„Co? Aha. No – ještě jednou díky za to oblečení,“ zamumlala jsem spíš ze zdvořilosti než ze skutečné vděčnosti.

„Potřebuješ důkaz,“ připomněla mi Alice s očima nevinně vykulenýma. „Co by to bylo za výlet na nákupy bez nového oblečení? A když říkám, že ti to sluší, ber to jako poklonu odborníka.“

Zamrkala jsem, neschopná vzpomenout si, do čeho mě to oblékla. Nedokázala jsem udržet myšlenky, aby se mi každých pár vteřin nerozutekly jako hmyz prchající před světlem…

„Jacob je v pořádku, Bello,“ uklidňovala mě Alice, která snadno pochopila mou starost. „Není kam spěchat. Kdyby sis uvědomila, kolik morfinu navíc mu Carlisle musel dát – když ho ta jeho vysoká horečka tak rychle spaluje –, věděla bys, že bude ještě nějakou dobu bez sebe.“

Alespoň nemá žádnou bolest. Ještě ne.

„Chceš si ještě o něčem promluvit, než odjedeš?“ zeptala se Alice soucitně. „Musíš být pořádně traumatizovaná.“

Věděla jsem, na co je zvědavá. Ale měla jsem jiné otázky.

„Budu taky taková?“ zeptala jsem se jí tlumeným hlasem. „Jako ta Bree tam na louce?“

Potřebovala jsem si probrat spoustu jiných věcí, ale nějak jsem nedokázala dostat z hlavy tu novorozenou, jejíž druhý život byl teď – tak náhle – ukončen. Její obličej, zkřivený touhou po mé krvi, mi zůstával pod víčky.

Alice mě pohladila po paži. „U každého je to jiné. Ale něco takového tě čeká, to ano.“

Stála jsem bez pohnutí a snažila se představit si to.

„To pomine,“ ujišťovala mě.

„Jak rychle?“

Pokrčila rameny. „Za pár let, možná ani ne. Třeba to u tebe bude jiné. Nikdy jsem neviděla projít si tím někoho, kdo by se pro to sám rozhodl. Mělo by být zajímavé vidět, jak to na tebe bude působit.“

„Zajímavé,“ opakovala jsem.

„Nedovolíme, aby ses dostala do průšvihu.“

„Já vím. Věřím vám.“ Můj hlas byl monotónní, mrtvý.

Alice zkrabatila čelo. „Jestli si děláš starosti kvůli Carlisleovi a Edwardovi, jsem si jistá, že se jim nic nestane. Věřím, že nám Sam začíná důvěřovat… no, alespoň Carlisleovi důvěřuje. To je taky dobrá věc. Řekla bych, že byla atmosféra trochu napjatá, když Carlisle musel znovu zlomit ty fraktury –“

„Prosím tě, Alice.“

„Promiň.“

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Jacob se začal hojit příliš rychle a některé kosti mu srostly špatně. Byl sice stále v bezvědomí, ale přesto jsem na to nedokázala ani myslet.

„Alice, můžu se tě na něco zeptat? Ohledně budoucnosti?“

Náhle zpozorněla. „Víš, že nevidím všechno.“

„O to přímo nejde. Ale někdy opravdu vidíš mou budoucnost. Co myslíš, jak je to možné, když na mě nic jiného nefunguje? Ani to, co umí Jane, ani Edward nebo Aro…“ Moje věta vyzněla doztracena stejně jako hladina mého zájmu. Moje zvědavost v tomto bodě byla přelétavá, silně zastíněná naléhavějšími emocemi.

Alice ovšem považovala otázku za velmi zajímavou. „Jasper tě taky ovlivňuje, Bello – jeho talent na tebe působí stejně dobře jako na kohokoliv jiného. V tom je ten rozdíl, chápeš? Jasperovy schopnosti účinkují na tělo po fyzické stránce. Opravdu dokáže tvůj organismus uklidnit nebo naopak vybudit. Není to iluze. A já ve svých vizích vidím výsledky, ne důvody a myšlenky vedoucí k rozhodnutím, která ovlivní tvoje chování. Je to vně mysli, není to iluze; je to skutečnost nebo alespoň její poslední verze. Ale Jane, Edward, Aro a Demetri – ti všichni pracují uvnitř mysli. Jane může vytvořit jenom iluzi bolesti. Nepůsobí ti skutečnou tělesnou bolest, to si jenom myslíš, že ji cítíš. Chápeš, Bello? Uvnitř své mysli jsi v bezpečí. Tam tě nikdo nemůže dostihnout. Není divu, že byl Aro zvědavý na tvé budoucí schopnosti.“

Stále sledovala můj obličej, aby viděla, jestli chápu její logiku. Po pravdě mi její slova začala splývat, slabiky a zvuky ztrácely svůj význam. Nedokázala jsem se na ně soustředit. Přesto jsem přikývla. Snažila jsem se předstírat, jako že jsem to pochopila.

Neobalamutila jsem ji. Pohladila mě po tváři a zašeptala: „On se uzdraví, Bello. Nepotřebuju vidění, abych to věděla. Jsi připravená jet?“

„Ještě jednu věc. Můžu ti položit další otázku ohledně budoucnosti? Nechci specifika, jenom přehled.“

„Vynasnažím se,“ řekla zase pochybovačně.

„Pořád mě vidíš, že se stanu upírem?“

„Ach, to je jisté. Samozřejmě, vidím.“

Pomalu jsem přikývla.

Zkoumala můj obličej nevyzpytatelnýma očima. „Neznáš svou vlastní mysl, Bello?“

„Znám. Jenom jsem chtěla mít jistotu.“

„Já mám jen takovou jistotu, jakou ji máš ty, Bello. To víš. Kdyby sis to chtěla rozmyslet, moje vidění by se změnilo… nebo zmizelo, v tvém případě.“

Vzdychla jsem. „To se ovšem nestane.“

Položila mi paže kolem ramen. „Je mi líto. Nedokážu se doopravdy vciťovat. Moje první vzpomínka je, že jsem ve své budoucnosti uviděla Jasperův obličej; vždycky jsem věděla, že můj život povede k němu. Ale můžu soucítit. Je mi líto, že si musíš vybírat mezi dvěma dobrými věcmi.“

Setřásla jsem její paže. „Nelituj mě.“ Byli jiní lidé, kteří si zasloužili soucit, já jsem mezi ně nepatřila. A nemusela jsem si nijak vybírat – jenom jsem teď musela zlomit jedno dobré srdce. „Pojedu si to odbýt s Charliem.“

Jela jsem náklaďáčkem domů, kde na mě čekal právě tak podezíravý Charlie, jak Alice předpověděla.

„Ahoj, Bello. Tak jaký byl nakupovací výlet?“ pozdravil mě, když jsem vešla do kuchyně. Paže měl založené na prsou a očima mi provrtával obličej.

„Dlouhý,“ odpověděla jsem hluše. „Právě jsme se vrátily.“

Charlie zhodnotil mou náladu. „Takže už jsi asi slyšela o Jakovi?“

„Ano. Ostatní Cullenovi byli doma dřív než my. Esme nám řekla, kde jsou Carlisle s Edwardem.“

„Tobě nic není?“

„Dělám si starosti o Jaka. Jakmile uvařím večeři, pojedu do La Push.“

„Říkal jsem ti, jak jsou ty motorky nebezpečné. Doufám, že si teď aspoň uvědomíš, že jsem nežertoval.“

Přikývla jsem a začala vytahovat věci z lednice. Charlie se posadil ke stolu. Zdálo se, že je ve výřečnější náladě než obvykle.

„Podle mě si o Jaka nemusíš dělat příliš velké starosti. Každý, kdo dokáže nadávat s takovou energií, se z toho dostane.“

„Jake byl vzhůru, když jsi ho viděl?“ zeptala jsem se a otočila se, abych se na něj podívala.

„Jo, no, byl vzhůru. Měla jsi ho slyšet – no vlastně je lepší, že jsi ho neslyšela. Pochybuju, že se našel někdo v La Push, kdo ho neslyšel. Nevím, kde pobral ten slovník, ale doufám, že před tebou takhle nemluví.“

„Dneska měl pádnou omluvu. Jak vypadal?“

„Potlučeně. Přinesli ho kamarádi. Ještě štěstí, že jsou to velcí chlapci, protože toho kluka je kus. Carlisle říkal, že má zlomenou pravou nohu a pravou ruku. Vlastně si narazil celou pravou stranu těla, když rozmlátil tu zatracenou motorku.“ Charlie zavrtěl hlavou. „Jestli já někdy uslyším o tom, že jsi zase jezdila, Bello –“

„Neměj obavy, tati. Nebudu. Vážně si myslíš, že se Jake uzdraví?“

„Jasně, Bello, neboj se. Ještě si ze mě dělal legraci.“

„Legraci?“ opakovala jsem šokovaně.

„Jo – někde mezitím, kdy urazil něčí matku a bral jméno Páně nadarmo, řekl: ‚Vsadím se, že dneska jsi rád, že miluje Cullena a ne mě, co, Charlie?‘“

Otočila jsem se zpátky k ledničce, aby mi neviděl do obličeje.

„A to jsem nemohl zpochybňovat. Edward je zodpovědnější než Jacob, když jde o tvou bezpečnost, to se mu musí přiznat.“

„Jacob je dost zodpovědný,“ zamumlala jsem na jeho obranu. „Jsem si jistá, že to nebyla jeho chyba.“

„Dneska je divný den,“ utrousil Charlie po chvíli. „Víš, já nedám moc na ty pověrčivé nesmysly, ale bylo to zvláštní… Jako kdyby Billy věděl, že se Jakovi něco špatného stane. Celé dopoledne byl jako na jehlách. Podle mě neslyšel nic z toho, co jsem mu říkal.

A pak, to je ještě divnější – vzpomínáš, jak jsme tu někdy v únoru, březnu měli ty potíže s těmi vlky?“

Byla jsem skloněná, abych vytáhla z kredence pánev, a zůstala jsem tak o vteřinu dvě déle.

„Jo,“ zamumlala jsem.

„Doufám, že s tím nebudeme mít problémy zase. Dnes ráno jsme si vyjeli na lodi, ale Billy nevěnoval žádnou pozornost ani mně, ani rybám, když jsem najednou slyšel, jak v lese vyjí vlci. Víc než jeden, a páni, bylo to hlasité. Znělo to, jako kdyby byli přímo ve vesnici. Nejdivnější na tom je, že Billy otočil loď a zamířil přímo zpátky do přístavu, jako kdyby ho volali osobně. Neslyšel ani, jak se ptám, co to dělá.

Než jsme dostali člun do doku, ustalo to. Ale Billy najednou hrozně spěchal, aby mu neutekl zápas, ačkoliv jsme měli ještě několik hodin času. Mumlal nějaké nesmysly o tom, že ten zápas dávají dřív… že snad je to přímý přenos. Povídám ti, Bello, bylo to divné.

No, našel nějaký zápas, o kterém tvrdil, že se na něj chtěl dívat, ale pak ho prostě ignoroval. Celou dobu visel na telefonu, volal Sue a Emily a taky dědečkovi vašeho kamaráda Quila. Nedokázal jsem úplně pochopit, proč to dělá – se všemi si jenom tak po sousedsku popovídal.

Pak se vytí zase ozvalo přímo před domem. Nikdy jsem nic takového neslyšel – měl jsem na rukou husí kůži. Zeptal jsem se Billyho – musel jsem křičet, abych ten zvuk přehlušil –, jestli nedával na dvůr pasti. Znělo to, jako by to zvíře mělo vážně velké bolesti.“

Cukla jsem sebou, ale Charlie byl tak ponořený do svého vypravování, že si toho nevšiml.

„Samozřejmě jsem na to všechno až doteď zapomněl, protože v tu chvíli donesli domů Jaka. V jeden okamžik tam vyl ten vlk, a najednou ticho – a hned se objevil nadávající Jake. Má teda pořádné plíce, ten chlapec, to se musí nechat.“

Charlie se na chviličku odmlčel, ve tváři zamyšlený. „Zvláštní, že z toho možná povstane něco dobrého. Nevěřil jsem, že někdy překonají ty hloupé předsudky, které tam dole vůči Cullenovým mají. Ale někdo zavolal Carlisleovi a Billy byl vážně vděčný, když se ukázal. Myslel jsem, že bychom měli Jaka dovézt do nemocnice, ale Billy si ho chtěl nechat doma a Carlisle souhlasil. Doufám, že Carlisle ví, co je pro něj nejlepší. Je od něj velkorysé, že chodí takhle na návštěvy do rodin.

A…“ odmlčel se, jako kdyby něco nechtěl říct. Vzdychl a pak pokračoval. „A Edward byl vážně… milý. Zdálo se, že má o Jacoba stejnou starost jako ty – jako kdyby tam ležel jeho bratr. Ten pohled v jeho očích…“ Charlie zavrtěl hlavou. „Je to milý chlapec, Bello. Budu se snažit na to pamatovat. Nic neslibuju, ovšem.“ Zakřenil se na mě.

„Já to od tebe nechci,“ zamumlala jsem.

Charlie natáhl nohy a zasténal. „Jsem rád, že jsem doma. Nevěřila bys, jak bylo v tom Billyho domku narváno. V tom malém předním pokoji se smáčklo sedm Jakových kamarádů – sotva jsem mohl dýchat. Všimla sis, jak velcí všichni ti quileutští kluci jsou?“

„Jo, všimla.“

Charlie se na mě podíval o něco soustředěněji. „Vážně, Bello, Carlisle říkal, že Jake bude brzy zase jako rybička. Říkal, že to vypadá mnohem hůř, než jaké to ve skutečnosti je. Uzdraví se.“

Jenom jsem přikývla.

Jacob vypadal tak… podivně křehký, když jsem ho byla navštívit hned poté, co Charlie odjel. Měl dlahy všude – Carlisle říkal, že sádra není třeba, vzhledem k tomu, jak rychle se mu to hojí. Jeho obličej byl bledý a strhaný, ačkoliv byl v hlubokém bezvědomí. Připadal mi zranitelný. I když byl tak velký, zdál se mi velmi zranitelný. Možná to byla jenom moje představivost, která šla ruku v ruce s vědomím, že i já ho budu muset ranit.

Kdyby do mě jenom mohl udeřit blesk a rozdělit mě na dvě. Pokud možno bezbolestně. Poprvé mi to, že se vzdám lidské existence, připadalo jako skutečná oběť. Že možná ztratím víc, než dokážu snést.

Položila jsem Charliemu večeři na stůl vedle lokte a mířila ke dveřím.

„Ehm, Bello? Mohla bys ještě vteřinku počkat?“

„Zapomněla jsem na něco?“ zeptala jsem se a podívala se na jeho talíř.

„Ne, nejenom… chci tě požádat o laskavost.“ Charlie se zamračil a podíval se na podlahu. „Posaď se – nebude to trvat dlouho.“

Posadila jsem se proti němu, trochu zmatená. Snažila jsem se soustředit. „Co potřebuješ, tati?“

„Jde o tohle, Bello.“ Charlie se začervenal. „Možná jsem jenom… pověrčivý, jak jsem byl celý den s Billym a on byl pořád tak divný. Ale mám takové… tušení. Mám pocit… že tě brzy ztratím.“

„Neblázni, tati,“ zamumlala jsem provinile. „Přece chceš, abych šla do školy, nebo ne?“

„Musíš mi slíbit jednu věc.“

Zaváhala jsem, jestli bych neměla odmítnout. „Dobře…“

„Povíš mi, než uděláš něco velkého? Než s ním utečeš nebo tak něco?“

„Tati,“ zasténala jsem.

„Já to myslím vážně. Nebudu vyvádět. Jenom mě na to upozorni předem. Dej mi šanci obejmout tě na rozloučenou.“

V duchu jsem se přikrčila a zvedla jsem ruku. „Tohle je šílené. Ale jestli ti to udělá radost… slibuju.“

„Díky, Bello,“ řekl. „Mám tě rád, dceruško.“

„Taky tě mám ráda, tati.“ Dotkla jsem se jeho ramene a pak jsem se odsunula od stolu. „Kdybys něco potřeboval, budu u Billyho.“

Neohlédla jsem se, když jsem vyběhla ven. To je tedy dokonalé, to jsem právě potřebovala, bručela jsem si pro sebe celou cestu do La Push.

Carlisleův černý mercedes už před Billyho domem nestál. To bylo dobré i špatné znamení. Samozřejmě, potřebovala jsem si promluvit s Jacobem o samotě. Přesto jsem si přála, abych se přitom mohla držet Edwarda za ruku jako předtím, když byl Jacob v bezvědomí. To nešlo. Ale stýskalo se mi po Edwardovi – to odpoledne, které jsem strávila sama s Alicí, se mi hrozně vleklo. Říkala jsem si, že tím mám odpověď jasnou. Už jsem věděla, že bez Edwarda nemůžu žít. To ovšem nic nemění na tom, jak bude rozchod s Jakem bolestný.

Tiše jsem zaklepala na domovní dveře.

„Pojď dál, Bello,“ řekl Billy. Řev mého náklaďáčku bylo snadné poznat.

Vešla jsem dovnitř.

„Ahoj, Billy. Je vzhůru?“ zeptala jsem se.

„Probudil se asi před půl hodinou, chvilku předtím, než odešel doktor. Jdi dál. Myslím, že na tebe čeká.“

Bolestně jsem se zatvářila a pak jsem se zhluboka nadechla. „Díky.“

U dveří do Jacobova pokoje jsem zaváhala, nebyla jsem si jistá, jestli mám zaklepat. Rozhodla jsem se, že napřed nakouknu dovnitř, protože jsem doufala – takový jsem byla zbabělec –, že možná zase usnul. Měla jsem pocit, že by se mi pár dalších minut docela hodilo.

Malinko jsem pootevřela dveře a váhavě nakoukla dovnitř.

Jacob na mě čekal, jeho obličej byl klidný a nevzrušený. Ten ztrhaný pohled byl pryč, místo něj se usadila pečlivě udržovaná bezvýraznost. V jeho tmavých očích nic nejiskřilo.

Bylo hrozně těžké dívat se mu do tváře, když jsem věděla, že ho miluju. Nenapadlo mě, že to bude takový rozdíl. Říkala jsem si, jestli to pro něj bylo takhle těžké vždycky, celou tu dobu.

Bohudíky, někdo ho přikryl dekou. Ulevilo se mi, že se nemusím dívat, jak moc je polámaný.

Vešla jsem dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře.

„Ahoj, Jaku,“ zamumlala jsem na pozdrav.

Napřed neodpověděl. Dlouhou dobu se mi díval do obličeje. Pak s jistým úsilím přešel do lehce výsměšného úsměvu.

„Jo, tak nějak jsem si myslel, že by to mohlo dopadnout.“ Vzdychl. „Dneska mi zkrátka nic nevyšlo. Napřed jsem si vybral špatné místo, utekl mi nejlepší boj a Seth shrábl všechnu slávu. Pak se Leah zachovala jako káča a chtěla všem dokázat, že je stejně tvrdá jako my ostatní, a já jsem byl ten pitomec, který ji zachrání. A teď tohle.“ Máchal levou rukou ke mně, jak jsem váhavě postávala u dveří.

„Jak se cítíš?“ zašeptala jsem. Taková hloupá otázka.

„Jako kus šutru. Doktor Tesák neví jistě, kolik léků proti bolesti potřebuju, tak to zkouší metodou pokus – omyl. Myslím, že to přeťáp.“

„Ale nic tě nebolí.“

„Ne. Tedy alespoň co se týče mých zranění,“ řekl a zase se výsměšně usmál.

Kousla jsem se do rtu. Tohle nikdy nezvládnu. Proč se mě nikdo nepokusil zabít, když jsem chtěla umřít?

Kousavý humor ho opustil a jeho oči zněžněly. Čelo se mu zkrabatilo, jako kdyby měl starosti.

„A co ty?“ zeptal se a znělo to vážně ustaraně. „Jsi v pořádku?“

„Já?“ zírala jsem na něj. Možná opravdu dostal moc léků. „Proč?“

„No, totiž, byl jsem celkem přesvědčený, že ti doopravdy neublíží, ale nebyl jsem si jistý, jak zlé to bude. Co jsem se vzbudil, dělal jsem si starosti. Nevěděl jsem, jestli mě budeš ještě smět navštívit a tak. To čekání bylo strašné. Jak to šlo? Byl na tebe zlý? Je mi líto, jestli moc vyváděl. Nechtěl jsem, aby sis tím musela procházet sama. Myslel jsem, že tam budu…“

Trvalo mi chvilku, než jsem vůbec pochopila. Pořád brebentil, tvářil se pořád rozpačitěji, až mi konečně došlo, co říká. Honem jsem ho začala ujišťovat.

„Ne, ne, Jaku! Já jsem v pohodě. Až moc v pohodě, vážně. Samozřejmě, že nebyl zlý! Až mě to mrzí!“

Vykulil oči a zatvářil se zděšeně. „Cože?“

„Ani se na mě nezlobil – dokonce se nezlobil ani na tebe! Je tak nesobecký. O to větší mám kvůli němu výčitky. Bylo by lepší, kdyby na mě křičel nebo tak něco. Rozhodně bych si to zasloužila… a něco mnohem horšího než křik. Ale jemu je to jedno. On jenom chce, abych byla šťastná.“

„On se nezlobil?“ zeptal se Jacob nevěřícně.

„Ne. Byl až… příliš laskavý.“

Jacob ještě chvilku zíral a pak se najednou zamračil. „No, zatraceně!“ zavrčel.

„Co se děje, Jaku? Bolí to?“ Začala jsem neužitečně šátrat rukama, abych mu našla léky.

„Ne,“ zavrčel znechuceným tónem. „Nemůžu tomu uvěřit! Nedal ti žádné ultimátum, nic takového?“

„Ani zdání – co se to s tebou děje?“

Zamračil se a zavrtěl hlavou. „Tak nějak jsem na jeho reakci spoléhal. Zatraceně. Je lepší, než jsem si myslel.“

Připadalo mi, že to řekl stejně, jen rozzlobeněji, jako Edward ráno ve stanu, když skládal poklonu Jacobově mazanosti. Což znamenalo, že Jake stále doufá, stále bojuje. Ta myšlenka mnou projela jako bodnutí nože, až jsem se zachvěla.

„On nehraje žádnou hru, Jaku,“ řekla jsem tiše.

„Vsaď se, že ano. Hraje úplně stejně tvrdě jako já, jenomže on ví, co dělá, a já to nevím. Nemůžu za to, že je lepší manipulátor než já – nejsem na světě tak dlouho jako on, nestihl jsem se naučit všechny jeho triky.“

„On se mnou nemanipuluje!“

„Ale ano, manipuluje! Kdy už se probudíš a dojde ti, že není tak dokonalý, jak si o něm myslíš?“

„Alespoň mi nevyhrožoval, že se zabije, aby ze mě dostal políbení,“ odsekla jsem. Jakmile ta slova byla venku, začervenala jsem se rozpaky. „Počkej. Tvař se, jako že mi to nevyklouzlo. Přísahala jsem si, že o tom nikdy nebudu mluvit.“

Zhluboka se nadechl. Když promluvil, byl klidnější. „Proč ne?“

„Protože jsem tě nepřišla z ničeho obviňovat.“

„Ale vždyť je to pravda,“ namítl klidně. „Udělal jsem to.“

„Mně je to jedno, Jaku. Já se nezlobím.“

Usmál se. „Mně je to taky jedno. Věděl jsem, že mi odpustíš, a jsem rád, že jsem to udělal. Udělal bych to znovu. Mám alespoň něco. Alespoň jsem tě přiměl pochopit, že mě opravdu miluješ. To mi za to stojí.“

„Vážně? Je to opravdu lepší, než kdybych o tom dál neměla tušení?“

„Nemyslíš, že bys měla vědět, co ke mně cítíš – když pro nic jiného, tak proto, aby tě to jednou nepřekvapilo, až bude pozdě a budeš vdaná upírka?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne – nemyslela jsem lepší pro mě. Myslela jsem lepší pro tebe. Je to pro tebe lepší, nebo horší, když už vím, že jsem do tebe zamilovaná? Stejně to na věci nic nezmění. Nebylo by to pro tebe lepší, snadnější, kdybych se to nikdy nedovtípila?“

Bral mou otázku tak vážně, jak jsem ji myslela, a pečlivě přemýšlel, než odpověděl. „Ne, je lepší, že to víš,“ usoudil nakonec. „Kdybys na to nepřišla…. vždycky bych si říkal, že ses třeba mohla rozhodnout jinak. Teď to vím. Udělal jsem všechno, co jsem mohl.“ Neklidně se nadechl a zavřel oči.

Tentokrát jsem neodolala – nedokázala odolat – nutkání ho utěšit. Přešla jsem malou místnost a klekla si vedle jeho hlavy, protože jsem se bála sednout si na postel, abych s ní nepohnula a neublížila mu. Sklonila jsem hlavu a čelem se dotkla jeho tváře.

Jacob si vzdychl, položil mi ruku na vlasy a přidržel si mě tak.

„Je mi to moc líto, Jaku.“

„Vždycky jsem věděl, že mám malou šanci. Není to tvoje vina, Bello.“

„Ještě ty, to ne,“ zasténala jsem. „Prosím.“

Odtáhl se, aby se na mě podíval. „Cože?“

„Je to moje vina. Je mi hrozně, jak mi každý říká, že není.“

Usmál se, ale oči se mu nerozsvítily. „Chceš, abych ti vynadal?“

„Vlastně… asi chci.“

Našpulil rty a zvažoval, jak moc to myslím vážně. Po tváři se mu mihl úsměv a pak nasadil rozzuřeně zamračený výraz.

„Takhle mě líbat bylo neomluvitelné.“ Odsekával jednotlivá slova. „Když jsi věděla, že to hned vezmeš zpátky, nemusela jsi být tak přesvědčivá.“

Zašklebila jsem se a přikývla. „Je mi to moc líto.“

„Lítostí se nic nespraví, Bello. Co sis myslela?“

„Nemyslela jsem,“ zašeptala jsem.

„Měla jsi mi říct, abych šel umřít. To přece chceš.“

„Ne, Jacobe,“ zakňourala jsem a snažila se potlačovat slzy, které se mi draly do očí. „Ne! Nikdy.“

„Snad nepláčeš?“ zeptal se a jeho hlas byl najednou zase normální. Netrpělivě se obrátil na posteli.

„Jo,“ zamumlala jsem a slabě jsem se sama sobě zasmála skrz slzy, z kterých byly najednou vzlyky.

Přesunul váhu a shodil zdravou nohu z postele, jako kdyby se snažil se postavit.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se přes ty slzy. „Lehni si, pitomečku, nebo si ublížíš!“ vyskočila jsem a tlačila mu ramena zpátky na postel.

Podvolil se a s bolestným vzdechem si zase lehl, ale popadl mě kolem pasu a přitáhl mě na postel, ke svému zdravému boku. Stulila jsem se tam a snažila se zdusit ty hloupé vzlyky na jeho horké kůži.

„Nechápu, proč pláčeš,“ zašeptal. „Víš, že jsem to řekl jenom proto, že jsi to chtěla. Nemyslel jsem to vážně.“ Jeho ruka mi třela ramena.

„Já vím.“ Zhluboka, trhaně jsem se nadechla a snažila se ovládnout. Jak to, že nakonec skončím s brekem já a on mě uklidňuje? „Přesto je to všechno pravda. Děkuju, že jsi to řekl nahlas.“

„Mám body za to, že jsem tě rozplakal?“

„Jasně, Jaku.“ Snažila jsem se usmát. „Kolik jenom chceš.“

„Neboj, Bello, miláčku. Ono to všechno nějak půjde.“

„Nechápu jak,“ zamumlala jsem.

Pohladil mě po temeni. „Já se vzdám a budu hodný.“

„Další hry?“ nadhodila jsem a zvedla bradu, abych mu viděla do obličeje.

„Možná.“ S trochou úsilí se zasmál a pak se zašklebil. „Ale zkusím to.“

Zamračila jsem se.

„Nebuď tak pesimistická,“ domlouval mi. „Důvěřuj mi trochu.“

„Jak to myslíš, že budeš hodný?“

„Budu tvůj přítel, Bello,“ řekl tiše. „O víc nebudu žádat.“

„Myslím, že na to je příliš pozdě, Jaku. Jak můžeme být přáteli, když se takhle milujeme?“

Podíval se na strop přimhouřenýma očima, jako kdyby četl něco, co je tam napsáno. „Možná… to bude muset být přátelství na dálku.“

Zaťala jsem zuby a byla jsem ráda, že se mi nedívá do obličeje, protože jsem potlačovala vzlyky, které mě zase přemáhaly. Potřebovala jsem být silná, a neměla jsem ponětí, kde tu sílu brát…

„Znáš ten příběh z bible?“ zeptal se Jacob najednou, oči stále upřené na bílý strop. „Ten o tom králi a těch dvou ženách, co se hádají o dítě?“

„Jasně. O králi Šalomounovi.“

„Správně. Král Šalomoun,“ opakoval. „Ten rozkázal, přesekněte dítě na dvě poloviny… ale byla to jenom zkouška. Jen aby viděl, která se svého podílu vzdá, aby zachránila dítě.“

„Jo, pamatuju se.“

Podíval se mi zpátky do obličeje. „Já už tě nebudu sekat na poloviny, Bello.“

Pochopila jsem, co říká. Říkal mi, že mě miluje víc, a že to dokazuje tím, že se mě vzdá. Chtěla jsem hájit Edwarda, povědět mu, že by Edward udělal to samé, kdybych chtěla, kdybych mu to dovolila. Já jsem to byla, kdo se nechtěl vzdát svého nároku. Ale nemělo smysl začínat hádku, která by ho jenom víc zraňovala.

Zavřela jsem oči a chtěla potlačit svou bolest. Tou jsem ho nesměla zatěžovat.

Chvilku jsme mlčeli. Zdálo se, že čeká, až něco řeknu; já jsem se snažila přijít na to, co říct.

„Mám ti říct, co je na tom nejhorší?“ zeptal se váhavě, když jsem dlouho mlčela. „Nevadí? Vážně budu hodný.“

„Pomůže to?“ zašeptala jsem.

„Mohlo by. Nemuselo by to bolet.“

„Tak co je na tom nejhorší?“

„Nejhorší je vědět, co by bylo.“

„Co by mohlo být.“ Vzdychla jsem.

„Ne.“ Jacob zavrtěl hlavou. „Jsem pro tebe přesně ten pravý, Bello. Bylo by to pro nás lehké – pohodlné, snadné jako dýchání. Já jsem byl přirozená cesta, po které by se tvůj život dal…“ Chvíli se díval do prázdna a já jsem čekala. „Kdyby svět byl takový, jako by měl být, kdyby v něm nebyly žádné příšery a žádná kouzla…“

Viděla jsem to, co on, a věděla jsem, že má pravdu. Kdyby svět byl normální, tak bychom spolu my dva chodili. A byli bychom šťastní. V tom světě byl moje spřízněná duše – byl by moje spřízněná duše pořád, kdyby jeho nárok nezastínilo něco silnějšího, něco tak silného, že to v racionálním světě prostě nemohlo existovat.

Existuje někde něco takového i pro Jacoba? Něco, co spřízněnou duši přebije trumfem? Musela jsem věřit, že ano.

Dvě budoucnosti, dvě spřízněné duše… to je na jednoho člověka příliš. A je tak nespravedlivé, že nebudu jediná, kdo za to zaplatí. Jacobova bolest se mi zdála jako příliš vysoká cena. Uhýbala jsem před myšlenkou na tu cenu a přemítala, jestli bych váhala, kdybych Edwarda už jednou neztratila. Kdybych nevěděla, jaké to je žít bez něj. Nebyla jsem si jistá. Tu zkušenost jsem v sobě měla tak silně zapsanou, že jsem si nedokázala představit, jak bych se rozhodovala bez ní.

„Je pro tebe jako droga, Bello.“ Jeho hlas byl stále něžný, vůbec ne kritický. „Už chápu, že bez něj nemůžeš žít. Je příliš pozdě. Ale já bych pro tebe byl zdravější. Nebyl bych droga; já bych pro tebe byl vzduch, slunce.“

Zamyšleně jsem se pousmála. „Tak jsem na tebe myslívala, víš. Jako na slunce. Moje vlastní slunce. Hezky jsi mi vyvažoval ty mraky.“

Vzdychl. „S mraky si poradím. Ale zatmění nepřemůžu.“

Dotkla jsem se jeho obličeje, položila mu ruku na tvář. Při mém dotyku vydechl a zavřel oči. Bylo naprosté ticho. Slyšela jsem jenom tlukot jeho srdce, pomalý a vyrovnaný.

„Řekni mi, co je nejhorší pro tebe,“ zašeptal.

„Myslím, že to není dobrý nápad.“

„Prosím.“

„Myslím, že to bude bolet.“

„Prosím.“

Copak jsem mu teď mohla něco odmítnout?

„Nejhorší na tom je…“ zaváhala jsem a pak jsem bez obalu odhalila celou pravdu. „Nejhorší na tom je, že jsem to všechno viděla – celý náš život. A hrozně ho chci, Jaku, chci ho se vším všudy. Chci tu teď zůstat a nikdy odsud neodejít. Chci tě milovat a učinit tě šťastným. A nemůžu, a to mě zabíjí. Je to jako se Samem a Emily, Jaku – nikdy jsem neměla na vybranou, vždycky jsem věděla, že se nic nezmění. Možná proto jsem proti tobě tak tvrdě bojovala.“

Soustředil se na to, aby vyrovnaně dýchal.

„Věděla jsem, že ti to nemám říkat.“

Pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Jsem rád, že jsi mi to řekla. Děkuju.“ Políbil mě na temeno a pak si vzdychl. „Teď už budu hodný.“

Vzhlédla jsem, a on se usmíval.

„Takže se budeš vdávat, co?“

„Nemusíme se o tom bavit.“

„Rád bych znal nějaké podrobnosti. Nevím, kdy s tebou zase budu mluvit.“

Musela jsem chvilku počkat, než jsem dokázala promluvit. Když jsem si byla docela jistá, že se mi nezlomí hlas, odpověděla jsem na jeho otázku.

„Vážně to není můj nápad… ale ano. Hodně to pro něj znamená. Tak si říkám, proč ne?“

Jake přikývl. „To je pravda. Není to tak hrozné – v porovnání s tamtím.“

Jeho tón byl velmi klidný, velmi věcný. Podívala jsem se na něj, zvědavá, jak to dokáže, a tím se to pokazilo. Krátce se mi zadíval do očí a pak odvrátil hlavu. Čekala jsem, až se mu zklidní dech, pak jsem teprve promluvila.

„Ano. V porovnání s tamtím,“ souhlasila jsem.

„Kolik času ti zbývá?“

„To záleží na tom, jak dlouho potrvá, než dá Alice dohromady svatbu.“ Potlačila jsem zasténání, když jsem si představila, jak to Alice pojme.

„Předtím, nebo potom?“ zeptal se tiše.

Věděla jsem, jak to myslí. „Potom.“

Přikývl. Tohle pro něj byla úleva. Přemítala jsem, kolik bezesných nocí mu myšlenka na moje zakončení studia uchystala.

„Bojíš se?“ zašeptal.

„Ano,“ odpověděla jsem taky šeptem.

„Čeho se bojíš?“ Jeho hlas teď bylo sotva slyšet. Díval se mi na ruce.

„Spousty věcí.“ Snažila jsem se o lehkomyslnější tón, ale zůstávala jsem upřímná. „Nikdy jsem nebyla zrovna masochistka, takže se netěším na tu bolest. A přála bych si, aby byl nějaký způsob, jak ho udržet z dosahu – nechci, aby trpěl se mnou, ale nevěřím, že tomu dokážu zabránit. A taky to budu muset nějak sehrát s Charliem a taky s Renée… A doufám, že potom budu schopná brzy se ovládat. Možná budu takovou hrozbou, že mě smečka bude muset skolit.“

Podíval se na mě s nesouhlasným výrazem. „Zmrzačil bych každého bratra, který by se o to pokusil.“

„Děkuju.“

Smutně se pousmál. Pak se zamračil. „Ale není to daleko nebezpečnější, než jak říkáš? Ve všech příbězích se vypráví, že je to strašně těžké… oni se neovládnou… lidé umírají…“ Zalapal po dechu.

„Ne, toho se nebojím. Blázínku Jacobe – snad bys nevěřil historkám o upírech?“

Můj pokus o vtip se mu zjevně nelíbil.

„No, obav mám určitě hodně. Ale ten výsledek mi za to stojí.“

Neochotně přikývl a já jsem věděla, že se mnou vůbec nesouhlasí.

Napjala jsem krk a položila si tvář na jeho teplou kůži, abych mu zašeptala do ucha. „Ty víš, že tě miluju.“

„Vím,“ vydechl a automaticky mě sevřel těsněji kolem pasu. „Ty víš, jak moc si přeju, aby to stačilo.“

„Ano.“

„Vždycky budu čekat v záloze, Bello,“ ujistil mě veseleji a uvolnil paži. Odtáhla jsem se s otupělým, přetrvávajícím pocitem ztráty. Když jsem vstala, bylo mi, jako by se mě kus odtrhl a zůstal tam na posteli vedle něj. „Vždycky budeš mít náhradní možnost, když o ni budeš stát.“

Stálo mě hodně sil se usmát. „Dokud moje srdce nepřestane bít.“

Zakřenil se na mě. „Víš, myslím, že bych si tě vzal i pak – možná. Asi to bude záležet na tom, jak moc budeš páchnout.“

„Můžu se tu zase zastavit? Nebo bys radši, abych už k vám nechodila?“

„Promyslím si to a dám ti vědět,“ řekl. „Možná budu potřebovat společnost, abych se nezbláznil. Ten upírský zázračný chirurg říká, že se nesmím proměnit, dokud mi to nedovolí – že by to mohlo mít špatný vliv na srůstání kostí.“ Jacob udělal obličej.

„Buď poslušný a udělej, co ti Carlisle říká. Uzdravíš se rychleji.“

„Jasně, jasně.“

„Zajímalo by mě, kdy se to stane,“ nadhodila jsem. „Kdy ti padne do oka ta pravá.“

„Nevzdávej se naděje, Bello.“ Jacobův hlas byl najednou kyselý. „Ačkoliv to pro tebe určitě bude úleva.“

„Možná ano, možná ne. Pravděpodobně mi pro tebe žádná nebude připadat dost dobrá. Říkám si, jak moc asi budu žárlit.“

„To by mohlo být docela zábavné,“ připustil.

„Dej mi vědět, až budeš chtít, abych se vrátila, a v tu ránu mě tu máš,“ slíbila jsem.

S povzdechem ke mně obrátil tvář.

Naklonila jsem se a jemně ho políbila. „Miluju tě, Jacobe.“

Zlehka se zasmál. „Já tebe víc.“

Díval se, jak odcházím z pokoje, s nečitelným výrazem v černých očích