Jdi na obsah Jdi na menu
 


6.kapitola

3. 1. 2010

6. ŠVÝCARSKO

Cestou domů jsem se moc nesoustředila na silnici, která se mokře leskla ve slunci. Myslela jsem na tu záplavu informací, které jsem od Jacoba slyšela, a snažila jsem se udělat si v nich pořádek, přinutit je, aby mi dávaly smysl. Ale i když jsem toho měla plnou hlavu, cítila jsem se bezstarostnější. Viděla jsem Jacoba usmívat se, vyříkali jsme si všechna ta tajemství… situace zdaleka nebyla dokonalá, ale byla mnohem lepší. Udělala jsem správně, že jsem za ním jela. Jacob mě potřeboval. A je jasné, pomyslela jsem si, jak jsem mžourala do sluníčka, že mi s ním nehrozí žádné nebezpečí.

Přišlo to z ničeho nic. V jednu chvíli nebylo ve zpětném zrcátku nic než prázdná silnice. V další vteřině se slunce odráželo od stříbrného Volva, které mi jelo přímo za zadkem.

„Ach, sakra,“ zakňourala jsem.

Uvažovala jsem, že zastavím. Ale na to jsem byla příliš velký zbabělec, abych se mu dokázala teď hned postavit. Počítala jsem s nějakým časem na přípravu… a že budu mít někde poblíž Charlieho, který zafunguje jako tlumič. Aby na mě Edward aspoň nekřičel.

Volvo jelo jen pár centimetrů za mnou. Dívala jsem se soustředěně na silnici před sebou.

Jako správný zbabělec jsem jela rovnou k Angele, ani jednou jsem se neodvážila setkat s jeho pohledem, kterým, jak jsem cítila, mi vypaloval díru do zpětného zrcátka.

Pronásledoval mě až k domu Weberových. Když jsem zajela k obrubníku, nezastavil, a já jsem nevzhlédla, když projížděl kolem. Nechtěla jsem vidět, jak se tváří. Jakmile byl z dohledu, utíkala jsem po krátké betonové cestičce k Angeliným dveřím.

Ben přišel otevřít, ještě jsem nestihla pořádně zaťukat, jako kdyby stál hned za dveřmi.

„Ahoj, Bello!“ řekl překvapeně.

„Ahoj, Bene. Ehm, je Angela doma?“ Napadlo mě, že snad Angela zapomněla, co jsme si domluvily, a bála jsem se představy brzkého návratu domů.

„Jistě,“ odpověděl Ben, zrovna když Angela zavolala: „Bello!“ a objevila se nahoře na schodech.

Ben koukl za mě, protože jsme oba slyšeli zvuk přijíždějícího auta; ten mě ovšem nevyděsil – tenhle motor se škytavě zastavil, následovala hlasitá rána do karburátoru, která zněla jako výstřel. To nemělo s tichým předením Volva nic společného. Tohle byla určitě návštěva, kterou Ben čekal.

„Austin je tady,“ ohlásil Ben, když k němu Angela přišla.

Na ulici se ozval klakson.

„Tak zatím čau,“ loučil se Ben. „Už teď se mi stýská.“

Ovinul paži Angele kolem krku a přitáhl si její obličej dolů na svou úroveň, aby ji mohl dychtivě políbit. Když se chvilku líbali, Austin zatroubil znovu.

„Sbohem, Ang! Miluju tě!“ zavolal Ben a prohnal se kolem mě.

Angela zakolísala, obličej lehce zrůžovělý, pak se vzpamatovala a mávala, dokud Ben s Austinem nezmizeli z dohledu. Pak se otočila ke mně a žalostně se usmála.

„Jsi hodná, že to pro mě děláš, Bello,“ řekla. „Z celého srdce děkuju. Nejenom že mi díky tobě nezůstane ochrnutá ruka, ale ještě jsi mě ušetřila dvou dlouhých hodin bezduchého, špatně nadabovaného filmu o bojových uměních.“ S úlevou si povzdechla.

„Jsem ráda, že ti můžu pomoct.“ Panika začínala ustupovat, už jsem byla schopná dýchat trochu vyrovnaněji. Připadalo mi to tady tak obyčejné. Angeliny jednoduché lidské starosti byly tak nějak uklidňující. Bylo hezké vědět, že aspoň někde je život normální.

Šla jsem za Angelou nahoru po schodech do jejího pokoje. Cestou odkopávala hračky, které se jí pletly pod nohy. V domě bylo nezvyklé ticho.

„Kde jsou vaši?“

„Naši vzali dvojčata na narozeninovou oslavu do Port Angeles. Nemůžu uvěřit, že mi s tím vážně chceš pomoct. Ben předstírá, že má zánět šlach.“ Zašklebila se.

„Mně to vůbec nevadí,“ řekla jsem, a pak jsem vstoupila do Angelina pokoje a spatřila ty hromady čekajících obálek.

„Och!“ zalapala jsem po dechu. Angela se ke mně otočila s omluvou v očích. Pochopila jsem, proč to odkládala a proč se z toho Ben snažil vykroutit.

„Myslela jsem, že přeháníš,“ přiznala jsem.

„Ráda bych. Víš jistě, že mi chceš pomoct?“

„Dáme se do práce. Mám celý den volno.“

Angela rozdělila hromadu na poloviny a položila před nás na stůl matčin adresář. Chvíli jsme se soustředily na práci a bylo slyšet jenom zvuk per tiše škrabajících po papíře.

„Co dělá Edward dneska večer?“ zeptala se Angela po pár minutách.

Pero se mi zarylo do obálky, na kterou jsem psala. „Emmett přijel na víkend domů. Měli by být na výpravě.“

„Říkáš to, jako by sis nebyla jistá.“

Pokrčila jsem rameny.

„Máš štěstí, že má Edward na všechno to lezení po horách a kempování bratry. Nevím, co bych dělala, kdyby Ben na ty klučičí zábavy neměl Austina.“

„Jo, outdoorové sporty, to není nic pro mě. V tom s ním nikdy nedokážu držet krok.“

Angela se zasmála. „Taky jsem radši vevnitř.“

Na chvilku se soustředila na svou hromadu. Napsala jsem další čtyři adresy. S Angelou jsem nikdy necítila nutnost vyplňovat mezery v hovoru bezduchým plkáním. Byla jako Charlie, spokojila se s mlčením.

Ale stejně jako Charlie byla někdy příliš všímavá. „Připadáš mi… taková neklidná.“

Zbaběle jsem se usmála. „Je to tak vidět?“

„Ani ne.“

Teď asi zalhala, abych se cítila líp.

„Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš,“ ujišťovala mě. „Ale jestli ti to pomůže, ráda si to poslechnu.“

Už jsem chtěla říct díky, ale ne. Koneckonců, těch tajemství, která jsem nesměla vyzradit, bylo příliš mnoho. Vlastně jsem si ani nesměla povídat o svých problémech s normálním člověkem. To bylo proti pravidlům.

A přesto jsem najednou pocítila intenzivní touhu pravidla porušit. Chtěla jsem mluvit s normální lidskou kamarádkou. Chtěla jsem si trochu postěžovat, jako každá mladá dívka. Chtěla jsem, aby moje problémy byly tak jednoduché. Bylo by hezké mít někoho, kdo nepatří k té upírsko-vlkodlačí motanici, abych si srovnala úhel pohledu. Někoho nezaujatého.

„Budu si hledět svého,“ slíbila Angela a usmála se na adresu, kterou nadepisovala.

„Ne,“ řekla jsem. „Máš pravdu. Jsem neklidná. Jde o… jde o Edwarda.“

„Co se děje?“

Bylo tak snadné povídat si s Angelou. Když se takhle zeptala, mohla jsem se spolehnout, že to není jen z protivné zvědavosti, že se nesnaží jen ze mě tahat drby, jak by to udělala Jessica. Upřímně ji mrzelo, že nejsem ve své kůži.

„No, on se na mě zlobí.“

„To si těžko dovedu představit,“ řekla. „Kvůli čemu se zlobí?“

Povzdechla jsem si. „Pamatuješ si Jacoba Blacka?“

„Aha,“ řekla.

„Jo.“

„Žárlí.“

„Ne, nežárlí…“ Měla jsem držet pusu zavřenou. Nebylo v mých silách pořádně jí to vysvětlit. Ale přesto jsem o tom chtěla mluvit. Do té doby mě nenapadlo, jak prahnu po rozhovoru s obyčejným člověkem. „Edward si myslí, že Jacob… na mě má špatný vliv nebo co. Jako… že je nebezpečný. Víš, do jakých potíží jsem se dostala před pár měsíci… Ale je to celé směšné.“

Byla jsem překvapená, když jsem viděla, jak Angela vrtí hlavou.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Bello, já jsem viděla, jak se na tebe Jacob Black dívá. Vsadila bych se, že ve skutečnosti je za tím ta žárlivost.“

„Ale já s Jacobem nic nemám.“

„Tak to možná vidíš ty. Ale Jacob…“

Zamračila jsem se. „Jacob ví, co k němu cítím. Všechno jsem mu řekla.“

„Edward je jenom člověk, Bello. Bude reagovat jako každý jiný kluk.“

Zašklebila jsem se. Na to jsem neměla odpověď.

Pohladila mě po ruce. „On to zvládne.“

„To doufám. Jake si prochází těžkým obdobím. Potřebuje mě.“

„Vy jste si s Jacobem hodně blízcí, viď?“

„Jako rodina,“ souhlasila jsem.

„A Edward ho nemá rád… To musí být těžké. Říkám si, jak by se s tím asi vypořádal Ben?“ uvažovala.

Pousmála jsem se. „Pravděpodobně jako každý jiný kluk.“

Usmála se. „Asi jo.“

Pak změnila téma. Angela nebyla z těch, co strkají nos do cizích věcí, a zdálo se, že vycítila, že bych už neřekla – nemohla říct – nic víc.

„Včera jsem dostala rozhodnutí o přidělení koleje. Nejvzdálenější budova v celém kampusu, přirozeně.“

A Ben už ví, kde bude bydlet?“

„V nejbližší budově. Má štěstí. A co ty? Už ses rozhodla, kam půjdeš?“

Oči jsem měla sklopené a snažila jsem se soustředit na svůj neohrabaný škrabopis. Na chviličku jsem se zadumala nad tím, že Angela s Benem budou chodit na Washingtonskou univerzitu. Za pár měsíců odjedou do Seattlu. Bude tam už bezpečno? Přestěhuje se do té doby ten hrozivý divoký mladý upír někam jinam? Bude ohrožovat jiné místo, nějaké jiné město, kde se lidi budou třást nad novinovými titulky jako vystřiženými z hororových filmů?

Budou ty nové titulky v novinách mojí vinou?

Snažila jsem se setřást podobné myšlenky a odpověděla jsem na její otázku trochu opožděně. „Na Aljašku, myslím. Na tamější univerzitu v Juneau.“

Slyšela jsem v jejím hlase překvapení. „Na Aljašku? Och. Vážně? Chci říct, to je skvělé. Jenom jsem si představovala, že pojedeš někam, kde je… tepleji.“

Krátce jsem se zasmála, oči stále upřené na obálku. „Jo. Forks vážně změnilo můj názor na život.“

„A Edward?“

Ačkoliv mě při zvuku jeho jména zašimralo v žaludku, vzhlédla jsem a usmála se na ni. „Ani pro Edwarda není na Aljašce moc zima.“

Oplatila mi úsměv. „Samozřejmě.“ A pak si povzdechla. „Je to tak daleko. To asi nebudeš moc často jezdit domů. Bude se mi po tobě stýskat. Budeme si aspoň mailovat?“

Projel mnou záchvěv tichého smutku; možná byla chyba teď se sbližovat s Angelou. Ale nebylo by ještě smutnější nechat si tyhle poslední příležitosti ujít? Setřásla jsem nešťastné myšlenky, abych jí mohla vesele odpovědět.

„Jestli po tomhle ještě budu schopná psát.“ Kývla jsem k hromadě obálek, které už jsem nadepsala.

Zasmály jsme se a pak už bylo snadné vesele si povídat o škole a zkouškách, zatímco jsme dopisovaly ten zbytek – jenom stačilo, abych na to nemyslela. Stejně jsem měla naléhavější věci, z kterých budu mít těžkou hlavu.

Pomohla jsem jí také nalepit známky. Bála jsem se odejít.

„Co tvoje ruka?“ zeptala se.

Protáhla jsem prsty. „Myslím, že se zotaví a že ji zase budu moct normálně používat… časem.“

Dole bouchly dveře. Obě jsme vzhlédly.

„Ang?“ zavolal Ben.

Snažila jsem se usmát, ale třásly se mi rty. „Myslím, že to je moje narážka, abych odešla.“

„Nemusíš jít. Ačkoliv on mi pravděpodobně začne vyprávět, o čem byl ten film – do všech detailů.“

„Charlie už si stejně určitě říká, kde jsem.“

Díky, že jsi mi pomohla.“

„Vážně se mi tu líbilo. Měly bychom spolu zase něco podniknout. Bylo hezké udělat si čas na holčičí popovídání.“

„To rozhodně.“

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

„Pojď dál, Bene,“ řekla Angela.

Vstala jsem a protáhla se.

„Ahoj, Bello! Ty jsi přežila,“ divil se Ben a spěchal za Angelou. Podíval se, kolik jsme toho stihly. „Dobrá práce. Škoda, že už nic nezbylo, jinak bych…“ Nechal svou myšlenku vyšumět a pak začal vzrušeně znovu. „Ang, já vůbec nechápu, jak sis to mohla nechat ujít! To byl úžasný film. Ta závěrečná bojová sekvence – ta ti měla takovou choreografii, to bylo neuvěřitelné! Ten chlap – no, budeš na to muset jít, abys věděla, o čem mluvím –“

Angela na mě zakoulela očima.

„Tak zítra ve škole,“ loučila jsem se a nervózně jsem se zasmála.

Povzdechla si. „Tak čau.“

Cestou k autu jsem měla oči na stopkách, ale ulice byla prázdná. Celou cestu jsem nervózně pokukovala do všech zrcátek, ale po stříbrném autě nebylo nikde ani stopy.

Jeho auto nestálo ani před domem, což ovšem ještě nic neznamenalo.

„Bello?“ zavolal Charlie, když jsem otevřela domovní dveře.

„Ahoj, tati.“

Našla jsem ho v obýváku u televize.

„Tak jak ses dneska měla?“

„Dobře,“ řekla jsem. Mohla jsem mu klidně všechno povědět – brzy se o tom stejně dozví od Billyho. Navíc mu to udělá radost. „Nepotřebovali mě v práci, tak jsem jela do La Push.“

Jeho výraz nebyl dost překvapený. Billy už s ním mluvil.

„Jak se má Jacob?“ zeptal se a snažil se o nevzrušený tón.

„Dobře,“ odpověděla jsem stejně nenuceně.

„Byla jsi u Weberových?“

„Jo. Napsaly jsme s Angelou adresy na všechna oznámení.“

„To je hezké.“ Charlie se usmál širokým úsměvem. Byl podivně soustředěný vzhledem k tomu, že se hrál zápas. „Jsem rád, že jsi taky strávila trochu času s přáteli.“

„Taky jsem ráda.“

Šla jsem do kuchyně a hledala, čím se zaměstnat. Charlie bohužel nádobí od oběda už sklidil. Stála jsem tam pár minut a zírala na jasnou skvrnu světla, kterou slunce dělalo na podlaze. Ale věděla jsem, že to nemůžu oddalovat napořád.

„Jdu se učit,“ oznámila jsem ponuře a zamířila jsem ke schodišti.

„Uvidíme se později,“ zavolal za mnou Charlie.

Jestli to přežiju, pomyslela jsem si.

Zavřela jsem pečlivě dveře svého pokoje, než jsem se otočila čelem dovnitř.

Samozřejmě že tam byl. Stál u zdi naproti mně, ve stínu vedle otevřeného okna. Obličej měl zachmuřený a jeho postoj byl napjatý. Beze slova si mě měřil.

Přikrčila jsem se a čekala, že vybuchne, ale nestalo se. Jenom se pořád díval. Možná byl tak rozhněvaný, že nedokázal mluvit.

„Ahoj,“ řekla jsem nakonec.

Jeho obličej jako by byl vytesaný z kamene. V duchu jsem počítala do sta, ale nic se nezměnilo.

„Ehm… takže jak vidíš, jsem pořád naživu,“ začala jsem.

V jeho hrudi to tiše zavrčelo, ale jeho výraz se nezměnil.

„Nic se mi nestalo,“ pokračovala jsem s pokrčením ramen.

Konečně se pohnul. Zavřel oči a dvěma prsty pravé ruky si stiskl kořen nosu.

„Bello,“ zašeptal. „Máš vůbec ponětí, jak málo dneska stačilo, abych překročil hranici? Abych porušil smlouvu a přišel si pro tebe? Víš, co by to znamenalo?“

Vydechla jsem a on otevřel oči. Byly tvrdé a studené jako noc.

„To nesmíš!“ řekla jsem příliš hlasitě. Snažila jsem se mluvit potichu, aby mě Charlie neslyšel, ale chtělo se mi křičet. „Edwarde, jakoukoli záminku by využili k boji. To by se jim líbilo. Nikdy nesmíš porušit pravidla!“

„Možná nejsou jediní, kdo by se rád popral.“

„Nezačínej,“ odsekla jsem. „Vy jste podepsali smlouvu – tak ji dodržujte.“

„Kdyby ti ublížil –“

„Dost!“ utnula jsem ho. „Není se čeho bát. Jacob není nebezpečný.“

„Bello.“ Zvedl oči v sloup. „Ty nejsi zrovna ten nejpovolanější, kdo má rozhodovat o tom, co je a co není nebezpečné.“

„Já vím, že se Jaka nemusím bát. A ty taky ne.“

Zatnul zuby. Ruce měl spuštěné podél těla, dlaně sevřené v pěst. Pořád stál u stěny a mně se nelíbilo, že máme k sobě tak daleko.

Zhluboka jsem se nadechla a přešla místnost. Nepohnul se, ani když jsem kolem něj ovinula paže. V kontrastu s teplem pozdně odpoledního slunce, které se opíralo do okna, mi jeho kůže připadala obzvlášť ledová. Celý vypadal jako z ledu, když takhle ztuhl.

„Omlouvám se, že ses o mě musel bát,“ zamumlala jsem.

Povzdechl si a trochu se uvolnil. Ovinul mi paže kolem pasu.

„To je slabé slovo,“ zamručel. „Byl to pro mě velice dlouhý den.“

„Neměl jsi o tom vědět,“ připomněla jsem mu. „Myslela jsem, že budeš na lovu déle.“

Pohlédla jsem mu do obličeje, do jeho ostražitých očí; nevšimla jsem si toho ve stresu okamžiku, ale byly příliš temné. Kruhy pod nimi byly temně fialové. Nesouhlasně jsem se zamračila.

„Když tě Alice viděla zmizet, vrátil jsem se,“ vysvětlil.

„To jsi neměl dělat. Teď budeš muset zase pryč.“ Zamračila jsem se ještě víc.

„Můžu počkat.“

„To je směšné. Chci říct, vím, že mě nemohla vidět s Jacobem, ale ty jsi měl vědět –“

„Ale já jsem nevěděl,“ vpadl mi do řeči. „A nemůžeš čekat, že tě nechám –“

„Ale ano, můžu,“ přerušila jsem ho. „To je přesně to, co očekávám…“

„Tohle už se nestane.“

„To je pravda! Protože příště už nebudeš reagovat tak přehnaně.“

„Protože žádné příště nebude.“

„Já chápu, když ty musíš odjet, i když se mi to nelíbí.“

„To není to samé. Já neriskuju život.“

„Já taky ne.“

„Vlkodlaci představují riziko.“

„Nesouhlasím.“

„Já o tom nehodlám diskutovat, Bello.“

„Ani já ne.“

Ruce měl znovu zaťaté do pěstí. Cítila jsem je na zádech.

Najednou jsem bez přemýšlení vyhrkla: „Vážně ti jde jen o mou bezpečnost?“

„Jak to myslíš?“ zeptal se.

„Není to náhodou…“ Angelina teorie se mi teď zdála ještě pošetilejší než předtím. Ani se mi nechtělo dokončit myšlenku. „Zkrátka, nejde o to, že bys byl žárlivý, že ne?“

Zvedl obočí. „Nejde?“

„Mluv vážně.“

„Klidně – mně na tom nic legračního nepřipadá.“

Podezíravě jsem se zamračila. „Nebo… je v tom něco úplně jiného? Je někde psáno, že upíři a vlkodlaci musí být vždycky nepřátelé? Nebo se necháte zmítat testosteronem?“

Jeho oči zaplály „Tady jde jenom o tebe. Záleží mi jedině na tom, abys byla v bezpečí.“

Ten černý oheň v jeho očích bylo nemožné zpochybňovat.

„Dobře,“ povzdechla jsem si. „Věřím ti. Ale chci, abys něco věděl – pokud jde o celé to nesmyslné nepřátelství, mě z toho vynech. Já jsem neutrální půda. Já jsem Švýcarsko. Odmítám se nechat vtáhnout do teritoriálních bojů mezi bájnými tvory. Jacob je moje rodina. Ty jsi… no, ne tak docela láska mého života, protože čekám, že tě budu milovat mnohem déle. Láska mé existence. Je mi jedno, kdo je vlkodlak a kdo je upír. Jestli se náhodou ukáže, že Angela je čarodějnice, beru ji do party taky.“

Mlčky si mě měřil přimhouřenýma očima.

„Švýcarsko,“ opakovala jsem, abych to zdůraznila.

Zamračil se na mě a pak si povzdechl. „Bello…,“ začal, ale odmlčel se a s odporem nakrčil nos.

„Co je zas?“

„No… neuraz se, ale smrdíš jako pes,“ řekl mi.

A pak se pokřiveně usmál, takže jsem věděla, že hádka skončila. Prozatím.

* * *

Edward musel nahradit tu zmeškanou loveckou výpravu, a tak v pátek večer odjel s Jasperem, Emmettem a Carlislem pomoct nějaké rezervaci v Severní Karolíně vyřešit problém s přemnoženými pumami.

V té vlkodlačí záležitosti jsme sice nedospěli k žádné dohodě, ale necítila jsem se provinile, když jsem zavolala Jakovi – využila jsem vzácné příležitosti, když Edward odvážel domů volvo, aby pak později vyšplhal ke mně do okna – a oznámila mu, že v sobotu zase přijedu. Nedalo se to považovat za tajnůstkaření. Edward věděl, jak to cítím. A jestli mi zase pokazí náklaďáček, pak dovolím Jacobovi, aby mě vyzvedl. Forks bylo neutrální území stejně jako Švýcarsko – stejně jako já.

Takže když jsem ve čtvrtek skončila v práci a ve volvu na mě místo Edwarda čekala Alice, zpočátku jsem neměla žádné podezření. Dveře spolujezdce byly otevřené a zevnitř hrála mně neznámá hudba, která otřásala celým autem, zvlášť když spustily basy.

„Ahoj, Alice,“ zakřičela jsem do toho randálu, když jsem nastupovala. „Kde máš bratra?“

Zpívala si písničku společně s kapelou. Hlasem posazeným o oktávu výš než interpret se ve složité harmonii proplétala melodií. Pokývala na mě, ale mé otázky si nevšímala, soustředila se jen na hudbu.

Zavřela jsem dveře a položila si ruce na uši. Usmála se a ztlumila zvuk, takže písnička se stala jen tichou hudební kulisou. Pak ve vteřině otočila klíčkem a dupla na plyn.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a začala jsem si připadat nesvá. „Kde je Edward?“

Pokrčila rameny. „Vyjeli brzy.“

„Aha.“ Snažila jsem se potlačit absurdní zklamání. Jestli odjel brzy, znamená to, že se taky brzy vrátí, připomínala jsem si.

„Všichni chlapi jsou pryč, uděláme si pyžamový večírek!“ oznámila mi vzrušeným popěvkem.

„Pyžamový večírek?“ zopakovala jsem a moje podezření se potvrdilo.

„Nejsi nadšená?“ zakřičela.

Dlouho jsem se dívala do jejích rozzářených očí.

„Tohle je únos, že ano?“

Zasmála se a přikývla. „Až do soboty. Esme to vyjednala s Charliem; zůstaneš u nás dvě noci; zítra tě odvezu do školy a zase zpátky.“

Otočila jsem obličej k oknu a skřípala jsem zuby o sebe.

„Promiň,“ omlouvala se Alice, ale neznělo to ani trošku kajícně. „On mě podplatil.“

„Jak?“ zasyčela jsem skrz zuby.

„To porsche. Koupil mi úplně stejné jako to, co jsem ukradla v Itálii.“ Šťastně si povzdechla. „Nemám s ním jezdit kolem Forks, ale jestli chceš, mohly bychom zjistit, jak dlouho to odsud trvá do LA. – vsadím se, že bych tě do půlnoci dovezla zpátky.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Myslím, že se bez toho obejdu,“ povzdechla jsem si a přemáhala se, abych se nezachvěla hrůzou z té představy.

Vysokou rychlostí jsme zabočily na příjezdovou cestu a za chvíli byly u domu. Alice zastavila před garáží a já jsem se rychle rozhlédla po autech. Byl tam Emmettův velký džíp a mezi ním a Rosaliiným červeným kabrioletem stálo nablýskané kanárkově žluté porsche.

Alice půvabně vyskočila a šla si pohladit svůj úplatek. „Hezké, viď?“

„Trochu přehnané,“ zamručela jsem nevěřícně. „On ti dal tohle jenom za to, že mě dva dny budeš držet jako rukojmí?“

Alice udělala obličej.

O vteřinu později mi to docvaklo a já jsem v hrůze zalapala po dechu. „To je za to, že mě budeš hlídat pokaždé, když bude pryč, viď?“

Přikývla.

Zabouchla jsem dveře a zlostně dupala k domu. Tančila vedle mě, stále bez kajícnosti.

„Alice, nemyslíš, že to s tou kontrolou už trošičku přehání? Že se chová skoro jako maniak?“

„Ani ne.“ Odfrkla. „Zdá se, že si neuvědomuješ, jak nebezpečný může takový mladý vlkodlak být. Obzvlášť když já na ně nevidím. Edward pak nemá žádnou možnost, jak se dozvědět, jestli jsi v bezpečí. Neměla bys být tak nerozvážná.“

Můj hlas nabral uštěpačný nádech. „No jistě, hlavně že upíří pyžamový večírek je vrcholem opatrnosti!“

Alice se zasmála. „Udělám ti pedikúru a všechno,“ slibovala.

Nebylo to tak špatné, až na to, že mě tu držely proti mé vůli. Esme přivezla italské jídlo – dobré, až z Port Angeles – a Alice už měla připravené moje oblíbené filmy. Byla tam i Rosalie, držela se tiše v pozadí. Alice trvala na té pedikúře a já jsem přemítala, jestli postupuje podle nějakého seznamu – možná si odškrtávala položky podle toho, co okoukala ze špatných sitcomů.

„Jak dlouho chceš zůstat vzhůru?“ zeptala se mě, když mi nehty na nohou zářily krvavou červení. Moje špatná nálada její nadšení nezkalila ani v nejmenším.

„Nechci zůstat dlouho vzhůru. Ráno máme školu.“

Našpulila pusu.

„A kde mám vůbec spát?“ Pohledem jsem si změřila pohovku. Byla trochu krátká. „Nemůžeš na mě prostě dohlížet u nás doma?“

„Co by to bylo za pyžamový večírek?“ zavrtěla Alice zoufale hlavou. „Spíš v Edwardově pokoji.“

Povzdechla jsem si. Jeho černá kožená pohovka byla delší než tahle. Vlastně, zlatý koberec v jeho pokoji byl pravděpodobně dost tlustý, takže ani na podlaze by se nespalo tak špatně.

„Můžu se aspoň vrátit domů pro věci?“

Zakřenila se. „O to už je postaráno.“

„Smím si půjčit tvůj telefon?“

„Charlie ví, kde jsi.“

„Nechtěla jsem volat Charliemu.“ Zamračila jsem se. „Vypadá to, že musím zrušit nějaké plány.“

„Aha.“ Zamyslela se. „Tím si nejsem jistá.“

„Alice!“ zasténala jsem hlasitě. „No tak!“

„Dobře, dobře,“ řekla a mihla se z pokoje. Byla zpět za půl vteřiny, mobilní telefon v ruce. „Tohle výslovně nezakázal…,“ zamumlala si pro sebe, když mi ho podávala.

Vytočila jsem Jacobovo číslo a doufala, že dnes večer neběhá venku s kamarády. Měla jsem štěstí – zvednul telefon.

„Haló?“

„Ahoj, Jaku, to jsem já.“ Alice mě chviličku sledovala nic neříkajícím pohledem, pak se otočila a šla si sednout mezi Rosalii a Esme na pohovku.

„Ahoj, Bello,“ řekl Jacob, najednou opatrný. „Co se děje?“

„Nic dobrého. Nakonec v sobotu nebudu moct přijet.“

Chviličku bylo ticho. „Pitomý krvežíznivec,“ zamručel nakonec. „Myslel jsem, že má odjet. Nemůžeš žít vlastní život, když je pryč? Nebo tě zamyká do rakve?“

Zasmála jsem se.

„Mně to nepřipadá legrační.“

„Směju se, protože jsi to skoro uhodl,“ vysvětlila jsem mu. „Ale on tu v sobotu bude, takže na tom nesejde.“

„Bude tedy lovit ve Forks?“ zeptal se Jacob úsečně.

„Ne.“ Nehodlala jsem se jím nechat vytočit. Měla jsem k hněvu skoro stejně blízko jako on. „Odjel dřív.“

„Aha. No, hele, tak přijeď hned,“ řekl s náhlou dychtivostí. „Není tak pozdě. Nebo pro tebe přijedu k Charliemu.“

„Ráda bych. Nejsem u Charlieho,“ řekla jsem kysele. „Drží mě tady tak trochu jako ve vězení.“

Mlčel, než mu to došlo, a pak zasténal.

„Přijdeme tě vysvobodit,“ slíbil plochým hlasem. Automaticky přešel do plurálu.

Po páteři mi přejel studený záchvěv, ale odpověděla jsem veselým tónem, aby poznal, že to považuju za žert. „To zní lákavě. Mučili mě tu – Alice mi lakovala nehty na nohou, představ si.“

„Myslím to vážně.“

„To nemusíš. Oni mají jenom strach o moje bezpečí.“

Znovu zavrčel.

„Já vím, že je to hloupost, ale uznej, že mají srdce na pravém místě.“

„Srdce!“ vysmíval se.

„Ta sobota mě mrzí,“ omlouvala jsem se. „Už musím do hajan.“ Na gauč, připomněla jsem si v duchu. „Ale brzy ti zase zavolám.“

„Víš jistě, že ti to dovolí?“ zeptal se kousavým tónem.

„Nevím,“ povzdechla jsem si. „Dobrou, Jaku.“

„Tak zatím čau.“

V tu chvíli stála Alice vedle mě a natahovala ruku po telefonu, ale já už jsem vytáčela. Viděla číslo.

„Pochybuju, že má u sebe telefon,“ řekla.

„Nechám mu vzkaz.“

Telefon zazvonil čtyřikrát, následovalo pípnutí. Neozval se žádný pozdrav.

„Máš problém,“ řekla jsem pomalu s důrazem na každé slovo. „Obrovský problém. Rozzuřený grizzly ti bude připadat krotký jako beránek v porovnání s tím, co na tebe čeká doma.“

Zaklapla jsem telefon a položila ho Alici do nastavené ruky. „Hotovo.“

Zakřenila se. „Držet rukojmí je fakt legrace.“

„Jdu teď spát,“ oznámila jsem a zamířila ke schodům. Alice šla se mnou.

„Alice,“ povzdechla jsem si. „Já se nevykradu ven. Kdybych se na to chystala, tak to poznáš a chytíš mě dřív, než se o to pokusím.“

„Jenom ti jdu ukázat, kde máš věci,“ řekla nevinně.

Edwardův pokoj byl na samém konci chodby v druhém poschodí, nemohla jsem tam netrefit, i kdybych ten obrovský dům neznala tak dobře. Ale když jsem rozsvítila světlo, zmateně jsem se zastavila. Vlezla jsem snad do špatných dveří?

Alice se uchechtla.

Rychle jsem si uvědomila, že je to skutečně jeho pokoj; jenom nábytek byl přestavěný. Pohovka byla odtažená k severní stěně a stereo přiražené k širokým policím na cédéčka – aby se uvolnilo místo pro kolosální postel, která teď celé místnosti dominovala.

Jižní prosklená stěna odrážela celou scénu jako zrcadlo, takže to vypadalo o to hůř.

Všechno bylo sladěné. Pokrývka byla matně zlatá, jen o trochu světlejší než stěny; rám byl černý, vyrobený z jemně vzorovaného tepaného železa. Tvarované kovové růžičky se v odnožích pnuly po vysokých sloupech a vytvářely nad hlavou listnaté mřížoví. Pyžamo jsem měla pečlivě složené v nohách postele, vedle taštičku s toaletními potřebami.

„Co má sakra tohle všechno znamenat?“ zaprskala jsem.

„Snad si vážně nemyslíš, že by tě nechal spát na gauči!“

Nesrozumitelně jsem si pro sebe mumlala. Přikradla jsem se k posteli a honem popadla svoje věci.

„Nechám ti trochu soukromí,“ zasmála se Alice. „Nashle ráno.“

Když jsem si vyčistila zuby a převlékla se, sebrala jsem z obrovské postele naducaný péřový polštář a zlatou přikrývku dotáhla na gauč. Věděla jsem, že se chovám hloupě, ale bylo mi to jedno. Porsche jako úplatek a obrovská postel v domě, kde nikdo nespal – to mě nadmíru rozběsnilo. Zhasla jsem světla a schoulila se na pohovku. Napadlo mě, že jsem tak rozzlobená, že možná ani nedokážu usnout.

Ve tmě přestala být prosklená stěna zrcadlem, které odráží místnost. Venku za oknem prosvítalo světlo měsíce skrz mraky. Když si moje oči přivykly, pozorovala jsem rozptýlenou záři, která osvětlovala koruny stromů a třpytila se v úzkém proužku řeky. Sledovala jsem stříbrné světlo a čekala, až mi ztěžknou víčka.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

„Co je, Alice?“ zasyčela jsem. Zaujala jsem obranné postavení, protože jsem si dokázala představit, jak bude pobavená, až uvidí, kde jsem si nakonec ustlala.

„To jsem já,“ řekla tiše Rosalie a pootevřela dveře, takže se stříbrná záře dotkla jejího dokonalého obličeje. „Můžu dál?“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dobrá...

(xKiki, 21. 4. 2014 19:04)

Dobrá kapitola ;o)

náhodou...

(Vilinka, 3. 8. 2010 23:13)

náhodou je úplně super jako všechny kapitoly a díly.

6.kapitola

(jojoch, 26. 1. 2010 21:43)

divnej dil